Domluvit setkání s kreslíři vodorovného dopravního značení na rekonstruovaném úseku dálnice D1 není vůbec jednoduché. Jistotu, že na místo skutečně vyrazí, mají jen pár hodin před akcí. Záleží nejen na počasí, ale i na postupu asfaltérů, kteří pokládají nový koberec jen pár hodin před nimi.
Naházet a naťapat
Za ideálních podmínek nastupuje tříčlenná skupinka kreslířů na novou silnici jako poslední, když už mají ostatní hotovo. Jenže na nejvytíženější české dálnici musí jít vše ráz na ráz. A tak se na uzavřeném úseku mezi Říčany a Velkými Popovicemi navzájem potkávají nejrůznější profese jako v alegorickém průvodu. V jeho čele se sune nepřehlédnutelný asfaltový finišér, obalený páchnoucí antracitovou hmotou, konec jistí kladeči betonových svodidel. Těsně před nimi pak operuje partička pracovníků firmy Proznak, vybavená nenápadným kvádrovitým vozítkem Trassar 131. To má pod kapotkou naftový tříválec Lombardini a v každém rohu jednu bandasku.
„Drasár“, jak vozítku láskyplně přezdívá kreslič Jakub Rybka, v současnosti slouží výhradně už jen pro nástřik jednosložkovou barvou. Ta se, stejně jako v tomto případě, používá na nově položené povrchy. Teprve když asfalt dostatečně vyzraje, je možné nasadit stříkaný plast. Což je o něco hustší barva doplněná tvrdidlem.
Jenže nejnovějším trendem je takzvané strukturální značení, a takové letitý Drasár neumí. „Na to máme Hofmann,“ vysvětluje Jakub Rybka, „barva v něm prochází ježkem, který se točí a na silnici vytváří plastickou strukturu. A každých sedmdesát centimetrů vyplivne bagetu.“ Ona bageta je ve skutečnosti zvýšená dávka barvy, která vyloudí všem dobře známý drásavý zvuk, když přejedeme krajnici.
Na strukturálním značení je zajímavá také skutečnost, jak dokáže šetřit materiál. „Když jedete, tak si toho nevšimnete, ale ve skutečnosti je barva jen na sedmdesáti procentech stříkané plochy,“ vysvětluje Jan Balada.
To už se ale kreslící trojice pouští do práce, která začíná naměřením bodů chystané levé krajnice. „Krajní čára je nejdůležitější, od té se pak všechno odvíjí,“ popisuje Rybka. „Pokud ji nahodíme křivě, pak je křivě celá dálnice,“ konstatuje a spolu s Janem Baladou odmotává z bubnu lano, kterým následně vykrouží tvar zatáčky. „Podle toho lana Honza jde a ťape,“ mává na kolegu, který drží v levé ruce kyblík s barvou a v pravé třímá dlouhou násadu se štětcem. Zhruba každý metr udělá na asfaltu tečku, podle nichž se následně orientuje řidič Drasáru. Když lakovací stroj z vytyčené trasy neuhne, všechny ťápoty skončí překryté vrstvou laku a pískového skla, které nátěru dodává patřičný lesk.
I když na to Trassar 131 nevypadá, je to inteligentní stroj, který nakreslí, co mu obsluha prostřednictvím ovládacího panelu poručí. Tlačítky lze navolit délku značení i rozestupy, k dispozici jsou také dvě různé trysky: pro čáru širokou 12,5, respektive 25 centimetrů. Ta první se používá na silnicích nižších tříd, dálnice má standardně pětadvacítku.
Samotné lakování už probíhá celkem svižně, pěší doprovod Trassaru musí občas i popoběhnout. Letní počasí bez dešťů je pro perfektní výsledek práce ideální
Parta pod neformálním vedením Jakuba Rybky dokáže za den rozměřit a nastříkat dva kilometry dálnice v jednom směru. Obvykle ale neví, kdy začne a kdy skončí. „Zrovna včera se rozbila obalovna na asfalt, tak jsme nemohli malovat,“ říká. Plány může zkřížit i špatné počasí, na mokrý povrch barva nechytá. Občas se také stává, že je nutné dodržet termíny stůj co stůj. To pak Jakub Rybka s kolegy vyráží do práce v noci. Jen si navíc přibalí halogenové reflektory a čelovku.