Vzduch byl v té výšce řídký tak, že velký motor stroje i plíce jeho řidiče sotva popadaly dech. A přestože silnici i na sklonku června lemovala tři metry vysoká bariéra vyfrézovaného sněhu, cítil jsem, jak mi na zádech chladne pot. Tohle je aktivní letní dovolená podle mého gusta!

Výjezd vysokohorské silnice patří k nejintenzivnějším prožitkům, jaké lze dnes v Evropě při řízení motorového vozidla na veřejné komunikaci zažít: Krajina se mění s každou další serpentinou, jichž vás cestou nahoru čeká bezpočet. Pohlednicovou idylu rozkvetlých luk a dobytka pasoucího se na zelených úbočích postupně střídá kosodřevina, která o několik dalších stovek metrů nadmořské výšky později začíná ustupovat kamenitým svahům. Zatáčky jsou stále ostřejší a silnice užší. Okolo osmnácti set metrů nad mořem prostupuje i přes funkční vrstvy motocyklového oblečení chlad. A začínají se objevovat první kusy sněhu.

Zima se tu  nevzdává

Tady, na nejvýše položených silnicích Alp, se zima nikdy úplně nevzdá dobytého území – nanejvýš ho na pár měsíců velkoryse půjčí létu. I proto se průsmyky otevírají podle počasí jen od června do října. Někdy ani to ne.

JE0C8481
Z nejvýše položených alpských průsmyků jako Furka (2429 m) nemizí sněhová pokrývka ani v krátkém létě

Ještě o pár set metrů výš, mezi sněhem pokrytým kamením, začne na člověka doléhat ten zvláštní, příjemně tísnivý druh osamělosti, který nedokážou narušit ani ostatní turisté a řídké známky civilizace – zpravidla zosobněné na nejvyšším místě průsmyku malým oprýskaným hotýlkem, prodejnou suvenýrů a špatnou restaurací, jejíž obsluha zjevně pamatuje doby, kdy se tudy jezdilo jen na mezcích. Když se ohlédnete zpět do hlubin, odkud jste před chvílí vyjeli, a zase nahoru, kde se kousek od vás zlověstná mračna plazí po nejvyšších hrotech skalnatých obrů, připadáte si i s iPhonem v kapse, doprovodným autem za zády a vyspělou civilizací v údolí trochu jako osamělý dobrodruh na expedici přes Himálaj.

JE0C8010
Kolega Aleš Vašíček z televize Nova vodil v alpských vlásenkách model Softail Slim S

Hory lze samozřejmě poznávat, či lépe řečeno „zažívat“, mnoha různými způsoby. Pěšky nebo na kole; autem, jistěže; a konkrétně ve Švýcarsku také prostřednictvím hromadné dopravy. Malý národ je na své vysokohorské železnice právem hrdý. Motocykl je ale skvělý v tom, že stihnete navštívit hodně míst a na rozdíl od auta či vlaku máte po celou dobu kontakt s prostředím, jako byste jeli na kole nebo šlapali po svých. Proto do Alp vyrážejí motocyklisté po tisících, aby se nabažili dechberoucích výhledů, nekonečných zatáček i horského vzduchu.  Jen málokdy ale potkáte někoho na Harleyi.

Jízda proti předsudkům

O amerických „ingotech z Milwaukee“ i o jejich majitelích se v motorkářské obci často traduje, že nejraději jezdí rovně a hlavně ne moc daleko. V Harleyi ale tyhle pomluvy neradi slyší, proto schválně uspořádali pro zástupce médií demonstrační jízdu přes vyhlášené průsmyky švýcarských Alp. „Nebaví nás poslouchat, že Harleye neumějí zatáčet a že se nehodí na cestování. Proto jsme vyrazili sem, do Alp, abychom se skupinou novinářů projeli horskou část Velké cesty Švýcarskem,“ vysvětluje Martin Heřmanský, ředitel Harley-Davidson pro střední a východní Evropu. Na 10 lidí připadá šest motocyklů, ale problém to není. Jede s námi také doprovodná dodávka Fiat se zavazadly a členy českého a slovenského televizního štábu.

JE0C8285
Skupinová fotografie výpravy z průsmyku Sv. Gottharda

Velká cesta Švýcarskem je projekt švýcarské agentury pro rozvoj cestovního ruchu. Podle oficiálního webu MojeSvycarsko.com (funguje i v češtině) měří celý okruh přes 1600 km a zavede turisty mimo jiné na 11 míst, která jsou zapsaná v seznamu světového dědictví Unesco.

