Většinu života prožila v našem hlavním městě, ale pochází z krásného centra Moravy, z Olomouce, kde se 16. listopadu 1900 narodila jako Alžběta Pospíšilová. Pod tímto jménem je dnes takřka neznámá, pozapomenuté je i její pozměněné příjmení po druhém sňatku – Eliška Junková-Khásová. Ale zpět do doby počátku 20. století:
Od dětství byla ona i její tři sourozenci přísně vychováváni a vedeni k práci a k vytrvalosti – evidentně dobrý počin, protože tady určitě vznikly základy Alžbětiny/Eliščiny nezlomné vůle, která se tak osvědčila při překonávání pozdějších překážek.
Video: Dokument o Elišce Junkové
Přísná výchova dívky byla kdysi samozřejmostí…
Navštěvovala obchodní školu, kde získala základy kancelářských prací a první jazykovou průpravu. Záhy nastoupila do kanceláře olomoucké pobočky Pražské úvěrní banky a tam se seznámila se svou životní láskou, Čeňkem Junkem, který byl pražskou centrálou nakomandovaný do Olomouce s pověřením zřídit v rámci Pražské úvěrní banky burzovní skupinu. To bylo ještě v době první světové války a události (a nejen politické a geografické) dostaly rychlý spád…
Rodačka z Olomouce našla v Praze svůj domov
Krátce po vzniku samostatné republiky se mladá Alžběta dostává do Prahy, věnuje se studiu jazyků a brzy odjíždí do Francie – na zkušenou – jak se tehdy říkalo a praktikovalo. Nemohla doufat, že získá práci v bankovnictví, ale zkoušela to jako zahradnice v proslulém mondénním městě Antibes. S rodinou svého zaměstnavatele také podnikla první cestu autem. Bylo to osudové poznání? Možná…
Návrat do Prahy znamenal samozřejmě další utužení pout k Čeňkovi, který naprosto propadl automobilismu. Eliška dostala svůj řidičský průkaz a chtěla se vyrovnat svému budoucímu manželovi v řidičských dovednostech. Jak dnes víme, patrně jej v tomto umění překonala.
Místo romantiky na březích Seiny návštěva autosalónu!
Vánoce 1921 strávila s Čeňkem v Paříži a tam se poprvé setkala s legendárním vozem Bugatti, který právě slavil vítězství v náročném závodu v Brescii.
Mladý pár se nechal oddat v polovině roku 1922, materiální starosti novomanželé díky Čeňkově majetku neměli – a oba se mohli těšit na první „Bugu“, kterou si hodlali pořídit. Právě v rámci svatby si mladá Alžběta začala říkat Eliška. Zrodila se osobnost, jakých v motoristickém sportu mělo mladé Československo jen málo…
Svatební fotografie novomanželů Junkových – a pak už následovaly roky plné bugatek!
Je rozhodnuto! Tvoří se spojení Junkovi – Bugatti!
Nedlouho po svatbě začal Čeněk Junek závodit a manželé si objednali svou první bugatku. Říkalo se jí „doutník“ podle ostré a špičatě zakončené zádi, odlišné od dalších modelů následujících let. Eliška Junková se zdokonalovala v řízení, zatím nikoliv za volantem bugatti, ale v dalších rodinných vozech.
A pak začala doslovná smršť objednávaných a osobně kupovaných bugatek, pro něž většinou Eliška sama či se svým manželem zajížděla do továrny v Molsheimu. Nejen pro auta, ale také na návštěvu k „Patronu“, jak se nechával titulovat sám Ettore Bugatti. S ním Elišku pojilo celoživotní přátelství.
Eliška postupně osedlala Bugatti 30, 32 a několik verzí modelu 35 s atmosférickými motory i s kompresorem.
Eliščinu slibnou kariéru zastavila rodinná tragédie
Mladá a talentovaná závodnice (sama nebo s manželem) absolvovala dlouhou řadu významných i regionálních závodů (Brno – Soběšice, Zbraslav – Jíloviště), ale i zahraniční akce, z nichž některé měly pro ni do posledních dnů příchuť úspěchu a ten závěrečný i tragiku celoživotní ztráty. V červenci 1928 podlehl Čeněk Junek následkům zranění při nehodě na okruhu Nürburgring, kdy se jeho kompresorový Bugatti 35B v zatáčkovitém úseku při vysoké rychlosti převrátil. Eliška Junková končí se závoděním a na povel ke startu v ostrých závodech už nikdy nevyjela…
Exotické cesty a pak práce pro koncern Baťa
Třebaže skončila se závoděním, volantu se věnovala dál, i když už jen amatérsky. V novém cestovním modelu Bugatti 43/44, který jí poskytl sám „Patron“ Ettore projela Cejlon (dnes nazvaný Srí Lanka), Indii a Pákistán.
V polovině třicátých let Junková začíná pracovat pro Baťův zlínský koncern a stává se z ní odbornice na výrobu pneumatik a jejich prodej.
Přestože si Eliška Junková vyzkoušela desítky vozů světových značek, bugatkám zůstávala věrná, pokud to její možnosti dovolily
Poválečný start do života se zkomplikoval „Únorem 1948“
Krátce po válce se Eliška znovu provdala – za svého přítele Ladislava Kháse, tehdy redaktora a novináře. Po roce 1948 na manžele dopadly rány osudového vývoje v Československu, ale Eliška zůstává pneumatikám věrná, třebaže už pod hlavičkou ministerstva po znárodnění Baťova průmyslu. Už dávno nejezdí milovanou bugatkou, ale běžnou Škodou 1101, k níž jí dopomohla její proslulost – získat poukaz na „tudor“ se Elišce podařilo velmi rychle.
Na přelomu 50. a 60. let skončila Eliška s aktivním pracovním životem, ale i v důchodu se věnovala automobilismu, publikování článků odborných i populárních, práci na své životopisné knize „Má vzpomínka je Bugatti“ (rozhodně doporučujeme přečíst!) a činnosti v autoklubu.
Samozřejmostí se stala i práce v rozvíjejícím se veteránském hnutí.
Špatná zpráva: většina dochovaných bugatek zamířila do ciziny…
Jméno Elišky Junkové se stalo pojmem a synonymem závodnického nadšení. Je jen smutné, že bezmála všechny vozy manželů Junkových, které se dochovaly, byly z naší republiky hanebně vyvezené do zahraničí, dnes jsou ozdobou mnoha muzeí a soukromých kolekcí – a jen signalizují, že náš občan byl za peníze schopný a ochotný prodat jakýkoliv historický artefakt bez zájmu o jeho spojitost s Československem.
Na druhou stranu nutno dodat, že takové aktivity podporoval i tehdejší československý režim ve své zběsilé touze po konvertibilní měně. Ovšem čest výjimkám – i dnes se u nás najdou bugatky (a nejen z vlastnictví Elišky Junkové), které mají československý rodokmen, a jejichž majitelé nepodlehli mamonu a nátlakovým praktikám k prodeji, případně je dovezli za enormních nákladů zpět ze zahraničí!
Samé trofeje: byt na pražském Úvoze byl plný cen, věnců a vzpomínek…
Dbá Česká republika dostatečně na uctění proslulých osobností?
Eliška Junková dožila svůj plodný život 5. ledna 1994 ve svém bytě na pražském Úvoze, v domě, patřícímu velvyslanectví Švédského království. Ke cti tohoto zastupitelského úřadu musíme konstatovat, že Švédsko povolilo Elišce dožít v objektu, který sloužil jako velvyslanectví. Po skonu slavné závodnice položil autor těchto řádků růži ke zdi domu, kde Eliška Junková bydlela.
Po naší nejslavnější závodnici se dnes jmenuje krátká ulice v pražské Hostivaři. Je jasné, že plány na pojmenování ulic vznikají poměrně dlouho dopředu, ale nemůžeme se zbavit dojmu, že jméno člověka s takovými zásluhami by měla nést magistrála či závodní okruh! „Svou“ ulici má závodnice i v rodném Olomouci…
Elišku Junkovou uctíval a uctívá celý svět. Je jen dobře, že země v srdci Evropy dokázala dát světu tak vynikající osobnost, což si musíme připomínat zejména v dnešní době, kdy se zdá, že jednotlivosti mizí pod nánosem globalizace…
Elisabeta, bravissimo!
Zdroj: archiv autora, „Má vzpomínka je Bugatti“, Auto
