Francouzská automobilka Renault neprožívala v 80. letech zrovna šťastné období. Státní podnik postupně ztrácel kontakt s tržní realitou a na dřívějších úspěších se už nedalo tak dobře stavět. Modelová nabídka zastarávala a konkurence přicházela s velmi dobrými nápady. Renault byl ve ztrátě a potřeboval nový impuls.
V Evropě v té době mizely kompaktní hatchbacky z krámů jako teplé housky. Francouzi se proto rozhodli přijít s převratným modelem právě do tohoto segmentu. Nový model měl znamenat zásadní převrat v přístupu k návrhu aut, jejich výrobě a montáži a především ve výrobní kvalitě.
Předběžné práce na projektu s interním označením X53 započaly už v roce 1981. Koncem roku 1983 se začalo s přípravou designových návrhů. Renault poprvé vsadil na tehdy novátorskou technologii: vývoj pomocí počítačových simulací a následné počítačem řízené výroby, tedy CAD-CAM (Computer Aided Design a Computer Aided Manufacturing). I když velká část předběžných návrhů konstrukčních celků stále vznikala ručně pomocí tužky a pravítka, počítače provedly pomocí simulací předběžné propočty. Například pomohly snížit součinitel odporu vzduchu z požadovaných 0,33 na 0,31.
Design od Giugiara a náročný vývoj
Design nového modelu dostal na starosti slavný designér Giorgetto Giugiaro a zpracován byl také interiér. V polovině roku 1985 byla vlastně hotová základní konstrukce včetně celé karoserie. Automobilka mohla začít s intenzivním testováním a laděním detailů. Čistě teoreticky by se výroba mohla rozběhnout už na přelomu let 1985 a 1986, ale vedle samotného auta se pro sériovou výrobu technologicky zcela odlišného modelu musela připravit především výroba jako taková.
Doporučujeme: 26 západních ojetin, které zaplavily náš trh těsně po revoluci
Během transformace montážních závodů (bylo potřeba přejít z víceméně ruční výroby aut na automatizaci) zatím vývoj pracoval na zdokonalování auta během testů. Prototypy údajně podle záznamů Renaultu najezdily přes 7,5 milionu testovacích kilometrů v těch nejnáročnějších podmínkách. Sériová výroba se po náročných přípravách začala rozjíždět v polovině roku 1988. Na domácí francouzský trh byl nový model pojmenovaný jako Renault 19 oficiálně uveden v září 1988, tedy před třiceti lety.
V následujících měsících se nový Renault 19 dostal na další důležité evropské trhy a okamžitě se stal velice oblíbeným modelem, podobně jako před lety kompaktní Renault 5. Díky transformaci výrobních závodů a modernizaci technologických procesů se zkrátila výroba jednotlivých aut a podařilo se snížit celkové výrobní náklady. Jak materiálové, tak lidské. Sluší se dodat, že během poměrně bouřlivé transformace v osmdesátých letech, která se neobešla bez atentátů na nejvyšší představitele značky, zrušil Renault více než dvacet tisíc pracovních míst.
V roce 1989 získal v sousedním Německu Renault 19 titul Auto roku a až do roku 1994 tu byl nejprodávanějším dováženým autem. Byly měsíce, kdy Renault 19 dokonce porážel i domácí VW Golf. Zákazníci tehdy oceňovali skutečný posun v kvalitě zpracování. Potěšila i velice dobrá ovladatelnost a uživatelský komfort s prostorností interiéru.
Revoluční technologie, ale staré motory
Technický základ byl poměrně konvenční, ale funkční. Řadové čtyřválce byly uložené vpředu napříč a poháněly přední kola. Vzpěrám MacPherson vpředu pomáhal příčný stabilizátor, vzadu byla vlečená náprava s torzní příčkou. Tohle byl v té době standard. Nicméně nová platforma modelu 19 byla natolik dobře navržená, že ji Renault použil i v nástupci jméne, Mégane.
Doporučujeme: Kolik stála nová auta v listopadu 1989 a o kolik jsou dnes dostupnější
Zatímco z technologického hlediska byla výroba auta pro značku velice novátorská, pod kapotou se zatím žádná revoluce nekonala. To bylo překvapivé z toho důvodu, protože v Evropě tehdy začínaly platit nové jednotné emisní normy. Základem tak byly karburátorové motory řady Cléon-Fonte s rozvodem OHV, které Renault začal používat už v 60. letech.
Dvanáctistovka C1G měla výkon 55 koní a točivý moment 90 Nm, čtrnáctistovka nabídla 60 koní a 101 Nm. Druhou možností byl ale nový motor řady Energy, který měl objem 1,4 l OHC, výkon 80 koní a točivý moment 108 Nm. Karburátor měla i benzinová sedmnáctistovka OHC řady F, která na přední kola posílala 75 koní a 125 Nm.
Silnější verze sedmnáctistovky měla výkon 92 koní, točivý moment 138 Nm a Renault 19 rozdováděla na 183 km/h. Prodával se i diesel. Jednotka F8Q měla objem 1,9 litru, atmosférické sání, výkon 64 koní a točivý moment 161 Nm. Na modernější motory si ale zákazníci museli počkat. Na export šly až jednotky se vstřikováním v roce 1989.
V roce 1989 dostala čtrnáctistovka OHV katalyzátor, vstřikování a parametry snížené na 58 koní a 100 Nm. Také sedmnáctistovka OHV řady F přešla na vstřikování a její dvě verze nabízely parametry 73 nebo 90 koní a 127 nebo 140 Nm.