Dividendy v naturáliích

Horská vesnička Monstein nedaleko vyhlášeného střediska Davos k nim nepatří, ale za zastávku stejně stojí. Dřevěné domky nasázené v zelené stráni sevřené zalesněnými horskými svahy vynikají až kýčovitou malebností. Zejména se tu ale nachází malý pivovar – donedávna nejvýše položený v Evropě. Aurelia Schmidtová z davoské kanceláře Schweiz Tourismus vysvětluje, že hlavním důvodem, proč se zde pivo začalo vařit, je mimořádně kvalitní, velmi měkká voda. Pro nepivaře je podnik zajímavý vlastnickou strukturou a způsobem výplaty dividend. „Pivovar má asi 1200 drobných akcionářů, většinou z nejbližšího okolí,“ říká Schmidtová. Každý akcionář má nárok na jeden máz piva ročně a jednou za rok se přímo zde koná ‚valná hromada’, na které teče pivo proudem.“ Jistě ví, o čem mluví. Mezi akcionářskými půllitry zavěšenými na stěně v ochutnávkovém sklepě je i jeden s jejím jménem…

JE0C7889
Malý podnik v horské vesničce Monstein nedaleko Davosu byl donedávna nejvýše položeným pivovarem v Evropě

Druhý den nás konečně čekají opravdové hory  a také opravdové průsmyky. Passo del San Bernardino (německy Bernhardinpass) spojuje německy mluvící kanton Graubünden s italským Ticinem. Vrcholkem ležícím ve výšce 2066 metrů nad mořem ale neprochází jen jazyková a kulturní hranice. Dělí se zde také povodí Pádu a Rýnu. Obchodní stezka pro mezky tudy vedla už v patnáctém století. Ve 20. letech století devatenáctého byla cesta podstatně vylepšena za finanční pomoci sardinského království, které mělo zájem na fungující obchodní trase nekontrolované Rakouskem.

Rozcvička se sprchou

Dnes proudí většina zboží i lidí tunelem vybudovaným v 60. letech a sanbernardinský průsmyk slouží jako turistická atrakce pro ty, kdo si mohou dopřát luxus pomalého cestování. Výjezd ze severní strany sice spadá do sféry německého kulturního vlivu, silnička samotná však odpovídá nejlepším tradicím italského silničního stavitelství: šplhá po strmém úbočí v sérii vlásenek tak utažených, že se v nich auto sotva vytočí. I jezdec na motocyklu se bohatě procvičí v ovládání stroje při pomalé jízdě, až mu i v chladném vzduchu stékají po zádech pramínky potu. Když se zhruba v třetině výjezdu najednou otevře pohled do údolí, uvědomíte si, jak obrovský výškový rozdíl jste za tu krátkou dobu překonali.

JE0C8143
Autor článku v sedle cestovního modelu Road King
JE0C8141
Ostré zatáčky kousek pod vrcholem průsmyku Bernhardinpass (2066 m)

Nahoře absolvuje většina poutníků podobný program: památeční fotografie u cedule s názvem průsmyku a jeho nadmořskou výškou, rychlé espresso ve skromné restauraci (již s italsky hovořící obsluhou) a symbolických pár kroků po kamenech okolo jezírka. Nás ovšem čekalo zejména spěšné navlékání „nepromoků“ – pláštěnek, které se přetahují přes normální motocyklový oděv. V Alpách totiž začátkem léta často a vydatně prší. V hustém dešti a při teplotě jen pár stupňů nad nulou se naše kolona šesti motorek vydává na opatrný sjezd směrem k Bellinzoně. Stroje snášejí nevlídné počasí bez protestu a systém ABS nás zbavuje strachu z brzdění, ale pomalá jízda ostrými zatáčkami na kluzké silnici člověka rychle vyčerpává fyzicky i psychicky. Zvlášť když se ukazuje, že nepromoky některých členů výpravy se po pár minutách jízdy v silnějším dešti mění ve studenou sedací lázeň. Voda sice prostoupí dovnitř, ale ven už ne…

Provozovatel nevelké restaurace v prvním městečku pod kopci je jistě rád, že může v nevlídný všední den vylepšit tržby nasycením a napojením deseti hladových krků; ale jeho radost by asi byla větší, kdyby nemusel se špatně předstíranou lhostejností pozorovat, jak voda stékající z našeho oblečení tvoří na podlaze jeho podniku zbrusu nové horské jezero.

Odpoledne pokračujeme na průsmyk svatého Gottharda (Passo del San Gottardo), který stoupá do 2106 m a opět nás zavede do německé části Švýcarska, tentokrát do horského kantonu Uri. Nová silnice je široká, nepříliš klikatá a na místní poměry vlastně docela nudná. Když ale zastavíte na vyhlídkovém odpočivadle kousek pod vrcholem, naskytne se vám nezapomenutelný pohled na starou dlážděnou silnici „via Tremola“. Je to jedna z nejikoničtějších cest v celých Alpách a projet se po ní můžete dodnes. Najít správnou odbočku z údolí není snadné ani s navigací, ale na starou dlážděnou klikatici lze odbočit až nahoře v průsmyku a projet si ji oběma směry jen pro ten zážitek.

