František se narodil do „tatrovácké“ rodiny a vyrůstal v době, kdy se dnešní závratně drahé modely používaly ještě ke každodenní jízdě. Poznávání jejich kvalit a pronikání do tajů motorů, tatrovácké koncepce a celkové péče o elegány v oceli, dřevu, mosazi a kůži formovaly Františkovu rostoucí lásku, až se z něj stal zastánce naší nejstarší značky automobilů.
Krátce po získání řidičského oprávnění se dostal za volant vlastní Tatry 57b z posledního výrobního období, kterou vlastnoručně dovedl téměř k dokonalosti, aniž by ji uchovával pod skleněným poklopem nedotknutelnosti. Jezdilo se, samozřejmě – jiné auto nebylo. Černé „béčko“ se mu stalo i svatebním kočárem, když si odvážel milovanou choť Vlaďku, která ve Františkově domácnosti představovala oázu klidu a lásky.
Postupem času se stav „jedné Tatry“ začal rozrůstat, ale František nebyl šovinista. Kromě kopřivnické produkce uctíval a postupně shromažďoval i další vzduchem chlazené automobilové objekty, zejména VW. Tak si jej také mnozí pamatují: věčně plného energie vedle svého oranžového „busíku“ Volkswagen, který mu býval základnou na cestách, pojízdným přístavem i dopravním prostředkem.
Postupem času a politických změn vykrystalizovala situace natolik, že se František mohl pustit i do realizace svého dlouholetého snu: vybudování vlastního muzea, kde by expozicí oslavil vše, co Tatra učinila pro náš i světový automobilismus. A začátky věru lehké nebyly! František se potýkal nejen se závistí a dalšími tradičně českými „hodnotami“, ale i s hochštaplery, kteří mysleli, že majitel historických automobilů musí být nejméně milionář a podle toho s ním také jednali.
Rodina vyzkoušela dvě koncepce muzeí, ale ani jedna nebyla tou pravou. Situace se začala měnit až získáním objektu bývalého lihovaru v rodné Bystřici nad Pernštejnem. Objekt to byl, ale jen ti z nás, kteří jeho genezi od trosky až po dnešní stav pozorně sledovali, vědí, kolik nesmírné práce položil František na oltář uctívaných historických automobilů. Obklopil se nezištnou partou několika kamarádů a těšil se podpoře poctivě a dobře smýšlejících veteránistů a tatrováků z celé republiky.
František šel do všech akcí bez ohledu na rostoucí věk a některé zdravotní potíže. Stejně jako Tatra se vrhal do neprůchodných situací s oprávněnou vírou, že je překoná. A překonával! To, co my ostatní jsme mnohdy pokládali za nemožné, František dokázal. A nechlubil se, nevykládal o sobě žádné oslavné tirády, ohromné úspěchy přešel vtípkem a legráckou.
Na počet svého táty založil dnes již monumentální akci „Memoriál Františka Proseckého seniora“, na níž se v srpnu pravidelně setkávali staří i noví majitelé tatrovek i dalších značek z panteonu světové automobilové a motocyklové historie. Dnes tváří v tvář nenahraditelné ztrátě musíme dodat, že podle informací z kruhu pozůstalých se koncept akce samozřejmě změní…
Až se přijedete podívat do bystřického Depozitu Tatra, věnujte tichou vzpomínku skromnému klukovi z malého města, který jen a jen vlastními prostředky dokázal to, o čem většina ostatních jen hovoří. Každé auto, každý motocykl a každý doplněk, knížka, hračka či jízdní kolo budou už napořád největším jeho pomníkem – pomníkem z doby, kdy obklopený láskou a úctou rodiny budoval skvost, který nadosmrti ponese jeho jméno.
Františku, snad mohu hovořit jménem tvých nebližších kamarádů, mezi něž mám tu čest se počítat: odešel jsi nečekaně a příliš brzy. Nikdy nezapomeneme, jakým jsi byl a co jsi pro nás všechny znamenal. Zůstali jsme bez tebe na našem břehu té široké řeky, ale ani ta největší vzdálenost nám nezabrání ve stálých vzpomínkách. Kamarádi mohou odejít, ale nikdy nezmizí…
Autor si dovoluje vyjádřit upřímnou a hlubokou soustrast manželce Vlaďce, dětem Vlaďce a Martinovi, vnukovi Matěji Františkovi a všem ostatním rodinným příslušníkům a blízkým. Čest památce Františka Proseckého!
