• Před 30 lety izolovaná chudá země, dnes živoucí skanzen – Rumunsko nabízí fascinující pohled na život podle starých pravidel

  • Na turisty tu čekají milí a snaživí lidé, dobré jídlo, pohádková příroda a spousta zajímavostí

  • Transylvánie je podivuhodnou směsí životního stylu 19. a 21. století

Husákovy děti si Rumunsko pamatují jako mytickou zemi, kam se jezdilo k moři, ­ovšem za cenu občasných setkání s žebrajícími dětmi nebo lupiči. Krajina na severovýchodě Balkánu, vzniklá spojením Valašska a Transylvánie, přešla od monarchie rovnou do marxistické diktatury. Vynechala kapitalistickou industrializaci, a tak v ní komunisté stavěli předimenzované továrny přímo mezi dřevěné chalupy. A po nově vybudovaných magistrálách, například legendárním Transfăgărăşanu, jezdily hlavně koňské povozy, než je vystřídaly pomalu přibývající Dacie.

_DSC4037
Mělké řeky jsou běžnou cestou pro terénní auta i lesní kolové traktory
_DSC3870
Kdo touží po terénu, měl by zpočátku vyrazit s průvodcem

Kdo nemusel, nejel tam. A díky tomu se v Rumunsku zachovala spousta hodnot, které jsme ve střední Evropě už dávno ztratili. Především téměř netknutá (až na občasné doly či továrny) příroda, dále tradiční pospolitá rodina a také cizinecké diaspory, udržující ve faktické izolaci kulturu a jazyk svých předků z dob opuštění vlasti. Kromě známého a dnes vymírajícího českého Banátu dosud najdete maďarské, slovenské či německé vesnice. A v nich styl života, jaký v západnější Evropě skončil s první světovou válkou.

Transfăgărășan s Mazdou MX-5 je zážitek, na jaký se jen tak nezapomíná

Civilizace v podobě eurodotací a levných ojetin z celého světa (jezdí zde auta s levo- i pravostranným řízením, s cizími registračními značkami, propadlými převozkami či ručně namalovanými papírovými cedulemi) už kraj mění a mezi roubenkami rostou nevkusné superdomy či hotelové svatební komplexy, ale pořád jde o nostalgickou připomínku dob Rakouska-Uherska.

_DSC4116
Kus silnice občas chybí kvůli vodě nebo traktorům. NIkdo si s tím hlavu neláme

Kromě udřených, ale přátelských lidí najdete funkční salaše, odříznuté od světa, horské vesničky s třígeneračními, zcela soběstačnými statky, prašné vedlejší silnice a bizarní stopy střetů tradic s modernou. Přijali jsme nabídku Mercedesu projet se národním parkem Maramureş na severní hranici Rumunska, sousedící s někdejší Podkarpatskou Rusí. K tomu je třeba povolení, které se v Rumunsku, stejně jako jiná úřední posvěcení, shání neoficiálními cestami.

_DSC9134
Zvířata na cestách jsou tu běžným jevem. Ať už volně přecházející přes horské stezky…
_DSC9244_detail
..nebo tahající vozy naložené čímkoliv na hlavních silnicích. Bývají zvyklá na provoz a klidná

Nevelké území, obývané medvědy, vlky a rysy, je protkáno cestami různé kvality, po nichž se sváží dřevo či obsluhují salaše. My jsme je prokřižovali Mercedesy GLC a GLE. Zájemci o pořádný terén také nepřišli zkrátka, s novým Mercedesem G jsme od jednoho z nesčetných přítoků řeky Vişeu vyšplhali k salaši. Bača už sice nahradil ovčí kožich obyčejným svetrem, jinak ale žije stejně jako před staletími; bez elektřiny, novin a stálého kontaktu se světem. Za balíček cigaret nabídne čerstvý ovčí sýr, a pokud hovoříte rumunsky, také spoustu historek. Ukáže vám i vnitřek salaše: Nezaizolovaná dřevěná bouda s jedinou místností, dvěma lůžky a otevřeným ohništěm, i tak může vypadat bydliště v Evropské unii 21. století. Nebýt výše zmíněných šelem, dalo by se to považovat za idylu. Žádné viditelné stopy civilizace včetně mobilního signálu, jen nádherná příroda a velké ticho.

ds3-9694
Úzkorozchodná železnice Vişeu patří mezi poslední lesní dráhy v Evropě sloužící svému původnímu účelu, tedy svážení dřeva z nepřístupných lesů. Kromě toho vozí i turisty a díky příspěvkům švýcarských fanoušků železnice zachovává pravidelný parní provoz. Jde o obrovskou atrakci, neustále obleženou domácími i zahraničními návštěvníky

Zajímavostí národního parku Maramureş je rozmanitost. Zatímco nižší jihozápad trochu připomíná mix Orlických a Jizerských hor se zalesněnými hřebeny ve výšce cca 1200 m n. m., severovýchod, lemovaný řadou vrcholů s výškou přes 1800 m, je syrovější. Náhorní planiny, porostlé klečí a borůvčím, ukazují spíše na daleký východ a nabízejí výhled do hloubi Ukrajiny; tyčí se totiž v její bezprostřední blízkosti.

