Po těch dnech strávených za volantem mojí 128 Panoramy jsem si už zvykl. Zvykl jsem si na skutečnost, že mi opěradlo končí asi tak v půli zad a ta „opěrka hlavy“ na tom nic nemění. Zvykl jsem si na monotónní, ale v jistém smyslu radostné vrčení zážehové jedenáctistovky. Při tachometrových 100 km/h dostává do docela vysokých otáček, takže je hlučná, ale zase má překvapivou chuť k akceleraci, když ji pobídnete plynem. Zvykl jsem si na trochu kompromisní pozici za volantem, na ne úplně prodyšný materiál sedadel a hlavně na to, že když vám navigace ukáže čas dojezdu do cíle třeba tři hodiny, na okreskách ho o půl hodiny fakt nestáhnete.
Protože se čtyřicet let starým autem se tak úplně spěchat nedá. Respektive se vám nechce. Místo toho kdesi za Táborem na silnici číslo 3, kterou hluboce nenávidím, sleduji, jak se na počítadle ujetých kilometrů líně odvalují čísla. Teď! Počítadlo ukázalo hodnotu 28 600 km. „Právě jsme ujeli přesně 2000 kilometrů,“ hlásím tátovi, který pospává zvláštně zlomený na sedadle spolujezdce a přitom asi rekapituluje, cože se to během předchozích více než sedmi dnů stalo.
Fakticky jsme tou dobou už urazili podstatně větší vzdálenost. Abychom vše stihli, vypomohli jsme si autovlakem z Vídně. Program byl bohatý. Však také 120. výročí automobilky Fiat a 50. výročí modelu 128 není jen tak. Podobná příležitost si žádá něco vskutku speciálního. Přesně taková byla i tahle cesta naším historikem po stopách historie slavné italské značky.
První zastávka: Vídeň
Původně jsme chtěli vzít našeho oslavence, rozuměj Fiat 128, do Turína. Taková cesta se dá provést jednoduše tak, že se sedne do veterána a dojede se na místo určení. Jenže představa hodin monotónní jízdy po širokých dálnicích mě moc nelákala. Když jsem objevil možnost jet autovlakem z Vídně až do Livorna, bylo rozhodnuto. Sice to někteří budou považovat za podvod a za ne úplně velké dobrodružství, ale nám zůstane více času na výlet po jižních destinacích. A projíždění se někde podél moře se svým vlastním veteránem, o tom jsem vždy snil.
První část trasy tedy povede z Prahy do Vídně, pak vlakem do Livorna, následně musíme zajet do Turína. Když už tam budeme a budeme mít zhruba týden čas, mohli bychom navštívit i Korsiku. A když už budeme na Korsice, mohli bychom ji přejet a zavítat na Sardinii. Pak se vrátíme trajektem zpátky do Livorna, uděláme si ještě výlet do Florencie a nakonec se vrátíme vlakem do Vídně a opět po vlastní ose do Prahy. To zní jako plán. Tím spíš, když všechna jmenovaná místa jsou spojená s Fiatem. (Sardinie si nevšímejte. Tam jsme jeli pouze proto, že se mi to tam prostě líbí.)
Podobně, jako svého času jezdil vlak z Prahy do Splitu, jezdí vlak umožňující převážet auta také z Vídně. Do Livorna jezdí takzvaný Nightjet. Odjíždí v pátek večer, v sobotu večer se vrací z Livorna do Vídně. Cesta trvá zhruba 12 hodin, jede se přes noc. Na výběr je klasické, lehátkové a lůžkové kupé. To klasické je cenově přijatelné, ale moc se nevyspíte. Nás vyšla cesta v lehátkovém kupé pro dvě osoby + přeprava malého auta na 198,8 eura do Itálie a 268,8 eura zpět.
Pro české turisty tento autovlak nemá moc smysl a také jich zde jezdí minimum. Výjimkou ovšem mohou být motorkáři nebo právě lidé, kteří chtějí na výlet se svým veteránem. Veškeré informace najdete na Nightjet.com, objednávat můžete na stránkách ÖBB. Vlak jezdí od dubna do poloviny října. Během letních měsíců bývá plně obsazen. Pokud máte zájem, s objednávkou neotálejte.
I když jsme vyrazili jeden říjnový pátek dopoledne směr Vídeň, fakticky tahle cesta začala ještě o týden dříve výletem do Karlových Varů za kamarádem Pavlem. Kamarád Pavel se totiž zabývá opravami Fiatů všeho druhu, typem 128 zejména. Právě on se postaral o oživení mé Panoramy poté, co jsem si ji před pár lety koupil. (Místo drobné opravy brzd a výměny náplní z toho byla výměna všeho možného a rozebraný motor.) Takže kdo jiný by měl zhodnotit případná rizika poruchy než on, že ano. Dostal jsem na cestu pár náhradních dílů a ujištění, že Panorama je ve výborné kondici. A taky jsem si vyzkoušel, jaké je trávit v tomhle autě mnoho hodin v kuse. Do teď jsem jezdil spíš kratší trasy.
Samotná jízda do Vídně nám pak zabrala asi pět hodin, protože jsme nechtěli jet po frekventovaných trasách a rozhodně ne po D1. V hlavě se mi honil článek kolegů ze Seznamu, kteří jeli minulý rok jiným veteránem také do Vídně a pak vlakem do Itálie a jejich Triumph vykázal závadu ještě před tím, než se dostali na Wien Hauptbahnhof. Naše 128 ale nic takového neprováděla. Spokojeně se rychlostí kolem 90 km/h posouvala vpřed. Když bylo zapotřebí, na trojku s pěkně vytočeným malým čtyřválcem jsme pár aut i předjeli.
S poctivou, přibližně tříhodinovou rezervou, jsme dorazili na vídeňský terminál. Čas na svačinu, pivo a relax doprovázený postupným příjezdem motorek všeho druhu, několika roadsterů a jen velmi malého množství běžných aut.
Livorno: Tak významný člověk a tak prázdná ulice
Vlak do Livorna jede z Vídně celou noc, respektive 12 hodin. Přes Semmering je to moc pěkné, ale to zjistíme až po cestě zpátky. Po cestě tam je už tma. Jakmile se vlak dostane na rovnější úseky, pro naši 128 to znamená překonání maximální rychlosti, protože souprava jede až 160 km/h. Cestujeme v lehátkovém kupé se čtyřmi mladými Rakušany. Všichni míří do Florencie. Tři pěšky, jeden na kole. Než jdeme spát, dáme s tátou Loupež po italsku, abychom se podívali na místa, kam máme namířeno. Mimochodem, tenhle slavný film vyšel v roce 1969, takže také slaví výročí. Letos to je prostě samé výročí.
Jestli si chcete připomenout, o co jde v tomhle filmu především, zde je krátké video:
Ráno zjišťujeme, že do Livorna dojeli asi jen lidi, kteří mají na vagónech motorku nebo auto. Ostatní vystoupili nejpozději ve Florencii. Všichni se po vykládce rozprchnou kdovíkam. My míříme na první místo, které je spjaté s historií Fiatu. Kousek od nádraží v Livornu je totiž ulice Via Aurelio Lampredi. Je to místní rodák, který sehrál důležitou roli také v historii naší 128, protože pro tento model vyvinul nový motor s moderním rozvodem OHC.
Aurelio Lampredi a Dante Giacosa se výrazně podepsali pod tím, jak Fiat 128 coby první model této značky s uspořádáním vše vpředu vypadal. Aurelio by konstruktér, který ve své době připravil motory prakticky pro všechny Fiaty od 850 po 131. Výjimkou není ani model 128. Dostal ve své době velmi moderní pohonnou jednotku s litinovým blokem, hliníkovou hlavou a rozvody SOHC. Dante Giacosa byl pak zodpovědný za vývoj Fiatu 128 jako celku. Kromě tohoto modelu má na svědomí také legendární pětistovku, což připomíná i muzeum Centro Storico.
V našich očích je Aurelio Lampredi jedním z italských hrdinů, jenže ulice samotná ho kromě názvu nepřipomíná ničím. Kromě slavného jména tu je akorát obrovský obchodní dům a nějaké restaurace. Snad má Aurelio v Livornu i důstojnější památku.
My pokračujeme do Turína, což není z Livorna nejblíž. Je sobota, čas nás netlačí. Vlak jede zpět až za týden, takže to bereme malou oklikou. Nejprve povinná zastávka v Pise, protože táta ještě nemá fotku, jak podpírá nakloněnou věž (v Pise to totiž vypadá, že kdo si takovou fotku neudělá alespoň jednou za život, toho stihne nějaká strašná zkáza). Pak kousek po dálnici a následně se přes město La Spezia dostaneme na pobřežní silnici vedoucí přes národní park Cinque Terre. Kombinace vysokých útesů, podzimního slunce a neobvykle zelené přírody je fakt krásná. Kdyby naším hlavním cílem nebyla historie Fiatu, zůstaneme tady déle. A já se sem určitě ještě vrátím.
Zatáčky, výjezdy do velkých kopců a hle, hladové oko. Nějak jsem zapomněl, že náš Fiátek nemá zrovna největší nádrž a já vlastně pořádně nevím, kolik to auto přesně spotřebuje paliva, protože to je prostě u veteránů tak nějak jedno.
S tím, jak se v zatáčkách oranžová kontrolka rozsvěcí stále častěji, trochu roste napětí, ale nakonec se objevuje benzinová stanice. Sice až na dálnici směr Janov, ale právě včas. Mimochodem, od Livorna až do Janova jsme potkali spoustu řidičů se vztyčeným palcem. Je vidět, že Fiat 128 je tu doma. U Janova přenocujeme. Však už jsme si řekli, že nespěcháme.
Turín, díl první: Na Lingotto budeme vzpomínat
Kdyby se v kempu kousek od Janova táta při výletě do města tak trochu neztratil, nebylo by o čem vyprávět. Každopádně při odjezdu se recepční ptá na náš Fiat, povídá něco o tom, jak ho měla a jak to bylo super auto. Rovněž se dozvídáme, že se italsky 128 řekne „čentoventóto“. Tentokrát už trochu spěcháme, protože se podařilo domluvit focení na střeše bývalé továrny Lingotto, a to i s naším Fiatem. Jen to musí být v neděli odpoledne, jindy to nejde. Čekají nás ve dvě a my se potřebujeme po cestě z Janova ještě zastavit ve městě Asti.
Svou roli při rozhodování Giovanniho Agnelli o založení automobilky údajně sehrál jistou roli také závod Turín-Asti-Turín. Konal se v roce 1895 jako první podobný podnik na území Itálie. Trasa měřila celkem 93 km. Vítězný vůz značky Daimler potřeboval na zdolání této vzdálenosti šest hodin.
Proč Asti? Když jsem plánoval tuhle cestu a zkoumal historii Fiatu, zjistil jsem, že právě z Turína do Asti se údajně jel vůbec první automobilový závod v Itálii. Žádný vůz této italské značky se ho neúčastnil, protože Fiat tou dobou neexistoval. Právě tato akce prý přispěla k tomu, aby později Giovanni Agnelli v kavárně Burello podepsal založení Fabbrica Italiana d'Automobili Torino. Nedá se říci, že by tu na první pohled bylo něco speciálního, ale automobilová historie na nás přece jen trochu dýchla. V jednu chvíli kolem projede krásné kupé Lancia Fulvia, nedlouho poté ještě hezčí Fiat 500C Giardiniera.
S tím, jak se blížíme do Turína, se zvětšuje také dálnice, po které jedeme. Naše tempo zhruba 90 km/h se na tříproudové a naprosto rovné italské verzi Autobahnu zdá být nesnesitelně pomalé. Tátovi říkám něco v tom smyslu, že tady by se se správným autem dalo jet klidně tři sta, ale to se nás fakt dnes netýká.
Když o něco později parkujeme na Via Nizza 294, kam jsme měli podle instrukcí dojet, nastává v Itálii obligátní rituál. Přijde vrátný, já prohodím „Inglese?“ a člověk zakroutí hlavou. Italsky neumím, tak chvíli rozhazujeme rukama a pak se asi domlouváme na tom, že zavolám na číslo, které jsem dostal a kde by měl sedět někdo, kdo o nás ví a kdo nás na střechu Lingotta pustí. Rituál se ale opakuje. „Inglese?“, „No!“. Nevím, co s tím, tak prostě pokračuji anglicky. A hle, anglická odpověď. A pozitivní. Za moment nás tam pustí.
Lingotto coby bývalá továrna Fiatu je jedním z hlavních bodů našeho programu. Je to opravdu fascinující objekt, který stojí za výlet do Turína sám o sobě. Zajímavá je jeho velikost i to, jak je vymyšlený. Dvě podlouhlé budovy těsně vedle sebe a na střeše slavná testovací dráha. Přesně tam chceme. Turisté se na ni mohou dostat bez problémů, ale s autem vás tam samozřejmě jen tak nepustí. Čekal jsem, že s námi nahoru půjde člověk z ostrahy a bude kontrolovat, zda neděláme nějaké nepřístojnosti. Jenže tady nejste v Německu a navíc je neděle odpoledne. Takže dotyčný otevře vrata na začátku neskutečné rampy vedoucí přes několik pater nahoru, pak je za námi zavře s tím, že mu máme zavolat, až skončíme. A jede pryč. Paráda.
Tady už na vás historie automobilového průmyslu dýchne naplno. Tím spíš, když sem přijedete starým Fiatem. Pomalu vyjedeme nahoru a zastavíme před klopenou zatáčkou, do které se asi dá vjet. Je mnohem více skloněná, než to na fotkách vypadá. Mám opravdovou radost, protože zrovna tuhle věc jsem zařizoval snad přes pět lidí a trvalo to fakt dlouho. Teď tu jsme a můžeme si dělat, co chceme.
