O lidské oběti se „podělily“ všechny státy, bojující proti německému nacismu, italskému fašismu a rozpínavosti císařského Japonska. Ovšem pouze nejprůmyslovější velmoc světa mohla zásobovat všechna světová bojiště technikou, navíc ještě materiálem, surovinami, pohonnými hmotami, potravinami a dalšími stovkami druhů vojenské i hospodářské pomoci. To je zcela neoddiskutovatelný fakt. Stejně jako nesmírné lidské oběti Rudé armády je potřeba vyzdvihnout hnutí miliónů obyčejných Američanů, kteří dělali vše pro to, aby válka co nejdříve skončila.
Neuvěřitelně obsáhlé portfolio amerických dodávek
A my si dnes představíme alespoň základ toho, v čem přijížděli na místa vítězných bojů vojáci, kteří měli to štěstí, že obdrželi světově proslulé produkty amerického strojírenství. Při nejlepší vůli nemůžeme jmenovat ani desetinu, protože se jednalo o stovky položek seznamu – počínaje motocykly přes kolovou armádní techniku až po nejtěžší obrněnce a ženijní stroje. A ne všechny se také dostaly do malé, ale divukrásné země uprostřed Evropy, která čekala na to, až bude moci opět svobodně vydechnout…
Musíme začít několika statistickými údaji a podrobnostmi. Když byl počátkem roku 1941 vládou USA schválený zákon o půjčce a pronájmu, znamenalo to dodávky vojenského materiálu a techniky postupně do celého světa. Ty pokračovaly i po vstupu USA do války po zákeřném napadení loďstvem a letectvem Japonska. Postupně se konvoje s pomocí dostávaly do čtyřiceti zemí celého světa.
Vozidla byla kategorizovaná do mnoha skupin podle tonáže, obsaditelnosti, určení nebo druhu výzbroje. Některé typy měly jednotný či téměř jednotný design a byly vyráběné společnostmi, které si ještě před válkou tvrdě konkurovaly, za příklad můžeme vzít spolupráci při výrobě proslulých tanků Sherman (M4).
Výrobci osobních vozidel přešli na vojenský program hned v modelovém roce 1942. Konverze se týkala všech, nejčastěji ovšem běžných modelů značek Chevrolet, Ford, Plymouth či Dodge. Ovšem válka přijímala i luxusní výrobky – přiměřeně upravené a bez ozdobných prvků s velkým množstvím chromu – značek Packard či Cadillac.
Chevrolet Master
Jeden ze základních modelů proslulého výrobce z koncernu General Motors. Na obrázku z tovární dokumentace je ještě civilní model ročníku 1942. Vycházel z osvědčeného provedení, postupně faceliftovaného v každoročním pravidelném cyklu. Master byl poháněný řadovým šestiválcem 3 538 cm3 s výkonem 85 koní, který se osvědčil i v lehkých užitkových vozidlech. Agregát se dodával i po druhé světové válce, třebaže už od roku 1949 Chevrolet experimentoval s vidlicovým osmiválcem. Americká armáda a Spojenci ovšem měli ve stavu i starší chevrolety…
Ford V8
Doslova „věčným konkurentem“ Chevroletu byl Ford. Oba nesmiřitelní soupeři spolu vedli prodejní a reklamní šarvátky celé 20. století. Ty utichly pouze v době bojů druhé světové války. Ford V8 s proslulým spodovým vidlicovým osmiválcem přišel do výroby na počátku třicátých let a znamenal průlom: byl výkonný, dal se snadno modifikovat, měl značnou odolnost a více než slušný výkon. Koncern Ford Motor Company jej používal v lehce upravené podobě ještě dlouho po válce. Také Ford pravidelně a každoročně podle nepsaného pravidla obměňoval design svých osobních vozidel. Fordy V8 se s úspěchem prodávaly i na našem trhu, spolu se studebakery patřily k nejoblíbenějším, a mnoho jich zde zůstalo po osvobození. V běžném provozu je bylo možné vídat ještě v sedmdesátých letech…
V roce 1940, kdy se prodávala tato generace Fordu V8, ještě Amerika neměla ponětí, že jí Japonsko zatáhne do války. Ale o rok později už začal export podobných vozidel Spojencům
Jeep Willys MB
Legenda a určitě jeden z vítězů druhé světové války! Zrodil se z armádního požadavku na jednoduchý víceúčelový terénní vůz s pohonem všech kol. Soutěže se zúčastnily společnosti Willys, Ford a American Bantam. Nejrychleji reagoval posledně jmenovaný, který už během roku 1940 dodal prototypovou sérii. Posléze se připojily Ford a Willys. Jeep Willys MB vycházel z méně známého úvodního modelu MA.
Vyráběl se od roku 1941, o rok později se k produkci přidružil Ford. Statisíce jeepů byly odeslány do celého světa, zejména na evropská, ruská a pacifická bojiště. Willys MB se po válce stal vyhledávanou možností individuální motorizace našich občanů a USA jej dodaly i následně v rámci hospodářské pomoci akce UNRRA. Snad ještě dodejme, že po válce se v Kopřivnici zkoušelo osazení poměrně žíznivého čtyřválce 2 200 cm3 vznětovým motorem Tatra, ale bezúspěšně.
Willys MB se stal i poválečnou legendou. Také u nás jsou známé případy, kdy se jako cenné dědictví předával z generace na generaci. Vůz na snímku parkoval pod horou Blaník při veteránském setkání v roce 2017
Dodge WC54
Typové označení WC u této nesmírně populární kategorie vozidel Dodge neznamená záchod, nýbrž zkratku „Weapon Carrier“ (nosič zbraní). Tímto názvem byla označená celá série Dodge, zahrnující dlouhou řadu modifikací. Polní ambulance nesla kód WC54 a vycházela z předchozí řady WC18. Továrny koncernu Chrysler ji vyráběly od roku 1942 do přelomu let 1944/1945, na bojiště bylo dodáno více než 25 000 těchto nenáročných vozidel. Jejich pohon zabezpečoval koncernový řadový šestiválec 3 770 cm3 s výkonem 92 koní, spojený s čtyřstupňovou mechanickou převodovkou a přídavnou převodovkou.
Sanitní oddíl se dal upravit pro převoz čtveřice nosítek nebo sedadla pro více pacientů, případně tento počet kombinovat. Dodge WC54 byl poměrně těžký a neměl terénní vlastnosti lehkých a obratných Willysů. Po válce se u nás zanechané nebo nově získané sanity dostaly do vzniklých vojenských útvarů i civilní zdravotní služby. Postupně přecházely často k hasičským útvarům, kde ojediněle jezdily i v 70. letech, pak ale byly většinou bez milosti sešrotované. Přesto jich řada přežila u našich i světových muzejních organizací i sběratelů.
Dodge WC52
Nesmiřitelný a přísný vzhled přídě je poznávacím markantem řady WC továrny Dodge. Model WC52 se ve výrobě objevil počátkem roku 1942 a stejně jako ambulance WC54 vycházel z předchozí modelové generace. Jednoduché a robustní vozidlo s oplachtěním vznikalo v řadě modifikací pro bojové i týlové účely, jako nosič zbraňových jednotek, servisní vozidlo či běžný vojenský transportér. Technika byla shodná jako u sanity WC54. Podle poválečných statistik dosáhl právě tento typ největšího rozšíření, udává se čtvrt miliónu vyrobených jednotek!! Řada WC existovala i v třínápravovém provedení (WC63). Dodge WC52 se k nám dostal s americkými i sovětskými vojsky, dodnes u nás existují vozidla s „československými“ kořeny, tedy nikoliv nedávno dovezená.
Dodge WC54 v podobě, jak tuto ambulanci poznal celý bojující svět. Vozidlo nemělo finesy dokonalých civilních sanitních vozů, jeho úkolem bylo dojet se zraněnými do bezpečí
Studebaker US6
Legendární vozidlo, spolu s GMC CCKW další z vítězů války – klasický třínápravový užitkový model s nosností 2,5 tuny a pohonnou konfigurací 6×6 a (v menším množství) 6×4 byl zcela geniálním přínosem nezávislého koncernu Studebaker. Během války dodaly společnosti Studebaker (a později také REO) přes dvě stě tisíc těchto úžasných vozidel, která poznáme podle zcela rovných horních stran předních blatníků a radikálně skloněného předního okna. Nejvíce vozidel odebral v rámci Lend-Lease Sovětský svaz, nejznámější jsou v roli nosiče raketometů BM-13, ale značná část byla i v běžném valníkovém provedení s oplachtěním, dále cisterny a další modifikace.
Menší část US6 se dostala na tichomořská bojiště, ale i na území amerického státu Aljaška, kde sloužily dlouho po skončení války. Na našem území jezdily stovky těchto dříčů, ještě dlouho po válce byly začleněné do stavu tehdejší Československé lidové armády. Dnešních dnů se dožil bohužel jen jeden jediný US6, několik zbývajících vozidel bylo dovezeno až nedávno. A je naprosto symbolické, že vinou maniakálního šrotování a likvidace, musel Vojenský historický ústav do své expozice dovézt jeden exemplář studebakeru ze zahraničí, protože v ČR už nic nezbylo…
GMC CCKW
Naprosto jedinečný model, který sehrál nezastupitelnou roli v bojích druhé světové války, pravděpodobně nejznámější a nejužívanější americké válečné nákladní vozidlo. Stejně jako Studebaker US6 spadal i GMC do dvouapůltunové kategorie nosnosti. Dodával jej koncern GMC, spadající pod General Motors, tedy spolu s Fordem nejmocnější automobilový výrobce tehdejšího světa. Ve výrobě byl od poloviny roku 1941 do konce války. Jeho pohon obstarával zážehový řadový šestiválec 4 415 cm3 o výkonu 95 koní spolu s pětistupňovou mechanickou převodovkou a přídavnou převodovkou.
Pohon přední nápravy mohl řidič odpojit. Velmi dobré převodové poměry zabezpečily rychlost přes 80 km/h, podle pamětníků mohla „džímsa“ po dostatečně dlouhém rozjezdu atakovat i stovku! GMC CCKW se dodával s pevnou i oplachtěnou kabinou, s desítkami různých nástaveb: valníkovými, skříňovými, cisternovými, sklápěcími, ale i jako návěsové tahače a populární velké obojživelné transportéry DUKW. GMC je mnoha exempláři zastoupená v našich muzejních sbírkách a bývá častým hostem vojensko-historických akcí.
GMC CCKW ve verzi s oplachtěnou kabinou a s příslušným jednonápravovým přívěsem navštívil v roce 2010 setkání historické zemědělské techniky v jihočeské Mahouši
Mack NO
Jeden z legendárních silničních gigantů americké armády se dostal i na naše silnice, a to jednak s vojsky, jednak díky aktivitám akce UNRRA. Představuje těžký automobil s nosností sedmi tun a pohonem všech třech náprav, a je srovnatelný se soudobými vojenskými modely značek White, Ward LaFrance či Corbitt. O jeho pohon se stará bezmála dvanáctilitrový šestiválec s výkonem 162 koní, převádějící výkon pomocí pětistupňové mechanické a dvoustupňové přídavné převodovky na všechny nebo jen zadní nápravy. Dvě tisícovky těchto nezmarů byly dodané americkým jednotkám do Evropy i Pacifiku, jednalo se o valníková oplachtěná provedení, ale v místě bojů byly některé přeměněné na vyprošťovací.
International M5H
Méně známá dvouapůltuna stejné kategorie nosnosti jako Studebaker US6 a GMC CCKW, dodávaná s pohonem 6×6 nebo jen dvojice zadních náprav. Koncern International, známý svými užitkovými modely, těžkými sklápěči, traktory, autobusy a v 60. a 70. letech i osobními terénními modely, dodal během války více než 39 000 jednotek, většinou s valníkovými nástavbami, ale také cisternami. Odběratelem byla Rudá armáda, několik tisíc vozidel se dostalo i na tichomořská bojiště a s americkými jednotkami, které se vylodily v Normandii, také do Evropy. Přestože se podle dobových fotografií u nás objevily i tyto Internationaly, s největší pravděpodobností se tu žádný nedochoval…
Monumentální Diamond T-968 v základním provedení krátkého ocelového valníku byl určený buď do terénu nebo k vyprošťování a vlečení bojové techniky
Diamond T-968
Úctyhodný nákladní model bezmála nejtěžší americké kategorie, jen o „fous“ menší než Diamond T-980/981 či největší Sterling, byl určený především k vyprošťování, odtahu, zvedacím pracím, ale i jako přepravník do nejtěžšího terénu a provozních podmínek. Firma Diamond proslula jako dodavatel techniky do obtížného terénu, například na ropná naleziště či k budování silnic v nehostinném prostředí. Její model T-968 byl vybavený zážehovým šestiválcem 8 700 cm3 s výkonem 136 koní. Vozidlo mohlo spoléhat na přídavnou převodovku a redukce, celkový vyrobený počet přesáhl 30 000 exemplářů. U nás se Diamondy všech typů používaly především k manipulaci s těžkými přívěsy.
Ford M-8 Greyhound
Lehký a rychlý třínápravový obrněný automobil z produkce Ford Motor Company byl osazený zážehovým šestiválcem Hercules 5 250 cm3 s výkonem 80 koní, který přenášel sílu buď na obě zadní nebo všechny tři nápravy. Celkový vyrobený počet těchto obrněnců se přiblížil devíti tisícům, jeho výzbroj sestávala z kanónu, umístěného ve věži, a kulometu. Mohl dosáhnout rychlosti až 70 km/h, a to i přes více než sedmitunovou hmotnost. Greyhoundy jsou často k vidění na vojensko-historických akcích celého světa, protože jich mnoho sloužilo ještě dlouho po skončení války.
White M3
Velmi známý dvounápravový kolový obrněnec z produkce koncernu White. Jeho průzkumná varianta nesla podle americké vojenské klasifikace označení M3A1 a do výroby se dostala na přelomu 30. a 40. let. Produkce skončila v závěru roku 1944, celkem White dodal 21 000 těchto univerzálních vozidel. M3A1 byl oblíbený také u Spojenců, kolové obrněnce se dostaly i do armády SSSR, po válce také do dalších evropských zemí. Vozidlo poháněl osvědčený šestiválec Hercules s výkonem 88 a později více než 100 koní, řidič měl možnost připojit pohon přední nápravy. Zajímavostí byla konstrukce bez střechy.
White/Autocar M2
Neoddiskutovatelně nejznámější polopásový obrněný automobil americké produkce, rozšířený po celém světě, a i po válce v desítkách armád. Jeho produkci zajišťovaly montážní linky továren White a Autocar, známé svou užitkovou technikou. Zajímavostí ale určitě je, že s koncepcí a prvními studiemi přišlo vývojové oddělení známého gumárenského koncernu Firestone, od nějž je pak převzaly americké vojenské úřady.
Od první verze byly časem odvozeny mnohé další, základní koncepce ale zůstala neměnná: otevřená karosérie, pohon kol pásového pojezdu nebo obou náprav. Zdrojem síly se stal zážehový šestiválec White s objemem 6 350 cm3 a výkonem 145 koní. Trvalá rychlost na zpevněném povrchu byla podle výrobce 45 km/h, ovšem opět podle svědectví řidičů M2 se dala podstatně zvýšit, byť za cenu přehřátí motoru nebo poškození pásů. Vozidla M2 se k nám dostala s osvobozujícími jednotkami.
Dramatický barevný záběr jedné z četných variant středního tanku M4 Sherman. Tradicí americké armády bylo pojmenování bojových vozidel po zasloužilých osobnostech
M4 Sherman
Nejznámější americký střední tank vycházel z konstrukce typu M3. První prototyp se objevil na sklonku roku 1941, kdy už bylo jasné, že USA budou muset nějakou formou vstoupit do boje. Tank M3 neodpovídal, M4 Sherman přinesl celou řadu vylepšení. Jeho výroba začala v prvních únorových dnech roku 1942 a skončila až na konci července 1945, tehdy už ovšem výhradně pro dodávky do Tichomoří. O výrobu tohoto známého třicetitunového obrněnce se dělilo mnoho společností, jmenujme například americké lokomotivky ALCO, Lima či Baldwin Inc, automobilky Ford a Pacific, karosárna Fisher, vagónka Pullman a další výrobci.
Výzbroj sestávala podle typu z kanónu 75 či 76 mm nebo z houfnice 105 mm a z kulometů. Pohon Shermanů zajišťovala celá řada amerických agregátů, počínaje vznětovým dvouválcem GM přes zážehové agregáty Chrysler a Ford až po hvězdicové motory Wright-Cyclone a Continental. Až do ukončení produkčního cyklu se vyrobilo bezmála 50 000 jednotek, čímž se Sherman stal druhým nejmasověji dodávaným tankem světa – hned po T-34. Vozidla M4 sloužila v bojových konfliktech ještě v 70. a 80. letech.
Zbyly speciální automobily a zbrojní jednotky, motocykly, traktory, dozery a ženijní technika, vyprošťovací vozidla, návěsové tahače, stíhače tanků, letištní vozidla a další a další. Jenže to by náš druhý díl o vozech osvoboditelů neměl konce.
Připomeňme si techniku, určenou k likvidaci živé síly i infrastruktury nepřítele právě v měsíci, v němž s úctou vzpomínáme obětí, které (nejen) na našem území přinesly obě armády – osvoboditelky. Rádi bychom, aby války zůstaly už jen ve vzpomínkách, navzdory dnes opět slyšitelnému řinčení zbroje!
Zdroj: archiv autora, Za ruljom (SSSR), GM, Ford