ds4-6887
I s pohodlným SUV kalibru Mercedesu GLC a GLE lze zdolat pořádný výmol či koleje od „lakatoše“. Nejdříve snížíte tlak v pneu­matikách, čímž předejdete proražení či zapadnutí. Když nevidíte, kam jedete, vystupte a místo si prohlédněte. Příliš hluboké koleje projedete tak, že jednu z nich budete mít mezi koly. Na příčné výmoly najíždějte šikmo, lepší je viset na dvou kolech než za nárazník. O zbytek se postará elektronika či zvedací podvozek

Právě v této oblasti narazíte na volně se pasoucí krávy a koně, a když se dokodrcáte až do nejvýchodnějšího cípu parku, zahlédnete v pohádkovém panoramatu zvlněných hor a plastických mraků něco neskutečného. Hluboko pod vámi, konkrétně ve výšce 1400 m n. m., vykukuje průsmyk Prislop s klikatou hlavní silnicí DN18. A u něj stojí, kromě obligátní horské chaty, i těžko uvěřitelný shluk staveb: dolní stanice lyžařského vleku, výrazný stožár s vysílači a nově postavený komplex bělostného stejnojmenného kláštera a řeckokatolického kostela v typickém zdobném stylu.

Off-roadem po uhelném Mostecku: Chmurné krásy českého severu

Lepší důkaz prolínání tradic s 21. stoletím si snad ani nelze představit. Zejména když v kostele, zevnitř omítnutém prostým betonem, jsou turisté s fotoaparáty vítáni a přítomným mnichem pobízeni k nákupu křiklavých duchovních suvenýrů. K dokreslení atmosféry doporučujeme opuštěný měděný důl nad městem Borşa. Komplex obludných betonových monster a výsypek přímo v lůně národního parku žaluje dodnes.

Cestování po Rumunsku

Dálnice: Vznikají v okolí velkých měst ve středu, na jihu a západě; na severu zatím chybí. 30denní kupon pro osobák za 7 eur potřebujete na všechny silnice. Zvlášť zpoplatněné jsou ovšem mosty a přívozy přes Dunaj. Mimo dálnice vás čeká zdlouhavé projíždění horskými serpentinami a nekonečnými vesnicemi, s překročením cestovního průměru nějakých 40 km/h nepočítejte.
Dopravní předpisy: Jsou téměř stejné jako v ČR, jen na silnici pro motorová vozidla se smí 130 km/h. Ve dne je povinné svícení.
Nejrychlejší cesta: Do severní Transylvánie přes Bratislavu, Miškovec a Satu Mare trvá z Prahy 12 hodin, počítejte se slovenskými a maďarskými dálničními poplatky plus kolonami u Miškovce.
Tip: S tankováním, ubytováním i jídlem vydržte až do Rumunska. Hodně ušetříte a kvality potravin či paliv se nebojte. Penzion seženete za pár stovek, bude čistý, jen někdy trochu rustikální. Specifikem jsou stále aktivní cizinecké diaspory, například slovenské.

_DSC9275

Bez půvabu není ani projížďka městy a vesnicemi. Zatímco Satu Mare, známé jako výchozí stanice zakarpatských Rusínů, prchajících před bídou do zámoří, je omšelé, ale elegantní město západního střihu se zachovalou předválečnou atmosférou, ostatní sídla jsou více méně dřevěné vesnice, znásilněné otřesnými rozpadlými fabrikami, dryáčnickými novostavbami a nezájmem o stav veřejných prostranství. Nad omšelými domky se tyčí pozlacené střechy kostelů a sloupy nadzemního kabelového vedení. Veřejná doprava téměř neexistuje, trať údolím řeky Vişeu je, stejně jako řada jiných, opuštěná. Autobus jsme za čtyři dni nepotkali ani jeden. Místním to zjevně nevadí, koňských povozů a aut je všude spousta. Klasické Dacie už prakticky zmizely, těch nových není na venkově tolik, kolik jsme čekali. Nepřipomíná vám to něco?

Jak se jezdí v Transylvánii

Minimální regulace i počet dopravních značek (své cti dbalý Rumun jezdí v dovezeném starším BMW po obcích stovkou a předjíždí, kde se dá) způsobují, že se těžko rozeznává, kdy jste ještě na prašné vesnické ulici a kdy už v horách. Tam řídí náklaďáky dvanáctiletí kluci a na cestě potkáte stádo krav či koní. Na hlavní silnici běžně míjíte koňský povoz, naložený obrovskou hromadou sena či rodinou, jedoucí na mši. Kvalita hlavních silnic je ale vzorná a rychlost práce silničářů šokující (v pozitivním slova smyslu). Jen počítejte s pomalým cestováním – na severu chybějí dálnice, obchvaty měst tu neznají a hlavní tah bývá úzká klikatá horská silnička. Veřejná hromadná doprava tu prakticky neexistuje.

_DSC8650

Foto: Michal Šafránek, Ladislav Čermák a Mercedes


Mercedesem do Transylvánie a pohoří Maramureş: Když se 19. století potkává s jednadvacátým
Ohodnoťte tento článek!
3.54 (70.77%) 13 hlas/ů

PŘIDAT KOMENTÁŘ: