Doménou tradičního italského výrobce vždy byly především malé a střední typy. V poválečném období však nabízel i řadu velkých vozů, Dino je jedním z těch nezapomenutelných.
Fiat už od 50. let dlouhodobě zápasil s problémem, jak si zajistit obchodně úspěšný sportovní model vyšší třídy, který by byl dostatečně výkonný a esteticky zdařilý, aby si poradil nejen s domácí konkurencí věhlasných značek. Fiat 8V („Otto Vu“) z roku 1952 byl bezesporu krásný, jen stěží jej však lze považovat za sériové auto (vyrobilo se asi 114 kusů), o něco životaschopnějším pokusem se jevil být typ 2300 Coupé ze začátku 60. let, který byl sportovním derivátem osvědčeného sedanu 2300. Stroj to byl bezesporu atraktivní, tuhá konkurence od Maserati či Lamborghini však byla o stupeň výš. Hledání té pravé cesty probíhalo prakticky nepřetržitě od skončení druhé světové války, ale teprve před polovinou šesté dekády bylo jasné, že se design jednotlivých karosářských verzí bude ubírat dvěma odlišnými směry, což bylo přinejmenším odvážné. Studio Pininfarina tedy dostalo zakázku na otevřený Spider, zatímco Bertone tvořil střízlivější Coupé.
Zájem o sportovní Fiaty, požehnané jménem z rodiny samotného Commendatora, ale nebyl tak intenzivní, jak výrobce očekával. Především bohatý americký trh jednoznačně upřednostňoval hbité otevřené Fiaty 124. Dino 2400 přesto zůstalo ve výrobním programu do roku 1973. Za rázným ukončením produkce stojí především ekonomické důvody. Z celkového množství 7800 vyrobených Din je bezesporu nejcennější Spider druhé generace, který sjel z linky v pouhých 420 exemplářích. Ani kupé však na silnicích nepotkáváme běžně, jakkoliv jde stále o tu nejlevnější cestu, jak pod kapotu získat legendární maranellský motor – zatímco klasické Dino 246 GT neseženete v hezkém stavu pod 300 000 eur a Fiat Dino Spider pod 130 000 eur, obstojné kupé bývá k dostání už zhruba od 60 000 eur výše.
To je i případ červeného kupátka z našich fotografií, které pochází ještě z předfaceliftové série, a je tedy vybaveno původním dvoulitrovým motorem. S touto legendami opředenou jednotkou jsem měl tu čest už v „maranellském“ Dinu a i po zkušenosti s (údajně) o něco slabší specifikací ve Fiatu mohu jen zopakovat, že jde pravděpodobně o nejpovedenější šestiválec 60. let.
Zatímco některé konkurenční modely z té doby byly vybaveny V6 (ale i V8), které se jen váhavě rozbíhají do otáček a nemá valný smysl je točit přes 4000/min, Dino nikterak nezapírá své závodní kořeny a ochotně se vytáčí do maxima – hranice nejvyššího výkonu leží až na kótě 7200 otáček, u pozdější verze 2400 dokonce v osmi tisících. Pouhý dvoulitr tedy umí s umírněným kupé jaksepatří hnout bez ohledu na nevelký papírový výkon, boduje hlavně živelným sportovním charakterem a krásným zvukem ve vysokých otáčkách. K tomu si můžete přičíst mechanickou vazbu pětistupňové převodovky nebo precizní řízení a máte řidičský zážitek jako víno.
Interiér sice postrádá designovou genialitu bratrance od Ferrari, nadčasové funkční ztvárnění s řadou páčkových přepínačů na středové konzoli má ale také svůj půvab a v kabině je hlavně nesrovnatelně víc místa. Našinec znalý vozů Žiguli si nemůže nevšimnout hned několika ovládacích prvků a budíků, které byly posléze typické pro sovětské licenční vozy z Togliatti. Inu, velkosériová technika se v 60. a 70. letech běžně objevovala i v těch nejdražších italských autech.
Dnes patří Fiat Dino k italské klasice přelomu šesté a sedmé dekády. Nemá sice tak zvučné jméno jako soudobá Lancia Fulvia, ale rostoucí počet renovovaných a provozovaných kusů dává záruku, že jméno „Dino“ bude žít nejen ve spojitosti se značkou Ferrari, ale i s Fiatem.
Foto: Jakub Kruliš