Hysterie, kterou rozpoutal návrh ODS srovnat tolerovanou hladinu alkoholu v krvi řidičů na hodnotu běžnou prakticky v celém vyspělém světě, nepolevuje. Faktických argumentů na podporu nulové tolerance zaznívá v diskuzi pramálo – a není divu. Kde nic není, ani dopravní expert nebere. Viz box níže. O to víc jsou zato slyšet všelijaké emotivní konstrukce, které víc než o (ne)bezpečnosti alkoholu za volantem vypovídají o psychologii strachu.
Dostatečně přesvědčivý empirický důkaz toho, že půl promile žádná hrůza není, máme všichni přímo před očima. Je jím celý ten „západní svět“, kterým se jindy necháváme tak ochotně inspirovat. Když jsem před lety jezdíval obchodně do Německa, u oběda jsme si dali pivo, někteří i dvě, a potom jsme vždycky dojeli zpět do kanceláře, aniž bychom po cestě přejeli byť jen jedinou maminku s kočárkem. Asi to funguje pořád stejně, protože když jsem byl v Německu naposled, nějaké živé maminky s kočárky tam stále zbývaly. Půl promile je povoleno i v zemích, které se jinak k pravidlům silničního provozu stavějí velmi přísně. Nulová tolerance je v evropském kontextu extrémně přísnou regulací. Uplatňují ji pouze bývalé komunistické země.
https://autobible.euro.cz/nehodovost-eu-za-rok-2018-potvrzuje-ze-povolene-rychlosti-promile-neni-komentar/
Nepřímé svědectví o tom, že nižší koncentrace alkoholu v krvi nijak hrozivě nebezpečné nejsou, můžeme vysledovat i v tuzemských statistikách nehodovosti. Řidiči s hladinou alkoholu do 0,5 promile způsobili loni v České republice celkem 505 nehod, při nichž zahynulo sedm lidí. To je 1,24 % z celkového počtu obětí a méně, než zahynulo například při srážce se zaparkovaným autem (9)! Nemluvě o tom, že přítomnost alkoholu u těchto sedmi tragických nehod ještě neznamená, že právě on byl příčinou.
Dokonce ani vyšší koncentrace se pohledem policejních statistik nezdají být příliš nebezpečné. Počet mrtvých začíná výrazně narůstat až nad hranicí 0,8 promile:
Nebezpečnost vysokých hladin alkoholu je zjevná a přísné tresty za ně oprávněné, o tom skutečně není sporu. Stejně tak je bohužel pravda, že se najdou patologické osobnosti, které usedají za volant v silné opilosti i po několika zákazech řízení. Excesivní chování a jeho nepopiratelná nebezpečnost ale přece samy o sobě nezakládají důvod k postihování řidičů, kteří spláchnou oběd pivem nebo u pracovní večeře vypijí sklenku vína.
Čistě technicky je možná i pravda, že alkohol přinejmenším u disponovaných jedinců ovlivňuje schopnost řídit už v koncentracích do 0,5 promile. Totéž však platí pro stres z práce, nevyspání, nachlazení, akutní rozčilení nebo řadu jiných indispozic, které jsou běžnou součástí života a umíme se jim přizpůsobit. A samozřejmě také pro vrozené předpoklady, věk atd. Schopnost řídit nefunguje způsobem „je-není“. Je to škála. Porce alkoholu nás za její okraj nevytlačí.
https://autobible.euro.cz/vse-byste-meli-jako-ridici-vedet-alkoholu-dechove-zkousce/
Ředitel Liberálního institutu Martin Pánek zmiňoval kdysi na Facebooku, že Trevor Burrus, autor konceptu „statrix“, vyrůstal ve státě, kde se nesmí prodávat alkohol v supermarketech. Když pak přijel jinam, nemohl pobrat, že je taková anarchie vůbec možná. Přesně o tom všechny ty vyhrocené reakce na alkohol za volantem jsou.
Absurdita zákazů, příkazů a omezení, které u nás nemáme, je každému hned zjevná. Od konzumace alkoholu jako takové přes líbání na veřejnosti po zákaz žvýkaček. Zákazy, do kterých se narodíme, máme ale tendenci považovat za nezbytnost. Jakési minimum, které nás chrání před pádem do totálního chaosu.
Tolerance alkoholu. Neomezená rychlost na dálnicích v Německu. Ale i referenda ve Švýcarsku, dekriminalizace drog v Portugalsku nebo volný prodej potravinových doplňků v USA, které jsou v EU zakázané. U stovek jednotlivých zákazů, příkazů a nařízení bychom našli někde v civilizovaném světě příklad, že to jde i bez něj a situace v dané oblasti je tam srovnatelná jako u nás. Často dokonce lepší. Přesto si raději každý takový důkaz vykládáme jako ojedinělou výjimku, která by nikde jinde určitě fungovat nemohla, než abychom si připustili, že si sami okolo sebe stavíme zbytečné ploty z ostnatého drátu. A to i v tak flagrantním případě jako tento, kdy „výjimky“ v okolním světě ve skutečnosti převažují.
Olej do ohně iracionálního strachu samozřejmě ochotně přilévají i některá média za asistence takzvaných dopravních expertů, jejichž jedinou odborností je, že dost dlouho zahřívali úřednickou židli na ministerstvu dopravy.
Jeden z uživatelů Twitteru mi na podporu nulové tolerance nabídl tuto tiskovou zprávu Centra dopravního výzkumu. Ta několikrát zmiňuje, že v Evropě existuje „tendence k nulové toleranci“, ale neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, které by takové tvrzení podporovaly. Tisková zpráva také záměrně zkresluje počet obětí nehod pomocí absurdně zkonstruovaného grafu „průměrné závažnosti“, který má dokázat, že nehody do 0,024 % mají nadprůměrně závažné následky. To je ale dáno jednoduše tím, že ve sloupci 0,051-0,08 % nedošlo ve sledovaném roce k žádné smrtelné nehodě a že byly přidány sloupce „pod vlivem drog“ a „pod vlivem alkoholu a drog“ s nízkými čísly. Absolutní hodnoty v grafu přitom jasně ukazují, že počet obětí začíná výrazně stoupat po překročení jedné promile – podobně jako ve výše uvedené tabulce za rok 2018. Jestli tato zpráva něco dokazuje, pak to, jak tendenční a manipulativní výstupy příspěvková organizace ministerstva dopravy produkuje.
Úzkostná obava z nově nabytého kousku svobody pak plodí na sociálních sítích demagogické glosy o rozježděných dětech, emotivní výkřiky o vrcholném sobectví nebo obavy, že opilci budou „kosit“ motorkáře ve velkém. Popřípadě tisíckrát omleté a zcela nepodložené úvahy o domnělých specifikách národní povahy, kvůli nimž nezasloužíme než velkého biče a malého dvora. Věřte mi, není to národní povaha. Je to vaše povaha. Pokud se opravdu bojíte toho, že při povolení šroubu na úroveň běžnou v civilizovaném světě by na našich silnicích propukla krvavá jatka, nepotřebujete přísné zákony. Potřebujete Xanax.