JE0C8252
Na vrchol Passo del San Gottardo lze ze západní strany dojet dvěma způsoby: po široké moderní silnici nebo po klikaté dlážděné cestě (Tremola)

My se vzhledem k pokročilé hodině spokojíme s krátkým odpočinkem pod několika slunečními paprsky, které se probojovaly přes hustou hradbu dešťové oblačnosti, a spěcháme do Andermattu. Nevelké městečko v údolí Urseren těží z unikátní polohy na rozcestí mezi vyhlášenými průsmyky: Gotthardem na jihozápadě, Oberalpem na východě a pitoreskní dvojicí Furkapass/Grimselpass na severozápadě.

U pramenů Rýna

Oberalppass je z nich nejnižší (směšných 2046 m) a relativně nejméně zajímavý co do řidičského zážitku i scenérie, ale přesto stojí za těch deset minut cesty z městečka. Na jeho vrcholu totiž stojí maják. Ano, maják, takový, jaký obvykle ukazuje cestu lodím. Říkáte si, že zase tak silně ve Švýcarsku pršet nemohlo?

Máte pravdu. „Jedná se o přesnou repliku majáku, který stojí v Nizozemsku v deltě řeky Rýn,“ vysvětluje průvodkyně z místní pobočky švýcarské cestovní agentury. „Postavili ho zde v roce 2010 jako připomínku skutečnosti, že nedaleko odsud Rýn pramení.“ Vskutku. Asi padesát minut cesty z parkoviště v průsmyku Oberalp prýští ze země pramínek vody, který se o 1239 kilometrů dál vlévá do moře jako jeden z nejdelších evropských veletoků. Od majáku vede k pramenům turistická trasa.

JE0C8351
Maják v průsmyku Oberalppass má upozornit na skutečnost, že nedaleko odtud pramení veletok Rýn. K pramenům se dá dojít za necelou hodinu
JE0C8425
Restaurace v dolní části parkoviště na Oberalppassu má českou majitelku a šikovný slovenský personál „na place“ i v kuchyni

Při naší večerní návštěvě (autem s nominovaným řidičem, motocykly zůstaly dole ve městě) se nám kromě regionálních specialit, fondue a rösti, dostalo ze strany slovenského vrchního rovněž zasvěceného výkladu o různých ovocných destilátech a typických okolnostech jejich konzumace. Samozřejmě včetně praktických ukázek…

Třetí a poslední den se naše výprava probouzí do téměř mrazivého, ale křišťálově jasného rána. Pohled na azurový příkrov hned přidá na pociťované teplotě deset stupňů. A co nezařídí barvy, o to se postará náročný výjezd na Furku. Jedna z nejvýše položených silnic v Evropě je na východní straně opět postavena v „italském“ stylu – úzkém, klikatém a plném serpentin, v nichž musíte odřadit až na jedničku, v ostrém oblouku položit motocykl hezky na stupačku a překonat pudovou obavu, že v té nízké rychlosti spadne. Nováčci se pořádně zapotí a při provozu v protisměru se tu a tam ocitne v ohrožení i neposkvrněnost jejich spodního prádla, ale alpské vlásenky jsou ta nejlepší škola. Každý odsud odjíždí jako zralejší a zkušenější motorkář.

JE0C8314
Výpravy se kromě novinářů zúčastnili i Martin Heřmanský, ředitel Harley-Davidson pro oblast střední a východní Evropy, a Honza Toužimský, tvář značky H-D v ČR

Jakmile vystoupáte do nejvyššího bodu silnice v 2429 m n. m., odmění vás Furka jedním z nezapomenutelných alpských výhledů. Kopec pod vámi jakoby padal do hlubokého údolí s Rýnem, který zde má podobu horské bystřiny, a v dálce se po protějším svahu klikatí jasně viditelný had silnice vedoucí do průsmyku Grimsel (2164 m), odkud sjedete do idylického horského údolí a zpět do rovinatých částí Švýcarska. Není divu, že člověku při tom rychlém střídání nadmořských výšek praská v uších jako v letadle…

Přinejmenším v Česku je Švýcarsko jako destinace motocyklových dovolených trochu stranou v zájmu. Zatímco v Rakousku a Dolomitech není uprostřed sezóny na horských silnicích k hnutí (o těch údolních nemluvě), v průsmycích švýcarských kantonů bývá přijatelně volno i o prázdninách. Což může být pro někoho samo o sobě dostatečným důvodem, proč příští cestu přes Alpy naplánovat právě tam.

Nádhera i v repríze

Stejná místa jako teď s Harleyem jsem už před lety procestoval na svém motocyklu jiné značky, ale zážitek z cesty kvůli tomu nebyl o nic menší. Naopak, překvapilo mě, v jak hluboký úžas dokážou spektakulární scenérie a řidičsky strhující silnice přivést člověka i napodruhé. Ale možná ještě víc mě překvapilo, jak suverénně si v tom náročném prostředí počínaly velké a těžké motocykly, do kterých by to od pohledu jeden neřekl. Já tedy určitě ne, a to jsem na nich už něco odjezdil. H-D je možná doma na nekonečných rovinkách amerického středozápadu, ale ostudu si neutrhne ani na klikatých silničkách evropských velehor.

Foto: Jan Altner

PŘIDAT KOMENTÁŘ: