Poznávací značky automobilů v průběhu let měnily barvy a uspořádání znaků, stejně jako klíč, podle něhož se ke kombinaci dospělo. Z dnešního pohledu se v jejich případě udála i celá řada neobvyklých postupů a mnohdy až kuriózních rozhodnutí.
Evidenční čísla pro své bojové vozy prý měli již Římané před dvěma tisíci lety. Historie kouzelné automobilové tabulky sahá do srpna 1893, kdy v Paříži poprvé na světě použili na základě vyhlášky pro motorové vozidlo plechovou značku s pořadovým číslem. Rok po francouzské metropoli následovala Budapešť, v roce 1895 Lucembursko a v roce následujícím Německo.
Ve Spojených státech amerických se první značky objevily až v roce 1903, a to ve státech Connecticut a Massachusetts. A jak první registrační značky vypadaly? Zpočátku byly vyrobené z kůže s přinýtovanými znaky a teprve až později byly smaltované. Ve Velké Británii byly vyžadovány značky od ledna 1904.
V té době již probíhaly i v tehdejším Rakousko-Uhersku mezi jednotlivými autokluby vášnivé debaty ohledně očíslování automobilů a motocyklů. Zejména zásluhou značky Laurin & Klement i u nás začal dopravní ruch houstnout a dosavadní zvyklost, že od roku 1884 firemní vozy musely nést jméno svého majitele, a o šest později zavedená povinnost označovat vozidla tabulkou, na níž muselo být jméno výrobce či úřední číslo typu a pořadové výrobní číslo, již nestačily. Také u nás bylo nutné vytvořit jednoduchý a logický systém, na jehož základě by bylo vše na první pohled jasné.
27. září 1905 tak vyšlo nařízení číslo 156, jehož součástí byla nová úprava dopravních předpisů od 1. ledna 1906, v níž byla uvedena i povinnost pro auta a motocykly mít státní poznávací značky. Zajímavé je, že majitel dostal přiděleny znaky, ale samotnou značku si již musel vyrobit sám.
Automobily měly červená písmena na bílém poli, zatímco motocykly bílá čísla na modrém podkladu. Každá správní oblast Rakousko-Uherska přitom dostala ve značce přiřazeno jedno velké písmeno (Praha – N, Čechy – O, Morava – P, Slezsko – R, Vídeň – A, Dolní Rakousy – B, Horní Rakousy – C, Salcbursko – C, Tyrolsko – E, Korutany – F, Štýrsko – H, Krajina – J, Přímoří – K, Dalmácie – M, Halič – S, Bukovina – T a Vorarlbersko – W). A za ním následovalo pořadové číslo. Za písmenem mohla být římská číslice a následně arabské číslo od 1 do 999. Vpředu byly znaky v jedné řádce, vzadu pak ve dvou. Kdo přijel ze zahraničí, ten na hranicích dostal dočasnou značku označující zemi původu. Zajímavé z dnešního pohledu je nejen to, že motocykly měly duplicitní číselné řady, ale i fakt, že značky odhlášených aut nezanikaly, ale dostávala je nová vozidla.
Po vyhlášení samostatnosti Československa v roce 1918 se dále požíval rakouský systém. Rozdíl byl jen v tom, že vozidla firem a státních institucí se registrovala podle místa sídla. Auta armády, pošty a velkých firem tak měla na celém území pražskou značku.
V roce 1932 došlo na základě vládního nařízení č. 107/1932 ke spuštění nového systému registračních značek. Za písmenem (Čechy měly Č, Morava a Slezsko M, Slovensko S a Podkarpatská Rus R) následovala pomlčka a až pětimístné číslo. Motocykly se začaly odlišovat. I ony musely mít značku i vpředu, obě pak umístěné na blatníku a čitelné z obou stran. Písmeno na nich navíc na rozdíl od aut bylo až za číslem. Vojenské značky byly nově bez písmene a měly společnou číselnou řadu pro auta i motocykly.
Další změna nastala během druhé světové války. V Sudetech byly hned v roce 1938 dosavadní značky nahrazeny říšskými, což od července 1940 začalo platit v celém protektorátu Čechy a Morava. Jednalo se o bílé značky s černým písmem, na nichž bylo jedno nebo dvě písmena a za pomlčkou následovalo číslo s jedním až šesti znaky. V Čechách měla auta písmena PA, na Moravě PB a v Praze PD. Bezpečnostní orgány se lišily písmeny PS, železničáři a pošťáci si na svých vozech vozili PC a říšské orgány kódy WH, WL a WM.
Konec války znamenal další změny, černé písmo na bílém podkladě ale zůstalo. Úvodní označení země (Č pro Čechy, M pro Moravu a S pro Slovensko) následoval dvoupísmenný kód okresu a vše ukončovalo bez pomlčky jednomístné až čtyřmístné číslo.
Až dosud mělo na starost evidenci vozidel ministerstvo dopravy. Od poloviny března 1953 ale přešla do působnosti ministerstva vnitra, které zavedlo nové poznávací značky. Ty již nenesly symbol kraje či okresu, ale použitá písmena byla závislá na typu vozidla. Osobní auta měla řadu od OA do PO, IO a následně sérii začínající písmeny P a R. Stejně jako v případě motocyklů (KA až MZ, FL, SA až SF, S a D) byly symboly černé na bílém pozadí, zatímco u nákladních aut a traktorů byly černé na žlutém podkladě. Auta cizinců pobývajících v ČSSR měla značky rovněž se žlutým základem, ale s červenými znaky. To se později změnilo na modro-žluté. Pokud se nejednalo o diplomaty, bylo tehdy ve značce zakódováno i to, zda jsou ze spřátelených socialistických zemí nebo z nepřátelské kapitalistické ciziny. Ti „dobří“ měli na konci písmeno A, ti druzí B…
Od roku 1960 se na značkách začala nově objevovat písmena podle okresů a opět bylo možné vidět stejnou kombinaci na autech i na motocyklech. Používání jednotlivých kombinací se pečlivě kontrolovalo. Kupříkladu byla vynechána série AN, neboť to byly iniciály tehdejšího prezidenta Antonína Novotného.
V 70. let se začali vrcholní straničtí a vládní představitelé od zbytku země odlišovat nejen svými Tatrovkami a Zily, ale i zvláštní „papalášskou“ sérií AA.
Během 80. let ze značek vypadla pomlčka za písmenem. Zajímavostí je zavedení převozních papírových značek. V téže době byly zavedeny také speciální zkušební značky se zeleným písmem, začínající písmenem F, pro jejichž nositele neplatily tuzemské rychlostní limity. Není divu, že na svých vozech je v 90. letech kromě vývojářů měli i mnozí šéfové automobilových importérů. Na své Octavii, s níž smrtelně havaroval, když mu do cesty vjel nákladní automobil s návěsem, ji měl také tehdejší předseda představenstva Škody Auto Ludvík Kalma.
Vraťme se ale ještě zpět. Původní systém s dvojicí úvodních písmen již přestal stačit, a proto se v roce 1967 začala používat písmena tři. Po roce 1989 systém značení pokračoval, a to i po ustavení samostatné České republiky o čtyři roky později, kdy se značky začaly vyrábět v reflexním provedení.
Největší změna v novodobé organizaci vydávání značek, které místo jako státní poznávací značka (SPZ) začaly být označovány termínem registrační značka (RZ), nastala v červenci 2001, kdy se správa jejich agendy opět vrátila z ministerstva vnitra na ministerstvo dopravy. Značky navíc dostaly nový systém s označováním podle krajů. Ale to jsme se již dostali do období, které všichni důvěrně známe.