Začněme tím, že kodex FIVA určuje (mimo jiné), že historické vozidlo musí být v dobově věrném stavu – čímž je jasně dáno na srozuměnou, že je třeba, aby bylo nejen mechanicky, ale i opticky, výbavou a provedením renovačním či restaurátorských prací dovedeno do podoby, shodné s původním originálem. A teď se sami podívejte, co můžeme spatřit na podnicích s účastí historických a „historických“ vozidel…
Začneme píchnutím do vosího hnízda…
Máme tedy před sebou hypotetické vosí hnízdo, řádně naplněné a bouřlivě pod povrchem bublající – a k tomu v ruce šídlo, jímž chceme do vosího hnízda nejen píchnout, ale udělat do něj pořádný otvor!
Budeme-li brát za etalon předválečnou a krátce i poválečnou historii kdekoliv na světě, musíme se přidržet reality, která tehdy panovala – nejen v technologiích, ale i ve vkusu majitelů vozidel.
Netřeba pamětníků, aby potvrdili, že takto skutečně Tatra 57a v produkčním období nevypadala. Je to velká škoda, protože skromněji a dobově věrněji by se z proslulého kopřivnického modelu stal obdivuhodný exponát
Autor článku už v duchu slyší veteránisty (on sám se automobilovými oldtimery zabývá bezmála pětačtyřicet let, takže ví, o čem píše), jak se obhajují tím, že jiné než akrylátové a vodou ředitelné laky nejsou na trhu. Ale jsou, byť ne na českém, ale na velmi vzdáleném – a dají se objednat a získat.
Občas na setkání historiků zahlédneme třeba „svinibrodsky“ a řvavě zelenou Tatru 57 či hráškově metalízovanou Tatru 87, případně šestsettrojku v tak děsivém ohnivě červeném zbarvení, že by se nemusela obávat přehlédnutí v roli zásahového vozidla hasičského útvaru! Karosérie se nechutně lesknou a tím více vynikají cukrkandlové odstíny, které si vybrali majitelé po nesmírně nákladné, pracné a mnohdy celé roky trvající renovaci.
Přitom dodnes existují tovární archívy, kluby majitelů (u nás i v zahraničí), které mají k dispozici veškerou dostupnou literaturu, tedy i barevnice a katalogy dobových odstínů.
Je to moje, můžu si tedy dělat co chci? Teoreticky ano, ale je to škoda!
Víme, víme – setkáváme se s názorem „jeho auto, jeho peníze, jeho vůle“ – naprostá pravda, každý majitel si může nechat nastříkat své roky opravované vozidlo třeba chromově stříbřitým lakem s rudými hvězdami. Jistě, může – ale není to škoda a není to vůči automobilu, jenž se nemůže bránit, poněkud nefér?
Vezměme si za příklad škodovku toho nejjednoduššího provedení, například lidovou 420 nebo Popular 995, které neměly ani diferenciál, a ve své době představovaly základní cenový práh mladoboleslavské firmy u osobních automobilů. S čím se můžeme setkat?
Nabízí se otázka, kdo přidělil tak maximálně nepůvodní Tatře 111 status historického vozidla? Nebo otázka na experty v oblasti nákladní techniky Tatra: viděli jste někdy v reálu stříbřité přední okenní rámy a podobné záležitosti?
Tam, kde byly kdysi na těchto vozidlech jen skromné barevné tóny, minimum lesklých ozdob a nejlevnější čalounění, vidíme dnes řvavé barvy, nesmyslný lesk, podobný roztékajícím se indiánkům v cukrárně, kde nefungují chladící pulty, běloboké pneumatiky (podivná móda posledních let je cpát všude, kde si jen majitel vozu zamane – bez ohledu na to, zda jsou tam dobově správné či vůbec tehdy montované), chrom až oči přecházejí – a celkově naprostý kýč. Namísto úhledného lidového autíčka povětšinou továrně tmavých odstínů barev s několika niklovanými ozdobami máme tedy možnost obdivovat řvavě rudé, žluté či ostře modré karosérie tak výrazných odstínů, až při tom pohledu „brní zuby“, přeplácanost chromem, a čalounění jak v budoáru metres francouzského královského dvora.
Pokud možno původní stav, ale někdy to nejde!