Nejsem si jist, jestli zatáčky opravdu můžeme vjet, nebo ne. Než se do toho pustíme, pro jistotu jedeme vyfotit nějaké záběry ještě na rampu. Je to neuvěřitelně fotogenické prostředí, ve kterém to našemu Fiatu strašně sluší. I když původní 128 s kulatými světly a chromovými nárazníky by byla možná ještě o malinko lepší.
Posílám tátu sjet o pár pater níže, abych mohl auto vyfotit zhora. Když nezastavuje, chytá mne zlost. „Kam sakra jede? Máme tu tak málo času...“ Auto nakonec vypadá, že se začíná otáčet, ale zastavuje s divným škubnutím. Táta vyleze ven s tím, že asi prasklo spojkové lanko. Jo, Fiat se vrátil domů a samou radostí se po***l.
Turín, díl druhý: Centro Storico trochu zklamalo
Náš Fiat dostal začátkem léta novou spojku. Jestli se při montáži udála nějaká nepřístojnost a rozbila se celá spojka, bude to asi velká legrace. S úlevou jsem zjistil, že to fakt je jenom lanko. Pavel mě na cestu vybavil rozdělovačem, nějakým kabelem a radami, ať si vezmu pár dalších věcí. Na lanko jsme zapomněli. Před odjezdem jsem jen tak ze zvědavosti vlezl na půdu a našel krabici s různým nepořádkem, kde bylo i nějaké staré lanko. Takže jsme ho měli s sebou, i když úplnou náhodou, jaksi opotřebované a hlavně z jiné verze. (Tuším, že ze Zastavy 101.) Nějakým způsobem tam ale pasovalo. Asi po hodinovém laborování se Panorama zase dokázala rozjet. Měl jsem velké obavy, aby se nevrátil člověk z ostrahy a nevyhodil nás. Vždyť jsme slibovali, že na střeše budeme jen hodinu. Dokonce na střechu během výměny lanka jednou vyjela italská policie, ale když nás míjela na rampě, vůbec jí to nepřišlo divné. Ani nepřibrzdili. Jak se naladíte na tuhle italskou pohodu, budete to tu milovat. Miluji Itálii.
Přesně v italském stylu člověk z ostrahy zase bezstarostně přijel, až když jsme mu zavolali. Že to trvalo skoro tři hodiny, to ho vůbec nevzrušovalo. Ani naše „čentoventóto“ ho nezajímalo, stejně jako moje špinavé ruce. Za to mě vzrušovalo to lanko, protože vypadalo divně a jeho stáří jsme mohli pouze odhadovat.
Po menší anabázi při focení na střeše byla na programu návštěva muzea Centro Storico. Nás zajímalo ze dvou důvodů. Za prvé, jsou zde staré Fiaty (a také motory nebo lodě). Za druhé, muzeum je v budově, která sloužila jako úplně první továrna automobilky. Fotka tak byla povinností. Samotné muzeum ale není moc velké a vzhledem k tomu, že Fiat má 120 let a za tu dobu vyprodukoval neuvěřitelné množství modelů, tu toho moc není. Ale vstup je zdarma a alespoň za jednu návštěvu tohle muzeum stojí. Minimálně kvůli možnosti v klidu si prohlédnout pekelný Fiat Mefistofele s motorem o objemu 22 litrů!
A tak se rozhlížíme, zkoumáme, fotíme, když v tom se objeví pro mě cizí člověk, ovšem s povědomou tváří. Nakonec mi to nedá a jdu se zeptat. Ano, je to předseda českého Fiat Klubu Pavel Štěpánek, se kterým jsem se shodou okolností potkal při registraci naší Panoramy na zářijovou výroční výstavu. Odborně zkontroluje lanko a uklidňuje, že je to v pohodě. Stejně mi je ale jasné, že druhý den bude nejlepší sehnat nové.
Večer končí v hotelu DoubleTree by Hilton Turin Lingotto. Takže ano, parkujeme Fiata před bývalou továrnou, ve které také spíme. Ideál. Navíc máme výhled na střešní dráhu. Co víc si přát...
Areál dnes už bývalé továrny automobilky Fiat byl přestavěn na multifunkční objekt zahrnující všechno možné včetně dvou hotelů. Jedním z nich je také DoubleTree by Hilton Turin Lingotto vkusně připomínající původní zaměření budovy, kde navíc můžete dostat pokoj s výhledem přímo na slavnou testovací dráhu. Noc zde stojí zhruba tři tisíce.
