S příchodem chytrých telefonů a dotykových displejů už nic není, jak bývalo, což platí i ve světě automobilů. Kdo chce zůstat věrný starému dobrému analogovému světu a ovládat funkce auta výhradně poctivými páčkami, spínači a tlačítky, nemá dnes prakticky jinou možnost než sáhnout po ojetině. Dokonce i do aut rumunské značky Dacia, která si zakládá na jednoduchosti, už pronikla barevná multifunkční obrazovka, ve které by nepoučení pamětníci přístrojů se dvěma otočnými knoflíky jen stěží odhalili autorádio.
Jenže jak novou dobu vnímají ti, kterým se do prozkoumávání jejích tajů nechce? Je pro ně třeba taková elektronická parkovací brzda a startování motoru tlačítkem přínosem, nebo jen obtěžující inovací bez hlubšího smyslu? Abychom to zjistili, přizvali jsme ke spolupráci tři dříve narozené motoristy a pověřili je činnostmi, které většina lidí v autě před jízdou běžně dělá. Při tom jsme měřili čas, který účastníci testu ke splnění jednotlivých úkolů potřebovali. A to celé hned dvakrát: Nejprve v autě vyznávajícím moderní elektronická řešení. Ihned poté v jednoduchém voze, který si do značné míry zachoval klasické manuální ovládání.
Také u ovládání aut platí slavné nerudovské, že kdo chvíli stál, již stojí opodálNa tomto místě je dobré zdůraznit, že účastníci testu Vilém, Ivan a Olga nevlastní chytrý mobilní telefon, nejsou aktivní na sociálních sítích a pro Olgu se zastavil motoristický čas dokonce už v 60. letech minulého století – nejmodernější vůz, jaký kdy vlastnila a donedávna užívala, nosil na kapotě logo Trabant. A pak je tu čtvrtý do party, třiatřicetiletý vystudovaný právník Matěj, který žije moderní život mladého velkoměstského člověka: Rozumí si s chytrým mobilem a nedělá mu problém obhospodařovat vlastní facebookovou stránku. A přestože, stejně jako o generaci starší Vilém, vlastní Škodu Fabia první generace, testu se zúčastnil hlavně proto, aby vyvážil hodnocení testerů na adresu moderních řešení. Protože jsme tušili, že ovládání současného auta může pro analogovou generaci motoristů představovat problém.
Co jsme však předpokládat nemohli, je fakt, že i pro mladého člověka je klasické pojetí interiéru auta uživatelsky přívětivější než avantgardní moderna. Názorně to dokládají naměřené časy z Matějových pokusů, byť jsou v obou případech řádově lepší než u třech zbylých testerů.
Ladění rádia v Dacii šlo Olze jak po másle, měla už zkušenost z Renaultu
Najít radiožurnál se Matějovi v Renaultu bez nápovědy ne a ne podařitNejstarší účastnici naší akce bude napřesrok devadesát let – Olga, bývalá vysokoškolská pedagožka, odešla do důchodu přesně před třiceti lety. S oblibou vypráví historku, jak kdysi v Trabantu bravurně projížděla serpentiny nad Splitem, až jí jiný řidič při stání na šraňkách přišel vyseknout poklonu. Také s láskou vzpomíná na svoje první auto, kterým byla Škoda Popular. Naopak s pozdějším Tatraplanem se jí moc dobře nejezdilo, protože Tatrovka měla vysoko umístěné pedály, na které se svou malou nohou nedošlápla. Protože Olga několik posledních desetiletí řídila jen Trabant, bylo dopředu téměř jisté, že bude tápat v jakkoliv jednoduchém autě dnešní doby.
Mechanickou ruční brzdu zatím žádné jiné řešení nepřekonalo, přesto ji automobilky čím dál častěji vytěsňují z nabídky. V Dacii však zatím zůstává, a nikdo z řidičů s ní neměl v testu sebemenší problémTo se nakonec potvrdilo, i když míra, s jakou vitální důchodkyně lpěla na zažitých řešeních, předčila veškerá naše očekávání. Kupodivu nespráskla ruce nad žádným z palubních displejů, ani ruční brzda v podobě tlačítka ji nevyvedla z míry, zato ji rozčilovaly nečekané věci. Třeba zámek bezpečnostních pásů, který ani v jednom ze zkoušených aut nenašla po hmatu, protože „Trabant je má jinde“.
Za konzervativního řidiče se považuje i výzkumný pracovník Vilém, který měl z výsledků testu největší obavy. Protože, jak sám říká, „než se do něčeho pustí, raději si to dopředu vyzkouší“. Vzpomíná, jak si v dobách, kdy vlastnil Škodu 120, šel do půjčovny pro Felicii. A raději si spolu se zápůjčkou zaplatil i dvouhodinové školení, protože jízda autem, které má motor i poháněnou nápravu vpředu, mu bez předchozí zkušenosti přišla riskantní.
V testu čekalo na čtyři účastníky celkem sedm úkolů: Seřídit sedadlo a volant, seřídit zrcátka, nastartovat motor, naladit stanici Radiožurnál a následně ztlumit rádio, nastavit topení na nejvyšší teplotu, zapnout zadní mlhové světlo, odjistit ruční brzdu a rozjet se. Každý z testerů absolvoval všechny úkoly nejprve v Renaultu Espace, poté bez prodlení usedl do Dacie Dokker, kde si je ve stejném pořadí zopakoval. Čas, který každý z účastníků potřeboval ke splnění úkolu, se začal odvíjet od okamžiku jeho zadání. Hvězdička u dosaženého času znamená, že si tester vyžádal nápovědu, bez které nebyl schopen zadaný úkon provést.
To dlouholetý televizní režisér Ivan se zdál být za každých okolností pánem situace. Řídit auto jej sice nikdy moc nebavilo, a jeho defenzivní jízda prý každého dřívě či později spolehlivě uspala, v dosažených časech si však v ničem nezadá s o generaci mladším Matějem. Jeho zkušený hmat pod volant Dacie v okamžik, kdy měl za úkol ztlumit rádio, má však prozaické vysvětlení: Jako majiteli staršího Renaultu Scenic mu ovládání pofrancouzštělých vozů přešlo takříkajíc do krve.
Nastavit elektricky sedadlo majitelka Trabantu bez pomoci nezvládla
Elektrické ovládání zrcátek v Dacii Dokker je velmi dobře utajenéTeď už jen zbývá stručně představit oba dva vozy a vysvětlit, proč volba padla právě na ně. Značka Dacia má jednoduchý a neokázalý styl v genech, v jejích útrobách můžeme s jistotou nalézt prvky, které už jinde téměř vymizely: Startování klíčkem, mechanickou ruční brzdu, manuálně stavitelná sedadla a k tomu minimum ovladačů, které člověka, který s autem není sžitý, spíše jen matou. Dokker měl tedy v našem testu reprezentovat pojetí klasického auta tak, jak se ustálilo za dlouhou dobu jeho vývoje.
Naopak Renault Espace, byť je s Dacií součástí jednoho koncernu, se snaží působit v každém detailu moderně. A nutno říci, že jeho úsilí o jinakost je tu a tam na úkor srozumitelnosti. Souznění řidiče s vozem vyžaduje v každém případě více času, protože v jeho interiéru s elektronickou parkovací brzdou, joystickem místo voliče rychlostí a displejem namísto klasických budíků není snad kromě volantu a pedálů nic, co by člověka pojilo s minulostí. Výstižně to popsala Olga, která na adresu Renaultu prohlásila, že si takhle nějak představuje palubu raketoplánu.
Designové je na Renaultu Espace úplně všechno, včetně voliče automatické převodovky. Jeho ovládání však není ani trochu intuitivní, takže hned dva řidiči potřebovali nápovědu, jak jej dostat z polohy Parking do polohy DriveA jak si kosmický Renault v porovnání se starosvětskou Dacií vedl? Bez dlouhého napínání: Ani v jedné ze sedmi disciplin, kterými naši testeři prošli, nezvítězil. Dokonce i startování motoru tlačítkem zabralo našim dobrovolníkům více času než otočení klíčku ve spínací skříňce.
Neznamená to však, že by rumunský příbuzný neměl co zlepšovat. Například nastavit vnější zrcátka by šlo v Dacii mnohem rychleji, kdyby byl ovladač na přístrojové desce vybaven příslušným piktogramem. Protože tomu tak v Dokkeru není, Ivan a Vilém potřebovali poradit, kde jej mají hledat. To samé platí o nastavení volantu. Manipulace s páčkou, která drží v Dokkeru volant ve zvolené poloze, vyžaduje opravdu hodně síly, kterou Olga neměla a Vilém se ji zdráhal použít.
Celkový výsledek testu pak nastoluje zcela legitimní otázku: K čemu nám jsou v autě všechny ty báječné moderní věci, když nás jejich ovládání stojí tolik úsilí a času?
Vilém: Nastavení volantu v Dacii je peklo
Ve své Škodě Fabia první generace se Vilém (70) soustředí na jízdu do té míry, že nechává vypnuté i rádio. U ovládání auta preferuje jednoduchost, protože k řidičské spokojenosti potřebuje opravdu jen to nejnutnější.
Nápovědu potřeboval Vilém ve dvou případech, u obou šlo o Dacii: Nejprve neodhalil zašifrovaný ovladač zrcátek, poté se soustředil na dotykový displej do té míry, že si nevšiml dvou tlačítek v jeho rámečku regulujících hlasitost. Kapituloval tak před úkolem ztlumit rádio, i když se nabízela další možnost pomocí páčky vpravo pod volantem. Tu ale nechal zcela bez povšimnutí. Fyzickou pomoc pak potřeboval i ve chvíli, kdy měl zaaretovat páčku ovládání volantu. Bylo k tomu potřeba tolik síly, že se bál, aby ji nezlomil.
Přitom podle dosažených časů je zřejmé, že větší tajenkou pro něj bylo ovládání Renaultu. I zde jej přitahoval displej do té míry, že ignoroval dvojici koleček pod ním, které regulují vnitřní teplotu. „Než začnu něco dělat, vždycky si prostuduji návod,“ komentoval svůj výkon v testu s tím, že nerad tápe. Pokud by si měl vybrat, zvolil by Dacii, Renault se mu zdá zbytečně přepychový. Dokker je mu bližší i proto, že svým ovládáním připomíná jeho Fabii.
Ivan: Espace má na můj vkus moc páček
S Renaultem jezdí Ivan (72) už deset let, ale testovaný espace je podle něj docela jiná liga. Jeho zkušenosti s vlastním Scenicem jsou mu tady k ničemu, viditelně mu ale pomáhají při ovládání jednodušší Dacie.
Startování motoru trvalo Ivanovi v obou případech šest vteřin, v této disciplíně držel Espace s Dokkerem krok. A ve dvou případech francouz rumunskou značku dokonce pokořil, to když řidič nebyl schopen v Dacii identifikovat ovladač zrcátek, který je zcela anonymně posazen v levé dolní části přístrojové desky. Také nastavení rádia šlo v tomto případě testerovi o něco rychleji v Renaultu, čímž se však lišil od zbytku pelotonu.
Ve všech ostatních případech jasně zvítězilo jednodušší podání Dokkeru: Komplikovanost Renaultu vynikla nejvíce v okamžiku, kdy měl Ivan na voliči převodovky zařadit Drive a rozjet se. Hlavu si s tím lámal skoro čtyři minuty, nakonec to vzdal a nechal si poradit. „Je to zbytečně komplikované. S tím člověkem, co tohle vymyslel, musí být v hospodě sranda,“ zavtipkoval si na účet Renaultu. Modernu ale šmahem neodsuzuje: „Třeba tlačítko startéru je fajn, elektrické nastavení sedadel taky. Dacia je mi ale přesto o něco bližší.“
Olga: I Dokker je na mě až moc složitý
Moderní auta jsou pro Olgu (88) podle vlastních slov španělská vesnice. Dokonce i v ovládání relativně jednoduché Dacie se ztrácela, protože Dokker je stále o dost komplikovanější než dlouhými léty zažitý Trabant.
Hned na začátku měla Olga velký problém. Elektrické nastavení sedadel viděla poprvé v životě a místo dopředu si vytrvale posouvala sedák směrem vzhůru. Neobešlo se to bez praktické pomoci, slovní nápovědu využila i u většiny ostatních úkolů. Nečekaně dobře se ale popasovala s infotainmentem v Dacii. Bylo vidět, že si dotykové ovládání rychle osvojila už v Renaultu a hodily se jí také absolvované počítačové kurzy pro seniory. Rozdělení jednotlivých položek v menu jí totiž připomnělo dlaždice ve Windows 10.
Nejvíce znejistěla ve chvíli, kdy se měla s Espacem rozjet. „Vůbec jsem netušila, jak bych to měla udělat,“ přiznala později. Nešlo jen o to, že nikdy neřídila automat, ale především nemohla najít nic, co by jí připomínalo řadicí páku. „Myslela jsem si, že to je mikrofon,“ prohlásila poté, co dostala příslušnou nápovědu. Zatímco ovládání Renaultu pro ni představovalo úkol takřka neřešitelný, Dacii zhodnotila stručně: „Šílený. Ale kdybych si měla vybrat, tak tohle.“
Matěj: Na Renaultu není intuitivní vůbec nic
I když jsou moderní auta stavěná na tělo hlavně mladým lidem, Matěj (33) je dobrým příkladem, že v jednoduchosti je stále největší síla. I když mu s výjimkou rádia v Renaultu nic nečinilo problém, dal by přednost nekomplikované Dacii.
Matěj byl jediným účastníkem v testu, který rychle a bez nápovědy našel ovládání zrcátek u Dacie. Stejně suverénně si počínal při nastavování teploty, svou pozornost na rozdíl od ostatních neupnul jen na displej, ale zcela správně si všímal i jeho okolí. Trochu nečekaně se ale zasekl při hledání Radiožurnálu na displeji Espace, kdy raději požádal o nápovědu, když jeho snažení ani skoro po třech minutách nevedlo ke kýženému cíli.
Největším překvapením však je fakt, že i mladý člověk využívající dnes a denně moderní techniku se ve futuristickém kokpitu Renaultu cítil nesvůj, což ostatně dokládají i naměřené časy. „Dacia je intuitivnější, i když některé věci tu jsou zbytečně robustní a jejich ovládání jde ztuha,“ narážel zejména na nechvalně proslulou páčku pod volantem. Když však měl zhodnotit Espace, byl o poznání příkřejší: „Pokud jste analogový člověk, pak narazíte na prostřední vyloženě nepřátelské.“ Už z toho důvodu by si prý jako „člověk analogový“ raději vybral Dokker.
Foto: Petr Bača