Ideálním, ovšem v praxi nejméně častým řešením, je ponechání vozidla v původním stavu – to ovšem, jak jistě každý uzná, nebývá už dnes možné, protože většina historických vozidel se musí minimálně restaurovat, ne-li přímo renovovat (odlišné pojmy, pozor na to!). Součástí renovace je samozřejmě nový finiš karosérie – a tady se i profesionální renovační dílny s velmi vysokým kreditem a jedinečnými schopnostmi zprovoznit rozsypané a nekompletní trosky někdejší automobilové slávy dopouštějí fatálního omylu při završení prací: miliónové rozpočty bývají hozené vniveč nedobovým lakem s tak úděsným leskem, jaký neměly karosérie ani při premiérové prezentaci na tehdejších nejslavnějších světových autosalónech.
Kdybychom tímto způsobem renovovali historickou nemovitost…
Nabízí se srovnání s historickým domem, určeným k renovaci podle původních specifik: majitel nemovitosti nechá pečlivě opravit zdivo, podlahy, podle možnosti použije i původní trámoví (je-li dostupné a zdravé), pečlivě se drží specifik původního stavebního slohu, respektuje dobové zvyklosti, co se týče střešní krytiny či interiérové výmalby, nechá opravit například fresky – aby nakonec nechal fasádu nádherné kulturní památky zhyzdit růžovou, světle zelenou či křiklavě modrou barvou, známou z nekulturních staveb takzvaného „podnikatelského baroka“ 90. let a osadil moderní plastová okna.
Navíc ještě na viditelné místo do ulice „napíchne“ satelitní talíř, případně jednotku klimatizace, na střechu pak namontuje sluneční kolektory. Odpudivá představa, že? A přesně takovým kulturním artefaktem je historické vozidlo… Asi nikoho nenapadne natřít odvážně tvarovanou sedací soupravu epochy biedermeieru na růžovo či křiklavě zeleno. Tak proč se to děje u historických vozidel? Chce se snad takový vlastník pochlubit svou neúctou k dějinám značky, typu a vozidla? Nebo mu na tom nezáleží? Nebo chce být natolik výstřední, že neváhá zničit i objekt dějinné reality?
Příkladný počin plzeňského majitele zájezdové Škody 706 RTO Lux – renovace se neuvěřitelně protáhla, parta dala do oživení vozidla doslova všechno, jeho majitel osobně vybral barevnou figuru a odstíny podle skutečného RTO Lux, vystavovaného počátkem 60. let v Brně. Blahopřejeme!
Krása jde do pozadí, ošklivost je „in“!
Strupatci, rezatci a shniláci – to jsou hovorové a slangové výrazy pro podivnou módu, která k nám dorazila teprve nedávno. Možná, že jsou někteří jedinci „unaveni“ krásou, kterou nabízí restaurovaný či renovovaný automobil, motocykl, autobus či pracovní stroj. Proto volí ponechání získaného stroje ve stavu, za jaký by se ještě nedávno veteránista styděl. A navíc komentují stav svého polovraku pojmem „patina“! Neskutečné!
Co je patina a nálezový stav
Pokud se tedy přidržíme významu slova patina, jedná se o proměnu povrchu kovových součástí vlivem působení klimatu či použitím v delším časovém úseku! A jsme u jádra věci: patina u automobilu znamená původní lak, ošetřovaný a třeba „proleštěný“ až na základ včetně drobných provozních oděrek a „ťukanců“, s popraskaným čalouněním, zmatnělým finišem karosérie – ale nikoliv s žárem slunce odbarvenými plochami, vyrezlými střechami a strupatým povrchem. To není patina, to je výhradně nálezový stav! A to už se vůbec nezastavujeme u toho, že někteří majitelé „historických“ vozidel svůj čtyřkolový poklad zhyzdí takzvanou „umělou patinou“ – toto vše je svědectví nové doby…
Vše, co jsme si řekli, neplatí jen u zmiňovaných historických osobních vozidel. Můžeme se setkat (a bohužel se setkáváme) s podobnými projevy i u náklaďáků – poslední dobou je tady vidět podivný boom bezbarvých bočnic, ošetřených jen transparentním lakem, ale u československé produkce byly vždy bočnice (takzvané „sajtny“) lakované barevně. Děsivě vypadá slizký a přespříliš lesklý finiš u renovované armádní techniky – tyto stroje přece nikdy nenesly etalon elegance, ale etablovaly se jako čistě a pouze účelové stroje. Nač tedy přehnané barvy a lesk u vojenské Pragy RN a podobných modelů?
U historických autobusů a přívěsů můžeme vidět podivnými odstíny natřené disky či oje vlečných vozidel, samotné barevné figury autobusů často nemají nic společného s realitou a nejsou ani tzv. „uvěřitelné“, bohužel často podléhají reklamám, takže není výjimkou potkat v provozu dobový stroj ve zcela renovovaném a jedinečném stavu, bohužel poplácaný exteriérem podle vkusu zadavatele reklamy. Ten ale občas hradí část renovačních prací, takže majitel vozidla, pokud jej chce zprovoznit a provozovat, nemá často na vybranou. V tomto směru vyniká snaha několika vlastníků autobusů, kteří se je snažili dostat do stavu a exteriéru výstavního exponátu na někdejších strojírenských veletrzích v Brně. Je jich už několik, ale nad všemi vyniká nádherný 706 RTO Lux plzeňského provozovatele. Je to důkaz, že to jde, když se chce…
Jistě chvályhodný čin – vytvořit muzejní expozici pracovních strojů někdejších silničářů – ale takhle slizce leskle nikdy V3S nevypadaly!! Co třeba dobově uvěřitelný exteriér?
Podle sdělení odborníků na jednostopá vozidla (autor článku se v nich příliš nevyzná, nikdy na motocyklu nejezdil) se i tady projevují kosmetické a renovační prohřešky, například odstíny barev v rozporu s tehdejšími zvyklostmi a paletou, používanou výrobcem (pro domácí trh i pro export), či nová a zcela nesprávná novodobá sedla apod.
Vraky jako životní postoj…
A už vůbec se nezmiňujeme o podivné a nechutné zálibě původem ze Švédska (ovšem mající kořeny v USA), která se postupně rozšířila do celé Skandinávie, postupně do Evropy a už zapouští kořeny i u nás: je to jízda ve vozidlech sice historických ročníků, ale ve stavu polovraků, jaké by správně měly skončit buď v renovačních dílnách nebo na vrakovišti. To nemá s veteránismem nic společného a se zálibou v historii artefaktů silniční dopravy rovněž ne. Je to odchylka proti normálu a oslava ošklivosti.
Vize budoucnosti renovátorství a prosba nakonec
Vážení čtenáři, autor článku si dovoluje oslovit současné i budoucí restaurátory a renovátory historické techniky, aby neváhali pátrat po reálných barevných odstínech a opravdovém dobovém vzhledu svých vozidel. Bude to koruna snahy o zprovoznění jejich rodinného pokladu a zároveň vizitka vkusu a úcty k historii. A to je (nebo má být) přece ten hnací motor, který vede nadšeného jedince k tomu, aby pracně vracel život do dávno zmrtvělého těla svědka historie…
Zdroj: autor a jeho archiv
Autor článku děkuje panu Liboru Hadovi za poskytnutí snímku
Toto téma je zapotřebí diskutovat s širokou veteránskou obcí. Pohled na tuto tématiku není jednoduchý. Uchovávání a péče o tato vozidla prošla a prochází vývojem. Taková veteránská móda. V odborné komunitě muzejníků probíhá odborná debata na přístup na postup ochrany na vysoké úrovní, napříč republikou se zapojením části soukromích subjektů. Podmínky jsou sice odlišné ale názor je asi jednotný. Přenesení těchto metod na běžného majitele historického vozidla je podmíněn jestli daný, má zájem naslouchat. Nebo jede na vlně co je lesklé je hezké, co je skrytě omlazené /motor, převodovka, zapalování/je spolehlivé.
První republiku známe dnes pouze z černobílých fotografií , ale ona nebyla smutná hýřila barvami, ale nebyla kýčovitá. Lak opravdu je kabátem vozidla a jde s ním hodně získat ale také hodně ztratit.
V té soukromé sféře je to majitel - investor, který naloží vždy dle svého uvážení. Kdo a co jej ovlivní to je otázkou a zde by mohla pomoci právě ta široká diskuze.
" Patina" je na vzestupu i díky cenové hladině oprav vozidel. Patina a rez to jsou slova do pranice. Ta dělící čára se někdy těžko hledá.
Legislativa historického vozidla si prošla bouřlivým vývojem za mne se šťastným koncem. Její požití dává jednotlivým testačním komisím prostor ke kvalitnímu posouzení historického vozidla. Je zde pamatováno takřka na všechny stavy, ve kterých se vozidlo nachází. Zaleží proto na odbornosti a přístupu jestli využiji všech možností nebo je provedu základní zhodnocení.
Jde opravdu o názor od názoru , vytváření a potlačování mýtů prav , polopravd a nepravd. Jedinou cestou je osvěta vysvětlování , konzultace nejen mezi organizovaným členstvem ale i mezi obrovskou skupinou těch ostatních. Vždy se najdou do očí bijící vozidla, tomu nikdo nemá šanci zabránit pokud ten dotyčný nebude chtít .