Rychlost zabíjí. Musíme ji kontrolovat a hříšníky pokutovat. Jinak se bezpečnějších silnic a méně mrtvých na nich nedočkáme. To je obvyklá mantra zastánců přísných silničních regulací. Takzvaný Montanský paradox už ale před 21 lety dokázal, že to není pravda a že někdy je lepší nechat na řidičích, aby sami rozhodli o tom, jakou rychlostí se budou pohybovat.
Psal se rok 1995 a ve Spojených státech skončilo dvacet let trvající období federálního rychlostního limitu. Ten znamenal, že na silnicích a dálnicích v USA může platit maximálně 55 mil za hodinu, tedy 88 km/h. Od té chvíle bylo na každém jednotlivém státu, aby si stanovil svá vlastní pravidla. V Montaně se rozhodli, že se jednoduše vrátí k původnímu nastavení, které v liduprázdném státě s dlouhými úseky rovných dálnic platilo před zavedením federálního omezení.
To pravidlo znělo „Reasonable and Prudent“, což lze jednoduše přeložit jako rozumně a opatrně. Znamenalo, že se lidé mimo města mohou po silnici pohybovat, jak rychle chtějí, ale tak, aby to bylo v rámci zdravého rozumu. Policisté tedy mohli zasáhnout proti někomu, o němž se domnívali, že jede třeba příliš agresivně nebo tak, že to neodpovídá dané dopravní situaci či počasí.
Na začátku roku 1999 ale v Motaně zašli ještě dál a od ledna už mohli motoristé prostě jet, jak jim bylo libo. Na to záhy odpověděla federální vláda, která zrušení rychlostního limitu shledala neústavním. Montanu donutila, aby s platností od června 1999 přijala maximální povolenou rychlost 75 mil v hodině (120 km/h).
Nejlepší rok následoval nejhorší
Ceýá proces změny rychlostním limitů zaznamenala studie, která montanské silnice sledovala sedm let. V roce 1998, kdy na dálnici platilo „Reasonable and Prudent“ zahynulo v průměru na silnicích v prvním pololetí 2,7 lidí, v druhém pak 2,5. Po absolutním uvolnění zemřelo od ledna do června v průměru 2,2 člověka měsíčně, (v červnu, kdy byl zaveden limit, nezemřel nikdo).
Pak se ale karta obrátila. Po zavedení maximální rychlosti zahynulo od června do prosince 2,7 lidí průměrně, v roce 2000 stoupl průměr na 4,7. A zatímco posledních 12 měsíců neomezené rychlosti znamenalo 27 mrtvých, což byl nejnižší výsledek v historii měření, rok 2000 byl s 56 mrtvými naopak nejhorší v historii.
To jsou data pouze z dálnice, hodnotilo se ale i na silnicích, jež jsou obdobou našich „prvních tříd“ (Rural Federal Aid Primary Highways). I tam výsledky dopadly obdobně, počet mrtvých po zavedení limitů byl druhý nejhorší v hisotrii. Úmrtnost na silnicích byla v období bez omezení půrměrná.
Počet mrtvých během dopravních nehod v Montaně na dálnici (čtyři pruhy, děleno středovým svodidlem)
| Období | Rychlost | Mrtvých | Měsíční průměr |
|---|---|---|---|
| 1-6 1998 | R&P | 16 | 2,7 |
| 7-12 1998 | R&P | 15 | 2,5 |
| 1-5 1999 | neomezená | 11 | 2,2 |
| 6-12 1999 | 75 MPH | 19 | 2,7 |
| 1-6 2000 | 75 MPH | 28 | 4,7 |
| 7-12 2000 | 75 MPH | 28 | 4,7 |
Počet mrtvých během dopravních nehod v Montaně na silnici první třídy (dva pruhy, neděleno)
| Období | Rychlost | Mrtvých | Měsíční průměr |
|---|---|---|---|
| 1-6 1998 | R&P | 34 | 5,7 |
| 7-12 1998 | R&P | 48 | 8,0 |
| 1-5 1999 | neomezená | 20 | 4,0 |
| 6-12 1999 | 75 MPH | 52 | 7,4 |
| 1-6 2000 | 75 MPH | 32 | 5,3 |
| 7-12 2000 | 75 MPH | 55 | 9,2 |
Kromě snížení počtu mrtvých na dálnici přinesla Montaně neomezená rychlost ještě další pozitiva. Lidé začali více používat bezpečnostní pásy, zapnulo si je na 91 procent motoristů. Řidiči také výrazně nezrychlili a provoz byl konzistentní. Lidé byli ohleduplnější k ostatním (podle studie častěji uvolňovali pruh rychlejším vozidlům) a věnovali se více řízení, protože se nebáli toho, že je může zastavit policejní hlídka.
Raději jet rychleji a více riskovat
Zajímavá je i historie federálního rychlostního limitu 55 mil za hodinu (88 km/h). Ten byl zaveden v roce 1974 jako reakce na ropnou krizi. Snížení rychlosti mělo vést k nižší spotřebě paliva. Když ale na začátku osmdesátých let krize přešla, limit zůstal zachován. Tentokrát s odůvodněním, že jde o bezpečnost.
Zastánci totiž tvrdili, že omezení zachránilo desetitisíce životů a je proto nutné ho zachovat. Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) tvrdí, že snížením rychlosti o jeden kilometr za hodinu klesne úmrtnost na silnicích o dvě až tři procenta.
Jenže extrémně nízká maximální rychlost znamenala mnohem více času stráveného na cestách. A to se projevovalo i ve stoupajících cenách zboží, jehož doručení trvalo déle. Pojednává o tom studie Institutu Ludwiga von Misese z alabamského Auburnu. V roce 1995 se nakonec limit podařilo porazit a většina motoristů byla spokojená. Byli totiž schopni přijmout riziko, které cesta autem představuje a akceptovat větší pravděpodobnost úmrtí výměnou za rychlejší cestu.