Turín, díl třetí: FCA Heritage a pravý italský servis
Další den ráno začíná prací. Je podzim a slunce vychází poněkud později. A já mám neodolatelné nutkání udělat ještě pár fotek na střeše právě během východu slunce. S autem se nahoru už nedostaneme, ale pokud se ubytujete v jednom ze zdejších hotelů, podívat se tam můžete. V našem případě dostáváme na recepci klíč od výtahu, který umožní vyjet do nejvyššího patra, tedy až na střechu. A také dostáváme návod, kde výtah najdeme a jaký přesně vybrat (jsou tam dva hned vedle sebe). Chce to trochu trpělivosti, ale nakonec se vše podaří.
Oficiálně domluvená je pak ještě zastávka ve zcela novém továrním muzeu FCA Heritage Hub, kde nás čeká Umberto Fabrizio Hardouin ve čtvrt na dvanáct. Původně jsem chtěl využít dopoledne k projížďce po Turíně a zejména k zastávce v místě, kde dříve byla kavárna Burello, ale místo toho raději hledám, kde je nějaká prodejna náhradních dílů. Jednu jsem našel asi 500 metrů od hotelu. Tam začínáme.
Za pultem chlapík. Nevím, jestli jsem někdy potkal člověka, který by byl typičtějším Italem. Anglicky trochu mluví a já navíc mám připravených pár frází v italštině. Hned je jasné, co chceme. A že to bude problém. Asi na deset minut zmizel mezi regály, odkud se pak ozývaly zvuky prozrazující intenzivní hrabání v krámech, na které už dlouho nikdo nesáhl. Když se objevuje znovu, kroutí hlavou a říká krátké „no“. Ale! Ještě telefonuje. Ten člověk vyzkoušel snad pět obchodů, nebo kam to volal. Scénář byl vždy podobný. Něco povídal do telefonu, pak jsem porozuměl „čentoventóto“ a odpověď „no“. Snažil se, ale bez úspěchu. Lanko prostě nebylo. Tak třeba FCA Heritage Hub. To je přece přímo Fiat a mají tam dílnu. Kde jinde by mohli náš problém vyřešit?
FCA Heritage Hub je poněkud tajuplný projekt. Už v dubnu vyšla tisková zpráva o tom, že Fiat toto muzeum otevřel, ale před odjezdem jsem nenašel žádnou informaci, kde přesně se nachází, kdy je otevřené a kolik stojí vstup. Háček je totiž v tom, že muzem je přímo v areálu funkční továrny. A do něj vás jen tak nepustí. Do muzea se dostanete v rámci prohlídky továrny, ale že byste se zrovna teď rozhodli, že se tam zastavíte, to tedy ne. Pro nás je to svým způsobem skvělá zpráva, protože když nás Umberto vezme do obří haly a zavře dveře, rozlije se naprosté ticho. Je zde absolutní klid, jen já s tátou a Umbertem a stovky nádherných odpočívajících strojů.
Jak tak pomalu kráčíme mezi exponáty, přijde řeč na naše lanko. Umbertovi jsem psal, po italsku mi neodpověděl a teď si vzpomněl, že jsem vlastně něco chtěl. Tak prohlídku musíme přerušit a jedem se podívat do jiné části továrny. Ta vypadá, že patří značce Abarth. I ta letos slaví výročí – sedmdesáté. Každopádně je to jakási menší hala, kde se prohlížejí právě nakoupená auta a řeší se, co vše bude potřeba, než je odešlou do dílny. Za pultem sedí jistý Maurizio, který po našem příjezdu prozkoumal lanko a hned prohlásil, že tu žádné náhradní díly nemá. Nakonec zavolá svému kámošovi do místního servisu. Prý mají zavřeno, protože je ráno (bylo asi půl jedné), ale ve dvě nás tam čekají. Lanko vymění během chvilky a pojedeme pryč. Čas nás vyloženě netlačí, ale musíme se dostat do Janova. V devět večer odplouváme na Korsiku, kde naše cesta pokračuje.
Po dokončení přerušené prohlídky FCA Heritage Hub nás Umberto vzal ještě do místní kantýny, kde vládne pravý italský polední chaos. Poklábosíme o Fiatech, pochlubíme se vzájemně tím, kdo jaký Fiat měl (při zmínce o vlastnictví Multiply Umberto zajásá a začne vyprávět, že on měl dvě a že byly skvělé) a míříme do servisu. S tátou jsme řešili, jestli to bude trvat dvacet minut, nebo hodinu. Trvalo to nakonec čtyři.
Mister Paolo se svým mladým kolegou o nás opravdu věděl. Hned zaparkoval Fiata do své zapadlé dílny, kde bylo snad dalších pět rozdělaných aut, nějaké lodě, kolo a pod plachtou něco, co vypadalo jako Fiat 500C Giardiniera. Staré lanko bylo pryč během chvíle, začalo se montovat nové. Jenže problém. Nepasovalo. Tak se přineslo další, pak ještě asi tři. Nic. Mladý kolega odešel a u našeho auta se začali srocovat další Italové. Jeden povídal něco jako „tuto originale“, další nám ukazoval svoji Alfu. Najednou jich tam bylo asi pět. Nakonec jeden dostal do ruky to staré lanko a odjel. A Paolo začal řešit jiné auto. Angličtina nám tu byla k ničemu. Časem se ukázalo, že Paolo objednal zcela nový díl, který dorazí ve čtyři. Do Janova to trvá z Turína asi 2,5 hodiny a nám bylo jasné, že trajekt stihneme tak akorát.
Fungl nové lanko nakonec nedorazilo ve čtyři, ale v pět. Bylo by to fajn, kdyby se neukázalo, že ani tohle tam nepasuje. Paolo poslal lanko zase zpátky, telefonicky zřejmě vynadal někomu, u koho to objednal, že poslal něco jiného, než chtěl, a pak tam implantoval lanko z jiného typu. Na pohled to vypadalo chatrně, ale fungovalo to. Do Janova jsme odjížděli po šesté. Celá cesta je po dálnici, ale to víte, s takovým „čentoventóto“ se moc spěchat nedá. I když...
Když se chce, všechno jde. Na dálnici do Janova jsme předjeli tolik aut jako snad nikdy. Raketovým tempem, chvílemi i 110 km/h, jsme se řítili vpřed. V interiéru už byl docela hluk a hlavně veliké napětí. Kdyby trajekt ujel, svět by se nezbořil. Jenže hledat na poslední chvíli ubytování v Janově a jet na Korsiku až další den se nám fakt nechtělo. Nakonec to ale byla zábavná jízda, protože posledních pár desítek kilometrů před Janovem začne dálnice klesat, je to tu samá zatáčka a dost často je rychlost omezená na 100 km/h. Najednou se Panorama zdála být rychlá. Každou chvíli usazená v levém pruhu míjela jeden kamion za druhým, zrychlovala s nečekanou lehkostí a v zatáčkách jsem měl občas pocit, že z těch sedátek vyklouznu v lepším případě tátovi na klín.
Ale povedlo se, na trajekt jsme se dostali asi dvacet minut před vyplutím. To jsem přesně chtěl. Trochu napětí a dobrý konec. Takové věci jsou nejlepší. Všechno dobře dopadlo a na světě je parádní zážitek.
Korsika: Tour de Course skoro na vlastní kůži
Noční přejezdy trajektem mají jednu zásadní výhodu. Když si připlatíte za kajutu, vyspíte se v posteli, osprchujete a ráno přijedete do cílové destinace odpočatí. Do Bastie jsme dorazili za východu slunce, vyřídili menší hygienu také u našeho Fiata, protože byl po expresním přesunu z Turína do Janova nějaký špinavý, a vyrazili do hor.
Korsiku jsme nevybrali náhodou. Když jsme u těch výročí, letos to bylo přesně 20 let od momentu, kdy jsme sem poprvé zavítali v rámci rodinné dovolené. Dnes si tu ale chceme hlavně připomenout fakt, že Fiat ve své bohaté historii většinově spjaté spíše s malými automobily slavil úspěchy také na poli motoristického sportu. A to nejen prostřednictvím značek jako Lancia. Právě na Tour de Corse v roce 1977 ukázaly svou sílu závodní speciály Fiat 131 Abarth, když sem toho roku automobilka vyslala doslova armádu techniků i aut. Ve stejném roce Fiat slavil také zisk poháru konstruktérů.
My jsme chtěli vzít naši 128 Panorama na silnice, kudy tehdejší 131 jezdily. Dohledat přesné trasy nebylo úplně jednoduché, tak jsme se spokojili s trasami Tour de Course Historique, která se shodou okolností jela právě v týdnu naší návštěvy. Jeden celý den jsme věnovali jízdě po úzkých točitých okreskách vyhlídkovým tempem. Mít s sebou něco sportovního a mladšího, byla by to celkem adrenalinová zábava. Se čtyřicetiletým Fiatem to byla zábava trochu jiného druhu. Prostě vyhlídková cesta přes hory, opuštěná místa a na focení skvělé lokality. Že jedeme správně, to prozrazovaly pogumované části silnice. Někde více, někde méně. Zároveň nebylo pochyb o tom, že už nejsme v Itálii. Fiat 128 tu nikoho nezajímal a když kvůli nám kdesi v horách musel jistý domorodec asi tak na dvě sekundy zastavit, vypadal, že ho vzteky trefí. Každopádně zhruba po šesti hodinách jsme se dostali ke Calvi, kde nás čekal zasloužený odpočinek.
