Škoda 1000 MB očima šťastného majitele: Splněný sen!

Vlastnit embéčko jsem si přál už od dětství. Tenkrát jsem vůbec nechápal, jak někdo může prodat tak krásné auto, jako je 1000 MB, a koupit si tehdy moderní novou hranatou Škodu 120.

Svoji tisícovku jsem si pořídil v roce 2016. Kupoval jsem ji od dcery původního majitele, který si toto auto pořídil krátce před svými třicátými narozeninami a vlastnil ho od té doby po celý svůj život. Celkově byl však už druhým majitelem, protože jej vlastnil od 7. května 1968, zatímco datum prodeje prvnímu majiteli v ostravské Mototechně bylo 15. března 1965. Auto má každopádně původní registrační značky, OT 12-74. K dispozici mám i originální velký TP, kde jsem zapsán jako čtvrtý vlastník v pořadí.

Poziční lampičky na zadních sloupcích patří k výsadám raných embéček, později od nich bylo upuštěno

Po odstranění všech potahů a koberců čekalo současného majitele milé překvapení v podobě krásně zachovalého interiéru

Kupoval jsem tak trochu zajíce v pytli. Protože na nabídku se spolu se mnou ozvala celá řada dalších zájemců, bylo třeba jednat rychle. Hned na další den jsem si nahlásil dovolenou a vydal jsem se ho do České Lípy obhlédnout. Byli jsme pouze dva zájemci, kteří jsme mohli přijet, ten druhý měl dorazit další den. Na místě jsem paní nepřesvědčil, ale na prodeji jsme se nakonec domluvili po telefonu ještě ten den večer. Nebohá prodávající potom čelila nepříjemným telefonátům  a e-mailům od zájemců, kteří by bývali byli auto rádi koupili.

Embéčko a socialistický realismus jdou dobře k sobě. Zde keramická stěna na pražské Invalidovně

Pro nepojízdné auto jsme se potom vydali s kamarádem do České Lípy, kam bylo dopraveno z garáže v Ostravě odtahovkou. Chtěli jsme se dostat do Prahy po zprovoznění vozu po vlastní ose, ale nevyšlo to. Hned po asi 5 km praskla hadice k chladiči. Štěstí bylo, že právě okolo jela odtahovka a dohodli jsme se, že auto do Prahy doveze. Nakonec vše dobře dopadlo a škodovka skončila u mě v garáži. Po pořádné prohlídce, odstranění potahů a neoriginálních koberců na mě vykoukl krásný, téměř nepoškozený originální interiér. Stav karoserie ušel, jinak ale bylo prakticky vše špatně.

Zátka nádrže včleněná do ozdobné lišty na boku aneb elegance po boleslavsku. Jak by firemní materiály napsaly dnes – „simply clever“

Také toto je velmi chytré a efektivní řešení. Rezerva je snadno dostupná v samostatné sloji pod dnem kufru

Jakmile měl kamarád čas, převezl jsem embéčko k němu na dílnu a začalo se s opravami. Auto není kompletně renovované, přesto na něm bylo práce hodně. Karoserie nebyla nikdy vyvařovaná, interiér je v krásném původním stavu, bylo však nutné dát do kupy spoustu dalších věcí. Dělala se GO motoru, převodovky, nová spojka, kompletně nové brzdy, dělané jsou nápravy, řízení, repasovaný původní chladič atd.

Přečtěte si také:

Škoda 1000 MB přinesla před šedesáti lety technologie, které kopírovali i na „Západě“

Karoserie byla pouze opravena, lak zůstal z velké části původní. Snaha byla zachovat maximální původnost. Spodek auta, podběhy i prostor pod kufrem byly očištěny a zakonzervovány, byly vystříkány dutiny, aby koroze nepokračovala a vůz se i do budoucna zachoval ve stávajícím stavu.

