I ve východním socialistickém bloku byl časem hlad po luxusních automobilech. Kdo byl ve vysoké státní funkci, ten měl často nárok právě na nějaké „lepší“ luxusnější auto (a samozřejmě mnoho dalších výhod). Stačilo pořádně budovat socialismus a najednou jste nemuseli jezdit Trabantem nebo stodvacítkou, ale mohli jste se dostat třeba k Volze, nebo ještě lépe k Tatrovce.
Jak se ale rozdíly mezi Západem a Východem prohlubovaly, nešlo uniknout tomu, že západní delegace používaly přece jen lepší auta. Bylo by ale nepřípustné, aby sovětský soudruh jezdil západním Mercedesem. A tak si sovětští inženýři řekli... Tedy vlastně dostali příkaz vymyslet něco lepšího než tehdejší Volhu 24, která poměrně rychle zastarala a už neodpovídala požadavkům vyšších státních úředníků a jiných komunistických papalášů.
Automobilka GAZ (Gorkovsky Avtomobilny Zavod) měla tehdy na starosti výrobu luxusnějších vozů a právě legendární Volha 21, které se přezdívalo Carevna, nebo pozdější Volha 24 patřily k žádaným produktům i za hranicemi v zóně RVHP. Jenže čtyřiadvacítka zastarala a neměla požadované vlastnosti. Její nástupce proto měl být moderní, revoluční a po všech směrech lepší. Měl ukázat na dokonalost sovětského automobilového inženýrství. A tak se začal rodit projekt vozu, který se později jmenoval GAZ 3102. Vedle původních plánů to byla spíše jen taková „Potěmkinova vesnice“.
První prototyp byl představen v roce 1976 a podle tehdejšího systému označování modelů dostal číslo 3101. První číslo 3 značilo třídu, v tomto případě střední. Druhé číslo 1 značilo osobní automobil. Další dvě čísla 01 jsou již tovární označení výrobce. Nakonec bylo pro produkční model zvoleno číslo 3102.
Prototyp se designem inspiroval v tehdejších moderních amerických autech, v módě byly spíše hranatější tvary. Dokonce se na prototypu objevily ostřikovače světel a nechybělo decentní chromování. Traduje se, že při návrhu vozu posloužil jako základ tehdejší Mercedes-Benz 280SE W116, který automobilka pro potřeby vývoje zakoupila. Ovšem nová chystaná Volha nebyla zamýšlena jako kopie Mercedesu (už kvůli patentové ochraně v západních státech, do kterých měl být sovětský vůz exportován), nýbrž údajně šlo pouze o porovnávání vlastností.
Zvolená koncepce byla tradiční, tedy motor vpředu podélně a pohon zadních kol. Převodovky byly čtyřstupňové (později pětistupňové) mechanické, i když se testoval také třístupňový automat. Zatímco prototyp měl ještě klasická hranatá boční okna, sériový vůz se obešel bez na tehdejší dobu typických bočních trojúhelníkových větraček a dostal zkosená skla vpředu. Rovněž byly zapuštěny kliky dveří, což byl tehdejší požadavek na bezpečnost chodců.
Interiér byl poměrně moderní a podle požadavků tehdejší doby dostal měkčenou palubní desku. Ovladače se přesunuly na sloupek řízení a nechyběly bezpečnostní pásy vpředu či opěrky hlavy na všech sedadlech. Proti modelu 24 se modernizovalo zavěšení, na přední kola se nastěhovaly kotoučové brzdy a standardem byly i radiální pneumatiky.
Prototyp zkoušel dva třílitrové vidlicové šestiválce, litinový a hliníkový. Oba měly výkon 136 koní a vůz, který sloužil na různých prezentacích a přehlídkách, měl automat, elektrická okna nebo posilovač řízení. Nic z toho se však do běžné produkce nakonec nedostalo, protože převážil důraz na náklady a cenu. Ověřovací montáž začala už v roce 1978, nicméně vůz stále procházel schvalovacím procesem a testováním. Jak bylo v tehdejším režimu zvykem, než se všechno odsouhlasilo a orazítkovalo, model technologicky zastaral. Místo spuštění výroby v roce 1978 začal GAZ 3102 opouštět výrobní linku až v roce 1982.
Volha měla jít i na export do západních zemí a protože kapitalistický blok postihla ropná krize v roce 1973 a vyšší ceny paliva, mysleli vývojáři i na spotřebu a dokonce i emisní normy, o jejichž zavedení se začínalo mluvit. Výsledkem byl velice komplikovaný motor ZMZ-4022 s tzv. tryskovým zážehem. Byl vybaven jakousi komůrkou, ve které docházelo k předzapálení části směsi, která se následně dostala do válce, kde hořela s nasátou ochuzenou směsí. Výsledkem byl o 10 koní větší udávaný výkon a o zhruba litr a půl nižší spotřeba proti konvenčnímu motoru. Klesly také emise. Podobný systém používala i Honda u motoru CVCC pro Civic. Na rozdíl od GAZu ale motor Hondy tak nějak fungoval...
Není asi překvapením, že velice složitý motor s trojkomorovým karburátorem (dvě komory plnily motor standardně a třetí plnila právě tyto speciální komůrky) byl náročný na seřízení. Jeho výhodou ale bylo, že snesl velmi špatné palivo s nízkým oktanovým číslem. Model GAZ 3102 se také spoléhal na klasické čtyřválce 2,3 nebo 2,5 litru. Několik vozů bylo dokonce vybaveno osmiválcem 5,5 l o výkonu 160 koní, ale ty byly určeny pouze pro tajnou policii a k jízdním zkouškám.
Výroba se stále oddalovala částečně i pro to, že se pořád vyráběl model GAZ-13 Čajka, i když značně zastaralý a vycházející z vozu z 50. let. Traduje se, že teprve smrt vysoce postaveného komunistického funkcionáře při nehodě v Čajce 13 způsobila, že Strana začala pro své představitele požadovat modernější a bezpečnější automobil. Ale to už byl i model GAZ 3101 značně zastaralý.
Vyráběl se pak ručně ve velmi omezených počtech, prakticky se nikdy nevyrobilo více než 3000 aut za rok. Přesto se na základech tohoto typu neustále modernizovalo a ve výrobě tato koncepce a platforma vydržela až do roku 2010, což je snad až neuvěřitelné. Jistě, docházelo k modernizacím pod kapotou a v interiéru, ale prapůvodní základ vozu byl v podstatě pořád stejný.
Celkem bylo v letech 1978 až 2010 oficiálně smontováno 155 850 vozů GAZ 3101,3102 a přímých následníků. Pokud jde o docela novátorský a zajímavý motor ZMZ-4022, tak těch bylo vyrobeno zhruba 27 000 kusů. Kvůli pozdnímu příchodu na trh a komplikovaném náběhu produkce se však ale z této původně docela zajímavé a na svou dobu a poměry technicky pokročilé Volhy kýžený „Mercedes Východu“ nestal.