Rozbřesk nad letním Tokiem naruší naléhavý zvukový signál mobilního telefonu, takový ten, co známe z filmů a máme ho většinou spojený s padajícím letadlem, potápějící se lodí či jinou podobně naléhavou situací. Naše je podobná – musíme se sebrat, zabalit a co nejrychleji vyrazit na dálnici, než se naplní rekreacechtivými Japonci. Vyrážíme totiž na motorkářský výlet na poloostrov Izu, bratru 150 km od centrálního Tokia. A první polovinu cesty pojedeme společně se všemi ostatními, po soukromé dálnici Tómei, která je rychlejší, dražší, lépe udržovaná a má více pruhů než blízká státní, která je ale o mnoho pomalejší. Výdobytek japonského kapitalismu.
Oněch prvních osmdesát kilometrů po dálnici nás bude za jednu motorku na mýtném stát zhruba osm set korun, dálnice jsou v Japonsku velmi drahé, což funguje jako motivace pro používání vlakové dopravy. Ta je sice drahá taky, ale alespoň se člověk na cestu může vybavit pivem, oblíbeným smaženým hovězím s rýží v krabičce bentó a svézt se speciálním vlakem Romancecar, který má panoramatická okna a sedačky natočené pro výhled šikmo ven z vlaku, tak aby se cestující při konzumaci mohli kochat.
My však jedeme s kamarádem Janem na motorkách, vyrážíme totiž na speciální touringovou trasu, ne jen tak nějaké krajinkaření a zastavování na kafe každých 15 kilometrů. Balíme základní potřeby na víkend, zavazadla přivazujeme k motorkám, čím se dá. Odjezd se odehrává bez ceremonií a bez snídaně a poté, co se vymotáme z mé rezidenční čtvrti v blízkosti stanice Šinagawa, najíždíme na výpadovku z Tokia.
Zde se hodí udělat malou odbočku a zabrousit do legislativní problematiky. V Japonsku existuje posedlost bezpečností a ta se samozřejmě projevuje i v pravidlech silničního provozu – oficiální rychlostní limit na dálnicích v celém Japonsku je pouhých 90 kilometrů v hodině. Deviace v rámci zdravého (japonského) rozumu se připouští, většina lidí tedy jezdí pohodovou stovkou. Měří se podobně jako v Evropě, nejsou tu však úseková měření a podobné vychytralosti, neboť většina Japonců limity dodržuje. Ti, co mají rychlá auta či motorky, pak často útočí na rychlosti kolem 120 km/h, které už se pohybují v segmentu pokut za desítky tisíc korun, neboť zlobivé řidiče je potřeba řádně pacifikovat. To však úplně neplatí v noci, kdy každý spořádaný policista spí doma s rodinou a nehoní rychlostichtivé jezdce po předměstích Tokia. Míjí nás tedy motorky v rychlostech, které by se nevešly na pokutový bloček.
My však jedeme spořádaně, protože co kdybychom zrovna narazili na nějakého policistu nespavce, který by nám zkazil výlet. A že takoví jsou! Motocyklová policie je známá tím, že se k ní často hlásí napravení zlobiví kluci, co právě v mládí rádi jezdili rychle. Mají bílé policejní dvanáctistovky pod perfektní kontrolou.
Naše motorka z půjčovny, na které jede kamarád coby turista, nemá systém elektronického mýtného, který bezdrátově otevře vjezdovou bránu na dálnici, a tak se řadíme na manuální bránu, kde platíme za první úsek hotově a předem. Po tomto bolestivém zážitku se před námi otevírá pětiproudá dálnice a slunce se nám opře do zad. Zrychlíme na onu zmiňovanou devadesátku, abychom se trochu ochladili, začíná být totiž pěkné vedro.
