• Dino je nejzdařilejším šestiválcem 60. let

  • Fiat nezklame ale ani jízdními vlastnostmi a kouzlem osobnosti

  • Motor Ferrari v lidovém balení? Berte toto kupé!

Doménou tradičního italského výrobce vždy byly především malé a střední typy. V poválečném období však nabízel i řadu velkých vozů, Dino je jedním z těch nezapomenutelných.

DSC_8332
Přístrojový štít odpovídá sportovním zvyklostem 60. let. Základní tvary jsou shodné s maranellským Dinem, celkové zpracování je však méně luxusní
_DSC0519
Podobné budíky byly později k vidění třeba ve VAZu 2103. Palubní hodiny Veglia Borletti zřetelně tikají, ručička stavu paliva ukazuje podle nálady

Fiat už od 50. let dlouhodobě zápasil s problémem, jak si zajistit obchodně úspěšný sportovní model vyšší třídy, který by byl dostatečně výkonný a esteticky zdařilý, aby si poradil nejen s domácí konkurencí věhlasných značek. Fiat 8V („Otto Vu“) z roku 1952 byl bezesporu krásný, jen stěží jej však lze považovat za sériové auto (vyrobilo se asi 114 kusů), o něco životaschopnějším pokusem se jevil být typ 2300 Coupé ze začátku 60. let, který byl sportovním derivátem osvědčeného sedanu 2300. Stroj to byl bezesporu atraktivní, tuhá konkurence od Maserati či Lamborghini však byla o stupeň výš. Hledání té pravé cesty probíhalo prakticky nepřetržitě od skončení druhé světové války, ale teprve před polovinou šesté dekády bylo jasné, že se design jednotlivých karosářských verzí bude ubírat dvěma odlišnými směry, což bylo přinejmenším odvážné. Studio Pininfarina tedy dostalo zakázku na otevřený Spider, zatímco Bertone tvořil střízlivější Coupé.

Retro: Alfa Romeo 75 3.0 V6 America (1991)

 Společným prvkem obou provedení byla pohonná jednotka. Jednalo se o celohliníkový dvouvačkový vidlicový šestiválec o objemu dvou litrů. Stejný agregát používalo dobře známé Pininfarinovo Dino 206 GT, občas označované jako „Ferrari Dino“, s odkazem na památku předčasně zemřelého Ferrariho syna, který byl u značky průkopníkem šestiválců. Výkon 160 koní byl zejména pro Spider s hmotností 1165 kg víc než dostatečný, dovoloval dosažení maximální rychlosti 210 km/h, těžší kupé jelo jen o pouhých 10 km/h méně.
DSC_8325
Zatímco design extravagantního Spideru vzešel od Pininfariny, střízlivější linie Coupé pochází ze studia Bertone

Zájem o sportovní Fiaty, požehnané jménem z rodiny samotného Commendatora, ale nebyl tak intenzivní, jak výrobce očekával. Především bohatý americký trh jednoznačně upřednostňoval hbité otevřené Fiaty 124. Dino 2400 přesto zůstalo ve výrobním programu do roku 1973. Za rázným ukončením produkce stojí především ekonomické důvody. Z celkového množství 7800 vyrobených Din je bezesporu nejcennější Spider druhé generace, který sjel z linky v pouhých 420 exemplářích. Ani kupé však na silnicích nepotkáváme běžně, jakkoliv jde stále o tu nejlevnější cestu, jak pod kapotu získat legendární maranellský motor – zatímco klasické Dino 246 GT neseženete v hezkém stavu pod 300 000 eur a Fiat Dino Spider pod 130 000 eur, obstojné kupé bývá k dostání už zhruba od 60 000 eur výše.

Retro: Za volantem Fiatu 850 Spider (1970)

To je i případ červeného kupátka z našich fotografií, které pochází ještě z předfaceliftové série, a je tedy vybaveno původním dvoulitrovým motorem. S touto legendami opředenou jednotkou jsem měl tu čest už v „maranellském“ Dinu a i po zkušenosti s (údajně) o něco slabší specifikací ve Fiatu mohu jen zopakovat, že jde pravděpodobně o nejpovedenější šestiválec 60. let.

DSC_8340
Ve srovnání s vozem Dino 206/246 GT je interiér Fiatu výrazně prostornější – v případě potřeby se svezou i čtyři dospělí pasažéři
_DSC0425
Symbióza italských gigantů v praxi: lidový Fiat s exkluzivní pohonnou jednotkou však prodejní díru do světa neudělal, svým kvalitám navzdory

Zatímco některé konkurenční modely z té doby byly vybaveny V6 (ale i V8), které se jen váhavě rozbíhají do otáček a nemá valný smysl je točit přes 4000/min, Dino nikterak nezapírá své závodní kořeny a ochotně se vytáčí do maxima – hranice nejvyššího výkonu leží až na kótě 7200 otáček, u pozdější verze 2400 dokonce v osmi tisících. Pouhý dvoulitr tedy umí s umírněným kupé jaksepatří hnout bez ohledu na nevelký papírový výkon, boduje hlavně živelným sportovním charakterem a krásným zvukem ve vysokých otáčkách. K tomu si můžete přičíst mechanickou vazbu pětistupňové převodovky nebo precizní řízení a máte řidičský zážitek jako víno.

Interiér sice postrádá designovou genialitu bratrance od Ferrari, nadčasové funkční ztvárnění s řadou páčkových přepínačů na středové konzoli má ale také svůj půvab a v kabině je hlavně nesrovnatelně víc místa. Našinec znalý vozů Žiguli si nemůže nevšimnout hned několika ovládacích prvků a budíků, které byly posléze typické pro sovětské licenční vozy z Togliatti. Inu, velkosériová technika se v 60. a 70. letech běžně objevovala i v těch nejdražších italských autech.

_DSC0427
To je on! Dvouvačkový šestiválec od Vittoria Jana má jadrný zvuk a nepopiratelný sportovní naturel. Současně ale umí působit i velmi kultivovaně

Dnes patří Fiat Dino k italské klasice přelomu šesté a sedmé dekády. Nemá sice tak zvučné jméno jako soudobá Lancia Fulvia, ale rostoucí počet renovovaných a provozovaných kusů dává záruku, že jméno „Dino“ bude žít nejen ve spojitosti se značkou Ferrari, ale i s Fiatem.

Pokud neoplýváte finančním obnosem na koupi Ferrari Dino, sáhněte bez obav po Fiatu téhož jména. Kupé je stále relativně dostupným prostředkem k nabytí legendárního motoru, nezklame ale ani jízdními vlastnostmi a kouzlem osobnosti. Akceptovat musíte jen některé lacinější detaily, horší zpracování a také image lidové značky.

Foto: Jakub Kruliš


Retro: Za volantem Fiatu Dino (1969)
Ohodnoťte tento článek!
4.6 (92.73%) 11 hlas/ů

2 KOMENTÁŘE

  1. Na té fotce se sněhem je evidentní,že auto hrabe a nemůže vyjet stoupání.Má u zadních kol tak dvoumetrové koleje od prokluzování kol.

PŘIDAT KOMENTÁŘ: