Škoda 1203 je jedním z mála českých užitkových vozů. Od roku 1968 se vyráběla déle než třicet let, a to ve všech možných provedeních od valníku po sanitku či pohřební vůz. Z počátku zatracované,problémové auto, které však nakonec našlo i své obdivovatele a zůstalo ve výrobě desítky let.
Jak jsme ke dvanáctsettrojce přišli
V 60. letech byly v Československu zastoupeny malé užitkové vozy v podstatě jen zahraničními automobily (mezi nimi například Fordem Transit, z východního bloku pak dvoutaktním Barkasem 1000). Škoda proto v září roku 1968 představila na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně svůj nový typ 1203, který byl dlouho očekávanou novinkou a měl postupně nahradit menší typ 1202. Vývoj vozu začal ale již o třináct let dříve, když Ministerstvo automobilového průmyslu vzneslo požadavek na nový užitkový vůz s užitečnou hmotností do 950 kg.
Automobil poháněl benzinový řadový čtyřválec o objemu 1221 cm3 s výkonem téměř 50 koníV dalších letech, kdy byl projekt tohoto vozu několikrát zastaven a pak opět obnoven, vznikaly různé prototypy, mezi nimi například typ s označením 997 či 776. Celkem však prototypů, které ve zkušebním provozu najezdily přes 470 000 kilometrů, vzniklo více než deset, až se došlo ke konečnému modelu 1203. Lidově se však také používaly trochu hanlivé názvy „dvanáctsettroska“, „razdvatrojka“ nebo „dunihlav“.
Sny řízeného hospodářství
Již v roce 1962, tedy šest let předtím, než se vůbec automobil začal vyrábět, byl připraven plán výroby, a to navíc když se ještě vůbec nevědělo, jak se zajistí motory či převodovky. A plánovači měli opravdu, jak se říká, „velké oči“. Úkolem pro rok 1966 bylo vyrobit 6000 kusů Škody 1203 a pro následující rok 8300. Výroba v těchto letech však ani nezapočala. Na opravdu první rok výroby (1968) bylo naplánováno 10 000 kusů, ve skutečnosti jich však z vrat továrny vyjelo jen 195 (192 v povedení dodávky a tři mikrobusy).
Škoda 1203 se začala sériově vyrábět v listopadu 1968 – tedy 13 let po rozhodnutí o její výroběRok 1969 byl již o něco produktivnější, když světlo světa spatřilo téměř 3400 dvanáctsettrojek. Dosahovat téměř dvanácti tisíců kusů bylo však opravdu jen snem. Plán počítal také s vývozem do Sovětského svazu. A i tento záměr byl opravdu velkorysý. Pro rok 1966 měl znamenat vývoz více než 3000 vozidel, 4500 rok 1967, 6000 rok 1968 a v roce 1972 dokonce 12 000. Celkový počet vyvezených vozů byl však 0.
Z historie
Škoda 1203 se začala sériově vyrábět v listopadu 1968 – tedy 13 let po rozhodnutí o její výrobě. Ze začátku byla denní produkce čtyři kusy. Samotná výroba vozu začala probíhat v bývalé továrně na kočáry a karosárně rodiny Peterů ve Vrchlabí, kde se stále montoval i předchozí typ Škody 1202. Závod proto musel projít rekonstrukcí. Na velké investice však nebyly finance, a tak se nad montážní halou postavila železobetonová konstrukce a vnitřek se vyboural, aby dal prostor pro nové linky. Ze začátku však nebylo jasné, kde se budou vyrábět další komponenty, především motory a převodovky. Mladá Boleslav, kde se měly motory původně vyrábět, kvůli vytíženosti nepřipadala v úvahu. Řešení se nakonec našlo ve slovenském podniku Kovosmalt Trnava, který vyráběl pračky.
Béžová Škoda 1203 z fotografií si zahrála například ve filmu U mě dobrý nebo v seriálu VyprávějZ Trnavy se pak motory opravdu dovážely. Nikoliv však z podniku na pračky, ale z oceláren, které se přejmenovaly na Trnavské automobilové závody (TAZ). Počátkem 70. let přišlo v rámci koordinovaného centrálního plánování rozhodnutí, že se automobily musí vyrábět i na Slovensku. Proto se začal plánovat přesun výroby Škody 1203 kompletně do Trnavy. Začal v roce 1974, kompletně se ho však povedlo dokončit až roku 1982. Ve Vrchlabí se poslední Škoda 1203 vyrobila 31. prosince 1981, celkem tam vzniklo téměř 70 000 všech verzí vozu. V Trnavě produkce vozu pod názvem TAZ Škoda 1203 pokračovala až do roku 1999, poté získala práva na výrobu společnost Ocelot, která Škodu 1203 zhotovovala kusově na zakázku až do roku 2017.