Doporučujeme: Renault 5 byl miláček davů. Milionům lidí přinesl svobodu pohybu
Vrcholem motorové nabídky se v roce 1990 stala sportovní verze S16 s benzinovou osmnáctistovkou F7P s vícebodovým vstřikováním, rozvodem DOHC a šestnácti ventily. Ta posílala na přední kola výkon 135 koní v 6500 min-1 a točivý moment 158 Nm v 4250 min-1. Renault 19 s tímto motorem upaloval 215 km/h a na 100 km/h akceleroval za 8,2 sekundy. Dokonce se chvíli prodávala před faceliftem i verze bez katalyzátoru, která měla výkon 140 koní.
Sportovní verze S16 se vyznačovala upraveným podvozkem, většími brzdami a hlavně kotouči vzadu, 15" litými koly, elektrickými okny, střešním oknem, klimatizací a palubním počítačem. Další odlišností byla sportovní sedadla, výraznější nárazníky a charakteristické mlhovky. Verze S16 byla jediná šestnáctiventilová motorizace v Renaultu 19.
Rok 1990 znamenal také příchod turbodieselu. Verze 1.9 dT měla devatenáctistovku F8Q o výkonu 90 koní a točivém momentu 175 Nm. Naftový Renault 19 s turbem se dokázal rozjet na 183 km/h a ve své době proslul ani ne tak opravdu mimořádnou dieselovou dynamikou, jako velice slabým učinkem brzd. Zejména při opakovaném pokusu o zastavení z vysoké rychlosti.
Modernizace a orientace na vyšší bezpečnost
V roce 1992 přišel facelift, který příď modelu 19 přiblížil novému designovému směru značky. Toho se francouzská automobilka držela až do nového tisíciletí. Změnil se také design zadních světel. Nový byl i vzhled palubní desky a interiéru. To se však týkalo jen verzí s levostranným řízením. Renault 19 také bylo první auto, které dostalo dodatečné výztuhy dveří kvůli zvýšení bezpečnosti při bočním nárazu.
Doporučujeme: Fuego, Probe, Calibra a další porevoluční sporťáky, na které se zapomnělo
Tehdy se ještě globálně normované nárazové zkoušky neprováděly, ale Renault si už začal budovat image výrobce bezpečných aut. Inspiroval se třeba u švédského Volva a chtěl jeho nápady přinést do levnějších tříd. Dodatečná bezpečnostní výbava se podepsala na zvýšení hmotnosti. Zatímco základní Renault 19 před modernizací vážil 925 kg, po modernizaci se vrcholné verze s výbavou dostaly na skoro 1200 kg.
Přišly nové motory, které postupně vytlačily starší jednotky. Verze 1.2e s dvanáctistovkou E7F měla vstřikování, výkon 58 koní a točivý moment 85 Nm. Z tohoto motoru se později stal základ většiny Renaultů. Čtrnáctistovka E7J měla se vstřikováním 79 koní a 107 Nm, nová osmnáctistovka F3P nabízela 88 koní a 142 Nm. Vrcholem běžných verzí byl motor 1,8 l s vícebodovým vstřikováním. Měl výkon 109 koní a točivý moment 160 Nm.
Ačkoli se už v červenci 1995 představil modernější nástupce ve formě Renaultu Mégane, výroba modelu 19 pokračovala až do roku 1996. V Turecku vlastně skončila devatenáctka až v roce 2003. Výroba probíhala také v Aregntině. Na samém konci životního cyklu ještě dostal Renault 19 upravenou osmnáctistovku s ohledem na nové emisní normy, ale parametry se příliš nezměnily.
Nový Mégane převzal celou platformu
Nástupce Mégane převzal od modelu 19 platformu. Prakticky se jednalo jen o velmi rozsáhlý facelift. V rámci této modernizace dostal Mégane airbagy a byl to první moderní Renault segmentu C vyvinutý s ohledem na nárazové testy. S těmi se Renault učil pracovat už při vývoji modelu Laguna, který se představil v lednu 1994.
Vedle tří- a pětidveřového hatchbacku se prodával také čtyřdveřový sedan jméne, Chamade. V nabídce nechyběl ani kabriolet, který pro Renault vyráběla německá karosárna Karmann. Zvažovalo se i kombi, to ale nakonec přišlo až s nástupnickým Méganem.
Doporučujeme: Škoda Felicia vznikala ještě za socialismu. Dodnes mnohým spolehlivě slouží
Pro Renault byl model 19 zlomový. Změnil firemní kulturu a pomohl automobilce k ziskům. Výrazně zlepšil image francouzské značky, pokud jde o bezpečnost a vnímanou kvalitu. Není divu, že bylo s úspěchem vyrobeno skoro šest milionů kusů modelu 19.
Na náš trh se po revoluci dostaly především levné bouračky a ojetiny ze západu. Ještě do přelomu tisíciletí byl Renault 19 poměrně populární a častá ojetina. Pak ale většinu aut pohltila koroze a přirozená sešlost věkem, u Čechů ještě umocněná tradičně opomíjeným servisem. U fanoušků a sběratelů dnes dožívají jen kabriolety a verze S16, které mají jistý investiční potenciál. V běžných modelech ho ale spatřovat zatím nemůžeme. Pokud tedy máte k Renaultu 19 citové pouto (například to bylo vaše první „západní“ auto po revoluci), doporučujeme hledat spíše verze, které sběratelé časem ocení, tedy kabriolety a sportovní S16.