Hasiči ze JSDH Praha-Libuš se svým nadšením zasloužili o to, aby se do dnešních dnů v dobré kondici dochovala Tatra 813 CAS 55.
Dodnes v činné službě
Ve flotile bratislavského Slovnaftu sloužily v minulosti čtyři Tatry 813, z nichž tři měly identickou nástavbu od firmy Rosenbauer. Hovoří se o tom, že na osmikolovém podvozku Tatry 813 byly u Rosenbauera vyrobeny další čtyři kusy, které měly skončit někde v Německu. Nicméně dnes se z této původní flotily dochovaly pouze dva kusy. Jeden z nich je velmi pečlivě do detailu zrestaurován a nachází se v soukromé sbírce nedaleko Kolína. Druhý, s nímž jsme v rámci naší reportáže vyjeli (nikoliv do akce), je v láskyplné péči JSDH Praha-Libuš (JSDH – jednotka sboru dobrovolných hasičů). Jde jednoznačně o jediný kus, který je zatím nasazován do běžné služby, a není vzácností, že vyjíždí k zásahům.
Dlužno říci, že flotila Slovnaftu patřila k tomu nejmodernějšímu, co tehdejší požární technika nabízela. A společnost Rosenbauer, z jejíchž dílen nástavba pochází, dodnes patří k tomu nejlepšímu a nejdražšímu, co si na poli požární techniky může současný trh dopřát. Profesionální hasičské sbory si výjezd této Tatry vyžádají zejména proto, že má na území celé Prahy největší nádrže. K zásahu s sebou přiveze 12 000 litrů vody a 6000 litrů pěnového hasicího prostředku. Tatra tedy veze celkem 18 000 litrů hasicí hmoty, zatímco maximum současných automobilů představuje 11 000 litrů. Také výkon vodního čerpadla patří k tomu, co současná technika nenabízí. Ale to je složitější problematika a samotné údaje o výkonu čerpadla nelze brát jen jako jediná hodnoticí kritéria, vyjadřující hasicí schopnosti vozidla. Nicméně pouze pro zajímavost: čerpadlo nástavby na Tatře 813 má výkon 4500–5500 litrů za minutu. Proti tomu je u současně používané techniky standardem 2500–3200 l/min.
Neustálý vývoj hasičské techniky a stále nové poznatky vedou k tomu, aby hasicí technika principiálně brala hořícím plynům okysličovadla. Tedy nejčastěji vzdušný kyslík. Požár tedy úspěšně uhasíte, když ho čímkoliv přikryjete, aby se do ohniště nedostával kyslík. A to nemusí být vždy nutně co největší množství vody, která z hořících předmětů vzápětí steče. K této malé odbočce bychom ještě mohli doplnit, že současný trend hasicí techniky je takový, že nejde o množství vody, nýbrž také o její tlak. Dokážeme-li totiž menší množství vody pod vysokým tlakem doslova rozprášit nad požářiště, omezíme tím přívod kyslíku do ohně stejně tak, jako bychom ho polili množstvím vody.
Hasí se přes spojku
Tatra 813 je s nástavbou rakouské firmy Rosenbauer také označována jako SLF 18000 Foamatic. Jedná se o pěnový hasicí automobil, který si veze ve svých nádržích celkem 6000 litrů pěnidla a 12 000 litrů vody. Jako čerpací zařízení slouží typ R 480 o výkonu až 5500 l/min při tlaku 10 barů. Spouští se mechanicky přes spojku a čtvrtý rychlostní stupeň. Přiměšovací zařízení RVMA 230 Foamatic dovoluje přimísit pěnidlo v poměru 3, 5 a 8 % při průtoku vody 230 l/min. Hasební látka, ať už voda, či pěna, se z vozidla dostává na požářiště několika způsoby. Hlavním z nich je monitor RM50 s maximálním průtokem 4500 l/min a dostřikem 50–60 metrů. Monitor je umístěn na kabině Tatry, ze které je také dálkově ovládán, aretace a pohyb klapek na něm jsou pneumatické. V době naší návštěvy však byl kvůli rekonstrukci z kabiny vozidla odstraněn. Pro provedení prvotního zásahu jsou v zadní části na obou stranách dva hadicové navijáky s vlastním pohonem. Délka gumové hadice je u každého 30 metrů a zakončena je proudnicí na těžkou pěnu S4. V případě potřeby lze z vozu natáhnout klasické hadicové vedení. Úložný prostor pro hadice a ostatní vybavení je na levém boku. Nově byl vyroben úložný výsuvný prostor na hadice na pravé straně za kabinou.