Ačkoliv Vašek vlastní i další veterány, nedá na svoje embéčko dopustit

Nikdy bych nevěřil, kolik rozdílů je mezi prvomodelovým embéčkem a novějšími typy. Při opravách jsme často stáli před rozhodnutím, zda použít modifikovanou součástku určenou na novější Škodu 1000 MB, která se dala lépe i levněji sehnat a lépe fungovala, nebo zda do auta dát, co tam patří – díl dražší, který „zase tak moc nefunguje“. V zájmu maximální věrnosti (původnosti) jsme zvolili druhou variantu. Jen pro příklad: kompletní nová originální pístní sada s čepy o průměru 18 mm, kompletní oprava původního kapilárního teploměru, originální brzdové obložení s obsahem azbestu.

Řadicí páka s nezbytnou dobovou ozdobou

A tachometr s optimistickým cejchováním

Úplně na závěr, když bylo hotovo, práce na autě završila profesionální renovace laku za pomoci moderní autokosmetiky, po naleštění a konzervaci tvrdým voskem byl výsledek úžasný.

Embéčko jsem poctivě zajížděl na vedlejších silnicích na Benešovsku, Táborsku a Písecku. Bezpečnost je slabší, nádrž vpředu, tyč řízení nedeformovatelná. Navíc jsem vysoký, takže opěradlo sedačky řidiče mi končí někde pod lopatkami… Člověk si musí v dnešním provozu dávat opravdu pozor, snažím se proto nebezpečným situacím vyhýbat. Vnímám vlastnictví tohoto auta jako odpovědnost a závazek, byla by tedy škoda jej zničit. I proto jezdím jen za pěkného počasí a opravdu opatrně.

Jestliže stará auta vzbuzují pozitivní emoce, o embéčku to platí dvojnásob

Embéčko všude budí velikou pozornost jak u kolemjdoucích, tak i u ostatních řidičů. Především však vzbuzuje nesmírně pozitivní emoce. Řekl bych, že to většina veteránů zahraniční výroby nedokáže. Každý se usmívá a říká, že tohle auto míval táta nebo děda. Jednou mě dokonce poprosil jeden starší pán, jestli by si do embéčka nemohl na chvilku sednout. Rád jsem mu vyhověl. Sousedovi na chatě embéčko také připomnělo mládí. Dnes je mu přes 80 let, novější embéčko v podobné barvě kdysi míval.

Vlastnictvím tohoto auta jsem si splnil dětský sen. Jsem rád, že se nakonec nemuselo kompletně renovovat a i přes množství odvedené práce zůstala zachována patina. Jde o výborný stroj na pikniky a víkendové výlety, je v něm i kus historie.

Přečtěte si také:

Terén, bahno i písek, tak se testoval prototyp Škoda 1000 MB

Děkuji tímto všem, kteří mi pomáhali, zejména kamarádům Standovi za perfektně odvedenou práci a Davidovi za shánění potřebných dílů. Řadu let vlastním ještě Tatru 603, jejíž renovace je zatím mimo moje finanční možnosti, nicméně věřím, že na ni také jednou dojde. Každému bych vlastnictví podobného auta doporučil. Je to ohromná radost!

Vzpomínky dcery původního majitele

Auto jsme používali jako každá rodina, na dovolenou do Kunčic pod Ondřejníkem, k babičce na Slovensko do Turzovky, na výlety k Máchovu jezeru nebo se sestrou do Mariánských Lázní. Stanování u Odry, koupání na přehradě Baška nebo vyjet do hor na houby bylo běžné. Tatínek nikdy nedopustil, aby auto stálo venku, vždy měl garáž. V garáži bylo zakryto plachtami, které ušila mamka z plátna – rolet, které kdysi byly na oknech. Přikrytí mělo svůj řád, byl to jakýsi rituál, který se dodržoval. Plachty byly čtyři, měly záchytná oka a kladly se přes sebe. Na chalupě na Slovensku bylo auto ve stodole, opět přikryté plachtami. Chalupa je v příkrém kopci, když jsme byli hodně naloženi, museli jsme pod kopcem vystoupit a dojít pěšky, aby se motor moc netrápil. Opravdu, můj syn ještě také vystupoval. Mohu zaručit, že MB nikdy nepřejelo jako první, když přes cestu přeběhla černá kočka.

Text: Václav Tejkl Foto: Martin Mičánek a Jaroslav Charvát