Zhruba po šedesáti kilometrech se odpojujeme od dálnice a sjíždíme k první atrakci, přejezdu horského hřebenu po „zábavné silnici“ Hakone Turnpike. Tyto cesty jsou tím pravým cílem naší výpravy. Japonci jich vystavěli mnoho během rozkvětu motorismu a přebytku financí v 80. letech, a ačkoliv jejich popularita klesá úměrně klesající popularitě motorismu, většina jich je stále v provozu. Hakone Turnpike je jedna z nejznámějších a nejpopulárnějších pro svou výhodnou polohu blízko Tokia.
Na zhruba osmnácti kilometrech se po ní vystoupá od mořské hladiny do skoro tisíce metrů a pro svou členitost bývá v Japonsku nazývána mini Nordschleife. Stejně jako známější německá sestra se i tato silnice uzavírá pro různé auto-moto události a dříve se po ní jezdily i závody do vrchu. I proto v jejích vyšších částech povrch připomíná spíše nedalekou Fuji Speedway než běžnou vyhlídkovou silnici. V horní části se nám otevírá nádherný pohled na jezero Aši a také horu Fudži, přecházíme do krajinkářského módu a posléze na turisty zastavujeme a scenerii fotíme.
[su_note note_color="#c4c4c2"]
Doporučujeme: Nájezdníci z Milwaukee aneb na Harleyích švýcarskými průsmyky
Po výjezdu se vracíme na běžnou silnici a sjíždíme z hor dolů opět k moři do města Numazu, kde máme naplánovaný brunch na místním rybím trhu. Mám tam jeden oblíbený stánek, kde prodávají tradičně připravenou pečenou čelist z tuňáka, což je chuťový zážitek za výbornou cenu. Kupujeme ještě rybí hlavu z místní ryby kinmedai, která je na poloostrově Izu lokální pochoutkou. Nasedáme na stroje a já zjišťuju, že nemám v kapse klíče. Nepanikařím, prohledávám metodicky všechny kapsy, a když je nenacházím, vracím se zpět ke stánku, kde jsme jedli, a ptám se obsluhy, jestli nenašli klíče od mého stroje. V Japonsku se totiž věci neztrácí. Většina zapomenutých mobilů, ztracených tašek s notebooky, peněženek apod. nachází své majitele skrze nepsanou společenskou smlouvu. Moje klíče však ve stánku nejsou a po deseti minutách ohledávání laviček a dalších patnácti minutách systematického prohledávání okruhu, který jsme šli, včetně nahlížení do kanálů, už panikařím.
Volám tedy svého mechanika v Tokiu, bývalého závodního jezdce, který se mi nejdříve vysměje a pak mi poradí zavolat na jedno telefonní číslo. Dovolám se jakéhosi vyprošťovacího servisu, evidentně totiž nejsem sám, kdo klíče od motorky ztrácí, a po úvodních dotazech na typ a rok výroby motorky během dvaceti minut přijíždí mladší muž v dodávce, která je vybavená jako pojízdná dílna. Mobilní výrobce náhradních klíčů, což je asi nejlepší popis onoho muže, vytáhne z dodávky baterku a šperhák a vysvětlí mi, že mi na místě vyrobí náhradní klíč, a obrátí svou pozornost k uzávěru nádrže. Dozvídám se, že prý lze klíč vyrobit prostě tak, že se člověk podívá dovnitř, jak zámek vypadá, a po „osahání“ mechanismu šperhákem dokáže klíč reprodukovat ve své dodávce. Po úvodních patnácti minutách zapisování jakýchsi šifer na kus papíru odchází muž do dodávky. Po dalších patnácti minutách se vrací s klíčem z dodávky, otáčí jím ve spínací skříňce a – startuje!