Prodloužený podvozek, který byl konstrukčně určený pro čtyřnápravové sklápěče 8×8, byl vyroben v roce 1974, zatímco nástavba společnosti Rosenbauer byla na podvozek podle štítků v kabině instalována až v roce 1976. Kabina byla původně určena pro řidiče a tři spolucestující, nicméně dvě zadní sedadla, umístěná zády ke krytu motoru, byla tak nepohodlná a nabízela tak málo prostoru, že pro hasiče ustrojeného k zásahu bylo téměř nemožné se na toto místo dostat. Z tohoto důvodu, protože vozidlo stále vyjíždí k zásahům, byla dvě zadní sedadla demontována a k zásahu jede v kabině tatrovky pouze řidič-strojník a velitel.
Vozidlo pohání dvanáctiválcový vidlicový motor Tatra T930–35 E o objemu 17 640 cm3 s největším výkonem 189 kW při otáčkách 2000 1/min. Mechanická převodovka umožní řadit dva stupně vzad a deset vpřed/půlených. Maximální rychlost tatrovky je potom 85 km/h.
Tatra 813 CAS 55 tedy zahájila své životní poslání ve Slovnaftu a odtamtud se už jako vysloužilá dostala do filmových studií Barrandov. Tam pomalu chátrala, až se před sedmi roky dostala do rukou SDH Praha-Libuš, kde hned v počátku, aby se s ní dalo vůbec bezpečně jezdit, spolkla investici ve výši přibližně 300 000 korun. Na podvalníku byla dopravena do společnosti Komet Pečky, která se specializuje na opravy hasičské automobilové techniky. Zde byla sundána nástavba a byly opraveny jak brzdy, tak i všechna soustrojí podvozku, včetně rozvodů vzduchu a spojky.
Ondřej Stašek může dobře srovnávat i s jinými vozidly a podle jeho zkušeností je tato Tatra za jízdy velmi stabilní. Je to dáno nejen čtyřmi nápravami, které zajišťují dobré směrové vedení, ale především tím, že nádrž na vodu je široká a nízká a její těžiště není tolik vzdálené od podvozku. V podstatě boky, které vidíte na obrázcích, nejsou krycími plechy, ale jde přímo o stěnu nádrže. Uvnitř ve velké vodní nádrži je potom v prostoru nad oběma zadními nápravami umístněná nádrž na hasicí pěnu, čímž jsou všechny hmotnosti bez ohledu na zaplnění nádrží vždy rovnoměrně rozmístěné. Nádrže jsou samozřejmě v pohotovostním režimu vždy plné, ale výrobce nástavby musí zaručit takovou konstrukci nádrží, aby ani při částečném zaplnění negativně neovlivnily jízdní vlastnosti vozidla. Kompletní naplnění nádrže Tatry vodou trvá od 15 do 30 minut, podle tlaku vody v přívodním potrubí.
Libušský mastodont
Zapomeňte na dobrodružné představy o tom, že hasičské auto letí městem jako vítr, majáky blikají, siréna řve na celé kolo, auta uhýbají a hasiči v kabině připomínají Karla Lopraise a jeho partu na rallye Paříž–Dakar. Tatra 813 CAS 55 a její osádka jdou na vše s námořnickou rozvahou, protože „Libušský mastodont“, jak autu ve sboru přezdívají, dokáže leccos, jenom ne jet s větrem o závod. Ondřej Stašek nám předvedl, jak je možné se s takovou muzejní technikou sžít, a ukázal, že má auto skutečně v ruce. Málokdo z jeho vrstevníků, kteří usedají za volanty moderních hasičských automobilů, vybavených výkonnými motory, dokonalým podvozkem a samočinnou převodovkou, by se dokázal tak pěkně poprat s technikou sedmdesátých let.
Po nastartování máte kvůli vnitřnímu hluku, kterému jsme už dávno odvykli, pocit, že je kryt motoru otevřený. Zvuk dvanáctiválce je však fascinující. Na řadicí páce je otočný element, kterým se u pětistupňové převodovky řadí mezi malou a velkou řadou tím způsobem, že se rozjedete např. na malou jedničku a se sešlápnutím spojky pouze touto páčkou přepnete na velkou jedničku. Z velké jedničky jdete na malou dvojku, takže kromě pohybu řadicí pákou musíte ještě v neutrálu přepnout z velké na malou. Není určitě na škodu, když i při řazení nahoru šlapete dvakrát spojku. Při řazení dolů o tom vůbec nehovořím, protože to je samozřejmostí.
Vyjeli jsme tedy z prostoru hasičské zbrojnice na relativně frekventovanou Libušskou ulici. Provoz se zastavil, ale nikdo nebyl nervózní, protože všichni fascinovaně sledovali „Mastodonta“, jak rozvážně a budící úctu svými rozměry vplouvá do normálního provozu. Zasloužily se o to nejen velikost a stáří auta, ale především to, že všichni normálně myslící lidé dají vyjíždějícímu hasičskému autu přednost.
Ondřej řadil nahoru každé dvě až tři sekundy, celá Libuš musela ten výkon slyšet a také na ulici se lidé při tom řevu motoru otáčeli, a my už letěli k blížící se křižovatce rychlostí minimálně 40 km/h. Skočila nám tam červená a my jsme museli zastavit. Bylo mi to až líto, když už se podařilo Tatru tak rozdivočit. A bylo to tu znovu, od jedné k druhé světelné křižovatce je to tady minimálně 200 metrů a Ondřejovi se podařilo zařadit nahoru skoro všechny rychlostní stupně. Skoro všechny, možná kromě těch dvou nejvyšších. Tím výkonem jsme ujistili nejen Libušské, ale i celý zbytek Prahy 4, že Tatra dnes zase vyjela.
K dalšímu kruháku se Ondřejovi podařilo dostat se až k malé pětce, která se už při plné provozní hmotnosti vozidla rozbíhala s velkými rozpaky. Nicméně po několika sekundách jízdy bez řevu motoru a výraznějšího tahu bylo potřeba řadit dolů a intenzivně brzdit, aby se tato „babička“ svižně protáhla přes polovinu kruháku. Ondřej se naklonil nad volant jako Loprais, aby po nájezdu na kruhák dokázal překývnout na sekundu či dvě doleva a vzápětí doprava na výjezd k Modřanům. To, řekl bych, byl pěkný hasičský výkon tak, jak si ho my všichni zvenčí představujeme, když dáváme červeným mastodontům přednost. Musím upřímně říci, že jsem i na sedadle spolujezdce cítil tu obrovskou hmotnost plné cisterny, která chtěla udělat cokoliv jiného, jenom ne zatočit. A zatočila.
Tatra 813 SLF 18000 Rosenbauer | |
---|---|
Podvozek: | Tatra 813 8×8/ČSSR |
Rok výroby: | 1974 |
Model: | 350.1 pro civilní provoz |
Motor: | T930–35 E |
Objem: | 17 640 cm3 |
Výkon: | 189 kW/260 k |
Nejvyší rychlost: | 85 km/h |
Délka × šířka × výška: | 10 570 x 2500 x 3450 mm |
Celková hmotnost: | 35 540 kg |