Když se na přelomu let 1932 a 1933 definitivně rozhodlo o brzkém zahájení výroby malé Škody Popular, nikdo netušil, že továrna právě položila základní kámen k úspěchům, trvajícím několik desetiletí. Popular se stal škodováckým hitem, procházel neustálými facelifty a inovacemi včetně silnějších motorizací.
Škodovka uvažovala o automobilu pro méně majetné
Ovšem stále bylo možné kráčet směrem dolů, protože pořád existovala početně značná skupina eventuálních zákazníků, pro něž byl i Popular příliš nákladný, a kteří tedy jezdili například na motocyklu. Obsazením této části portfolia se továrna zabývala už od samého počátku třicátých let, protože chtěla postavit protizbraň například v boji s konkurenčními Aery 500 a 662.
Video: Škoda slaví 130 let
Jednoválce a dvouválce z Boleslavi? Byly v přípravě!
Do konce první poloviny této dekády vyjelo několik prototypových škodovek těch nejmenších rozměrů, poháněných jedno- a dvouválci, často i s neobvyklým chlazením vzduchem, známým spíše ze sériové produkce kopřivnického výrobce. K realizacím návrhů ale nedošlo, snahy výrobce se následně soustředily na malé čtyřválce Popular s kapalinovým chlazením, prototypy byly podle tehdy běžné praxe odprodané privátním uživatelům, často z řad zaměstnanců továrny.
Stále ovšem zůstala neobsazená kategorie nejmenších vozidel, dnes bychom ji možná nazvali „třímetrovou“. Rok 1935 přinesl zhotovení podrobné výkresové a sestavné dokumentace, podle níž v následujících třech letech vzniklo (podle továrních záznamů) celkem sedm prototypů, majících totožnou pohonnou jednotku, mírně odlišné typy karosérií a detaily stavby.
Všechny Sagitty se dochovaly na historických fotografiích tak, jak byly používané majiteli po odprodeji továrnou do privátních rukou
Škoda Sagitta se představuje
Pro nový model, uvažovaný k obsazení nejspodnější příčky výrobního programu, byl zvolený typový název Sagitta (česky Střela). Tady se asi stalo přání otcem myšlenky, protože doslova „kapesní“ agregát nemohl udělit vozidlu oslňující dynamiku, ale autíčko mohlo být vzhledem k malé hmotnosti a rozměrům takovou svižnou „bleškou“.
Podívejme se pod kapotu prototypu: továrna ASAP (Akciová Společnost Automobilového Průmyslu) oprášila původně zamýšlenou koncepci, takže pod vzhůru výklopnou malou kapotou Sagitty se nacházel „utopený“ vidlicový dvouválec téměř motocyklových rozměrů. Výrobce ponechal vzduchové chlazení, motor měl objem necelých 850 cm3 a skromný výkon 16 až 18 koní. Třístupňová mechanická převodovka byla umístěná u zadní nápravy společně s rozvodovkou – tedy systém transaxle, šasi tvořila páteřová roura obvyklé koncepce Škoda, zadní náprava postrádala diferenciál stejně jako nejlevnější modifikace Popularů.
Dvoumetrový rozvor karosérie o celkové délce vozidla 3 410 mm nabízel pouze skrovné místo pro osádku, trvalá cestovní rychlost vozítka se pohybovala mezi 50 a 60 km/h, maximálka, která se podle dokumentace dostala mezi hodnoty 70 a 75 km/h, zřejmě byla pro Sagittu opravdu hraniční.
„Máznuté“ pozadí dává šalebný dojem vysoké rychlosti, ale Sagitta byla nejspokojenější v tempu do 60 km/h na třetí (poslední) rychlostní stupeň
Pokročilá „miniaturizace“ se projevila zejména v exteriéru
Když se podíváme na tvary jednoduché karosérie prototypu, okamžitě si všimneme, jak je úzká – na šířku měří jen nepatrně nad 1 300 mm. O velikosti svědčí také srovnání tehdy běžného šestnáctipalcového obutí, případně krytu rezervy na zavazadelníku a celkových proporcí nástavby. Nepřekvapí v této třídě vozidel tehdy časté použití zadních dveřních závěsů, jednoduchosti je podřízené i obyčejné posuvné okenní sklo ve dveřích. Výrazné jsou i blatníky, ty zadní vyčnívají méně, než bylo v polovině třicátých let zvykem, ale to je opět daň za rozměry karosérie.
Spotřeba se podle dokumentace pohybovala v rozmezí 5 až 6 l/100 km, což byl na tehdejší dobu velmi dobrý parametr.
Sedm prototypů – a tím to také skončilo!
Všech sedm Sagitt vzniklo ve vývojové dílně, podle továrních údajů spatřily světlo světa tři druhy karosérií: především malé kupé, pak zajímavá faux kabria (tedy kabriolety s pevným rámem dveří) a nakonec jediný čtyřsedadlový dvoudveřový model.
Vzhledově šla Sagitta s vizuální podobou ostatních řad Škoda, především soudobého Popularu.
Rychloměr klasického předválečného škodováckého provedení, miniaturní hodiny, pár spínačů – a víc tehdejší řidič nepotřeboval…
V roce 1938 už bylo jasné, že Sagitta zůstane jen zajímavou zkušební kreací ASAPu. Finanční situace rozhodující vrstvy československého obyvatelstva se zlepšovala, stále více lidí „dosáhlo“ na malé Populary, výrobce navíc nabídl nejlevnější řadu Popular 995, až dodnes zvanou sympatickým přízviskem „Liduška“.
Byl o něco větší než Sagitta, ale nabízel čtveřici plnohodnotných sedadel a litrový čtyřválec o výkonu 22 koní, tedy s dynamickými schopnostmi „dospělého“ automobilu. Navíc byl jen o čtyřicet centimetrů delší než prototypová Sagitta. „Liduška“ se začala dodávat v prosinci 1938, od roku následujícího už měla Evropa i samotné Československo zcela jiné starosti…
Sagitta mohla představovat základní stupeň nabídky mladoboleslavské továrny
Mateřskému podniku zůstaly dvě…
Pravděpodobně existují jen dvě dochované Sagitty, obě v majetku dnešní Škodovky. Autor článku se kdysi dávno setkal se zprávou o jednom dalším prototypu, údajně rozebraném a ležícím v Hradci Králové, ale jelikož neměl možnost toto tvrzení ověřit, pokládá jej za projev nechvalně známé motoristické latiny…
Škoda Sagitta se zařadila mezi množství předválečných prototypů, ale v jednom je výjimečná: vzhledem k množství exemplářů prototypové série jí bylo umožněné přežít, což bohužel nemůžeme tvrdit o velkém množství dalších mimosériových typů. Budiž dík všem, kteří se zasloužili o devadesátiletou existenci trpaslíků s okřídleným šípem ve znaku…
Zdroj: archiv autora, Škoda Auto