Základní verze
Škoda 1203 měla tři základní verze:
Mikrobus – karoserie byla čtyřdveřová, zadní stěna v polovině dělená, vůz byl určen pro osm osob
Dodávka – skříňová karoserie, s mezistěnou za předními sedadly a užitečným zatížením 950 kg
Sanita – vůz měl jedno sedací lůžko a jedno záložní složené, celkem tři sedadla
Vznikly však i další verze. Například prototyp pohřebního vozu se začal testovat v roce 1966. Zajímavostí bylo třetí sedadlo, které bylo umístěno za sedadlem spolujezdce a sedělo se na něm bokem ke směru jízdy.
A něco z techniky
Vůz byl opatřen samonosnou bezkapotovou karoserií, což mělo zajistit možnost odvozu většího množství rozměrnějšího nákladu. Až trochu nelogicky působí šikmá zadní stěna, která zmenšuje úložný prostor pod střechou o nějakých 50 centimetrů. V případě potřeby převozu delších předmětů, než umožňoval úložný prostor, bylo možné otevřít horní díl zadních dveří, který byl pro jízdu vybaven pojistkou, aby nedošlo k samovolnému zavření během jízdy.
Výkon byl malý, spotřeba poměrně velká (11 litrů) a jeho umístění znamenalo velkou hlučnost v kabiněVýbava 1203 byla upravena v roce 1973, kdy dostala například posilovač brzd, bezpečnostní zámky nebo opěrky hlavy. Modernizace vozu pak přišla v roce 1981, kdy získal trochu modernější podobu – typickou především pro hranatá světla. Vůz přesahoval délku 4,5 metru, šířku 1,8 a do výšky dosahoval 1,9 metru (velikostně je tak srovnatelný například s dnešním Volkswagenem Caddy Maxi).
Automobil poháněl benzinový řadový čtyřválec o objemu 1221 cm3 s výkonem téměř 50 koní. Protože se při testech prototypů ukázalo umístění motoru před přední nápravou jako nevýhoda, nakonec byl uložen mezi přední sedadla. Právě motor ale byl asi největší slabinou auta. Výkon byl malý, spotřeba poměrně velká (11 litrů) a jeho umístění znamenalo velkou hlučnost v kabině. Nejvyšší rychlost byla kolem 100 km/h. Motor se však často přehříval a spolehlivost opravdu nebyla vysoká. Nové sanitní vozy, které jely přímo z továren do nemocnic, nedojely často v plném počtu. Ve výrobě si nedostatky motoru uvědomovali a chtěli jej nahradit. Záměrem konstruktérů bylo využít projekt nového osobního vozu Škoda 720, který se připravoval v Mladé Boleslavi a měl dostat čtyřválcový motor OHC o objemu 1500 cm3. Tento projekt byl však kvůli nedostatku financí zastaven. Silnější pohonnou jednotku tak 1203 získala až v roce 1985, kdy bylo představeno provedení TAZ Škoda 1203 M s motorem o objemu 1433 cm3. Ten dosahoval výkonu 42 kW (57 k) a maximální rychlosti 105 km/h.
V případě potřeby převozu delších předmětů, než umožňoval úložný prostor, bylo možné otevřít horní díl zadních dveří, který byl pro jízdu vybaven pojistkou, aby nedošlo k samovolnému zavření během jízdyPřevodovka byla čtyřstupňová, druhý až čtvrtý stupeň se synchronizací. Nicméně kvalita řazení byla dost žalostná, i proto zněla jedna z přezdívek tohoto vozu „Míchačka“. Kromě hlučnosti v kabině řidiče bylo kritizováno také usazení sedadel nad přední nápravu, což znamenalo obtížnější nastupování. Jak však uvádí i dobový test, sedadla jsou pohodlná, dobře tvarovaná. Soukromá osoba si však Škodu 1203 koupit nemohla. V Mototechně byla k dispozici pouze pro státní podniky, družstva a další instituce. K soukromníkům se tak dostaly až ojeté kusy. 1203 se však vyvážela i do zahraniční. Homologována byla například ve Francii či Belgii. V roce 1991 Škoda 1203 v provedení dodávky vyšla na 95 000 Kčs. Nejdražším provedením byl mikrobus, který stál 149 000 Kčs. Dnes se dá pojízdná Škoda 1203 koupit kolem 50 000 Kč (záleží však na stavu, provedení i roku výroby).
Závěr
Ač mělo auto spoustu problémů a bylo hodně kritizováno, až nenáviděno, zároveň se dalo poměrně snadno opravit a dokázalo uvézt spoustu nákladu. I to byl důvod, proč v něm někdo nakonec našel zalíbení a auto se vyrábělo tak dlouho.