O pár tisíc korun lehčí vyjíždíme na jih za další vyhlídkovou trasou Izu Skyline. Stoupáme od moře a v průsmyku Heda se nám naskytne jeden ze žurnálových pohledů na horu Fudži, která je však tak velká, že je na Izu vidět skoro odkudkoliv, a tak, jsouce tlačeni časem, po ní pouze pošilháváme a nezastavujeme. Dojet na Izu Skyline nám trvá skoro hodinu a nebe se ztemňuje, stejně jako nálada. Izu je známé poměrně divokým klimatem a náhlými změnami počasí a Izu Skyline vede po hřebenech hor. Nastává tak situace, které jsem se obával. Vjíždíme skrze mýtnou bránu do absolutního mlíka, mlhy smíchané s deštěm a vlhkostí blízkou stu procent. Zima příliš není, ale požitek z jízdy se mění z „to je nádhera“ na „to je tak hnusný, až je to zajímavý“. Nic není vidět, sportovní auta se líhnou z protisměru s minimální viditelností a my trpíme. Zuřivě gestikuluju u nádherných vyhlídkových míst a v duchu hrozím pěstí k nebi, které nám přineslo takový marast, a nadávám si za ztracené hodiny s výrobou náhradního klíče.
Není však pomoci a celých 20 jindy tak nádherných malebných kilometrů protrpíme a na dalším sjezdu to vzdáváme. Sjíždíme opět k moři, kde je situace lepší, a i když je zataženo, je stále teplo, a tak se vykoupeme v moři v jedné malé opuštěné zátoce poblíž vesnice Dógašima, kde nás zvědavě okukují divoké opice. Po dalších pár kilometrech nadchází čas sesednout z mašin a zasednout v hotelu k hostině, která sestává z lokálních darů moře a zaslouženého piva. Den zakončujeme v horké lázni hotelu, Izu je totiž tektonicky aktivní oblastí a horkých pramenů je zde požehnaně, a skoro každý hotel tak má přírodní lázně buď přímo na pokoji, nebo alespoň na pozemku, často s výhledem na moře.
[su_note note_color="#c4c4c2"]
Doporučujeme: Transfăgărășan s Mazdou MX-5 je zážitek, na jaký se jen tak nezapomíná
Ráno nám počasí opět přeje, a tak si můžeme spravit chuť, a i když nabíráme směr zpět do Tokia, máme cestou ještě jednu vyhlídkovou trasu, která se jmenuje trochu nenápaditě Nishi Izu Skyline a je menší, ale neméně zábavnou sestrou hlavní Izu Skyline. Opět platíme mýtné, tentokrát však nevjíždíme do mlíka, ale do větru. Vítr fouká od jihozápadu, jak tomu v létě v Japonsku často je, a silné poryvy s námi na hřebenové cestě docela cvičí. Je to však zábava, i když musíme dávat pozor. Výhled je však nádherný, a tak trochu zpomalujeme a kocháme se.
I zde míjíme rychlá auta, zaujme mě Tommy Kaira GT, avšak nesnažíme se držet krok. Po projížďce a několika zastávkách se vracíme na normální silnici a po rychlém a nepříliš významném obědě nabíráme směr zpět na dálnici do Tokia. Dobrodružný výlet však nekončí a počasí nám opět chystá nepěkné překvapení v podobě odpolední bouřky zrovna v dobu, kdy šplháme zpět přes první hřeben. Déšť je tak silný, že se jednu chvíli schováváme pod mostem, avšak po patnácti minutách nám dochází, že se situace nezmění, a tak se rezignovaně vydáváme průtrží mračen dále.
Stará známá dálnice Tómei je ve všech pěti pruzích nacpaná k prasknutí. Coby motorkáři máme výhodu jízdy v odstavném pruhu, kde se ovšem jezdí tak třicet, a tak nám cesta zpět trvá docela dlouho. Dojíždíme znavení, promoklí, ale plní zážitků, které probíráme u piva v hospodě blízko mého bytu, a plánujeme, jak za pár let, až Jan znovu přijede na návštěvu, vyrazíme po Japonsku na motorkách alespoň na týden.
Jan Rod
Převzato z časopisu AUTO7