I když Fiat není příliš známý v kontextu nejrůznějších soutěží, modely této značky se účastnily závodů už od počátku dvacátého století. Největší slávy se dočkal speciál 131 Abarth, který se poprvé ukázal v roce 1976, kdy už také dokázal v šampionátu jednu soutěž vyhrát. O rok později slavil tovární tým Fiatu zisk poháru konstruktérů, přičemž konkrétně na Tour de Corse 1977 vyhrál jezdec Bernard Darniche právě se 131 Abarth. Stejný model obsadil v závodě ještě třetí, páté, sedmé a osmé místo. Krásný závodní sedan ovládl také sezonu 1978. Následně už Fiat slavil jen dílčí vítězství v jednotlivých soutěžích.
Středa opět patřila výletu do vnitrozemí, konkrétně na Col de Sorba. Zatímco my jsme s naším Fiatem jeli od severu na jih, rally Tour de Corse Historique 2019 jela opačným směrem. Tady se naše cesty potkaly, tady jsme měli v plánu shlédnout jeden ostrý průjezd závodních posádek. Zejména závěrečných pár kilometrů chvílemi vypadalo, že stoupání naložená 128 už nedá ani na dvojku. Jak jsme se škrábali výš a výš, opět se začalo rozsvěcet hladové oko. Ještě před chvílí tam přece bylo čtvrt nádrže! No nic, dolů když tak sjedeme i bez paliva. Kousek před vrcholem nás zastavuje páska. Dál už jen pěšky...
Tour de Corse Historique je zajímavý závod. Pro nás zejména proto, že auta, která jsme si o dva dny dříve prohlíželi v muzeu, tu vidíme přímo v akci. Upřímně, vidět v ostrém tempu Stratos v barvách Alitalia je solidní zážitek. Fiatů tu ale moc nejelo. Spíše samé Porsche, několik Alpine A110 (což je také zážitek), mnoho Escortů. Nakonec jsme se dočkali závodní 124 Spider, která vypadala přesně jako ta z FCA Heritage Hub. Škoda, že nebylo více času. Prohlédnout si na jednom místě celé startovní pole pohromadě by určitě stálo za to. Jenže Korsika je velká, cestuje se tu relativně pomalu (zejména s těmi všemi zastávkami na nejrůznější focení) a v půl sedmé odplouvá náš trajekt směr Sardinie.
Dokonalý západ slunce mezi Korsikou a Sardinií odstartoval dva volné dny v mé oblíbené destinaci na severu Sardinie. Jak mám řízení rád, a řízení roztomilého kombíku 128 Panorama zejména, možnost dva dny nikam nejezdit přišla vhod. Ono je to cestování veterány krásné. Vytrhne vás z takového toho tradičního shonu, protože prostě jedete pohodovým tempem, ať chcete, nebo ne, ale zejména na delších trasách to může být celkem únavné. Obdivuji lidi, kteří si v podstatně starších strojích dají třeba Mille Miglia.
Fotka jako z reklamy
Dojezd do Porto Pollo znamenal de facto cíl cesty. Pak už zbýval jen přesun trajektem z Oblie do Livorna a následně vlakem z Livorna do Vídně. Jen jedna věc chyběla. Kousek od Livorna je Florencie. V ní také najdete stopu automobilky Fiat. Respektive v propagačních materiálech Fiatu 128 najdete stopu Florencie. Kromě jiných míst se právě zde, přesně na Piazzale Michelangelo, hrdě fotil sedan 128. A takovou fotku jsem chtěl také.
Byla sobota, měl být klid, ale už na silnici do Florencie panoval celkem hustý provoz a ve Florencii samotné jsem naplno pochopil, proč tahle Panorama, která strávila větší část svého života právě v Itálii, sice není rezavá, ale zase je omlácená ze všech stran. V italských městech je zkrátka provoz jiný. Takový živější. Klaksony troubí, od toho je auta přece mají. To samé, zdá se, si místní myslí rovněž o náraznících. A pokud někdo není spokojený s naším tempem, když jedeme předpisových 50 km/h, tak nás prostě přes plnou čáru předjede. Ve městě. Žádný stres.
Piazzale Michelangelo nabízí nádhernou vyhlídku na Florencii. Jenže abych si udělal vlastní fotku ve stylu té původní, je potřeba překonat dva problémy. Konkrétní místo leží zaprvé v pěší zóně a zadruhé je potřeba vyjet na chodník. Je to dilema. Nebudeme nic řešit a prostě tam zajedeme? Máme přece historický Fiat a jsme v Itálii. Nebo budeme slušní? Zvolil jsem druhou možnost, poctivě vyhledal policisty a kamarádka, která umí italsky, jim přes telefon vysvětlila, co chceme. Příslušník se tvářil důležitě, ale pak řekl, že pět minut jim vadit nebude. Takže?
Stylový konec cesty. Následoval přesun zpět do Livorna a nudná cesta vlakem do Vídně, která nás druhý den ráno uvítala typicky odporným podzimním počasím. Místo slunce a teplot kolem dvaceti stupňů zima, inverze, mlha... Je potřeba zapnout topení. To mám u starých aut rád. Do interiéru začne proudit teplý vzduch od motoru, takže kabinu zalije taková ta příjemně technická vůně. Je to prostě útulné.
Výlet, který si zaslouží zopakování
Když se ukazatel počítadla kilometrů přehoupl na hodnotu 28 600 km a my oficiálně ujeli víc než dva tisíce kilometrů, byla neděle krátce po poledni. Tou dobou jsme byli na cestě přes týden. Veškeré obavy z jízdy čtyřicetiletým Fiatem padly, stejně jako obavy z toho, že provizorně instalované lanko nevydrží. Už to byla jen rutina. Prostě jen s vesele vytočenou jedenáctistovkou zpět do garáže nedaleko od Prahy.
Fiat 128 byl představen v roce 1969 coby první model značky s motorem uloženým vpředu napříč a pohonem přední nápravy. Nejprve dorazil na trh dvou- a čtyřdveřový sedan spolu s třídveřovým kombi. Během vývoje automobilka zvažovala karoserii hatchbacku. Ta se v té době zdála být dobrá pro Autobianchi, nicméně Fiat tuto koncepci považoval za riskantní. Nakonec, jak patrně víte, ji využila u nás dobře známá Zastava 101.
Fiat postupně představil nespočet různých variant. V sedmdesátých letech následovalo sportovní Rally, kupé 128 Sport Coupé, později také verze 3P, existovala užitková Furgonata, Seat vyráběl kupé 128, egyptská značka NASR také 128 produkovala, stejně jako zmíněná Zastava. V Itálii se vůz přestal vyrábět v roce 1985. Fiat samotný vyprodukoval na 3,1 milionu exemplářů. Model 128 má rovněž na kontě titul evropského auta roku.
Fiat 128 za dobu svého působení vznikl v nepřeberném množství variant. Naše Panorama (třídveřové kombi) je z roku 1979. Jedná se o variantu po větším faceliftu z roku 1976, kdy vůz přišel o kulatá světla. Fiat vyráběl také klasické sedany i kupé.
Tahle cesta měla všechno. Stovky kilometrů v jednom ze zásadních, i když mnohými (včetně samotné automobilky) opomíjených modelů Fiatu, zajímavá místa, muzea, závody historických aut, nějaké to malé dobrodružství. Na zážitky byla podobně bohatá, jako je bohatá celá historie italské automobilky, a to jsme se nedostali na další místa spojená s Fiatem. Třeba do Sestriere, kde nechal Giovanni Agnelli postavit lyžařské středisko.
Minimálně já osobně si budu 120. výročí Fiatu hodně dobře pamatovat, protože takový road trip jsem ještě nezažil. Rozhodně nebude poslední, s Panoramou příště určitě vyrazíme někam jinam. Tedy hned, jak seženu spojkové lanko. Nebo radši čtyři, do zásoby.
Speciální dík patří Pavlovi za jeho technickou pomoc, Mauriziovi za kontakt na Paola, Paolovi za vyřešení našich potíží a také kamarádce Martině za telefonický překlad z italštiny, který nám několikrát dost pomohl.
Technické údaje | Fiat 128 Panorama 1100 |
---|---|
MOTOR | |
Konstrukce: | zážehový čtyřválec, karburátor Webber |
Zdvihový objem válců (cm3): | 1116 |
Nejvyšší výkon (kW/min-1) | 40/6000 |
Nejvyšší točivý moment (N.m/min-1): | 81/2800 |
Převodovka: | čtyřstupňová manuální |
Poháněná kola: | přední |
JÍZDNÍ VÝKONY | |
Nejvyšší rychlost (km/h): | 140 |
Spotřeba paliva (l/100 km) | 7,6 |
ROZMĚRY A HMOTNOSTI | |
Délka (mm): | 3840 |
Šířka (mm): | 1590 |
Výška (mm): | 1420 |
Rozvor náprav (mm): | 2448 |
Provozní hmotnost (kg): | 895 |
Objem palivové nádrže (l): | 38 |
PODVOZEK A PNEUMATIKY | |
Podvozek vpředu: | McPherson |
Podvozek vzadu: | trojúhelníková ramena, příčná listová pružiny |
Standardní rozměr pneumatik: | 145 SR-13 |