Zpravodajství se v posledních měsících hemží informacemi o tom, jak se Němci zbavují dieselů pod cenou, protože už s nimi prý nesmí jezdit. Více než čtyřicet velkých německých měst údajně plánuje radikální omezení vjezdu pro auta se straší emisní normou – tím se prosím nemyslí nějaké Euro 1 nebo 2, ale Euro 5, které vstoupilo v platnost 1. 9. 2010. Tedy ne tak dávno. Za všechno může Volkswagen. Zhruba tak by se daly ve zkratce shrnout novinové titulky a informace ohledně údajného „výprodeje“ naftových ojetin na západ od našich hranic.
Ojetý diesel byste si koupili raději…
Museli byste žít poslední tři roky bez internetu, abyste vůbec nevěděli o aféře Dieselgate a úmyslném obcházení emisních norem. Celý skandál vedl k tomu, že úřadům začala vadit i auta, která byla řádně homologovaná podle platných norem.
Volkswagenu úmyslně obcházel měření emisí dieselů tak, aby v laboratoři vyšly lepší údaje. Nejprve se skandál týkal amerického trhu, ale později se ukázalo, že stejný software používal VW u některých dieselových modelů i v Evropě. Volkswagen byl posléze donucen postižené vozy v rámci servisní akce upravit. U některých postačilo přehrání softwaru řídící jednotky, jiné vozy ale musely dostat i dodatečné „hardwarové“ úpravy. Není bez zajímavosti, že po celé Evropě se po těchto úpravách začaly množit stížnosti zákazníků na to, že auta hůře jedou, mají vyšší spotřebu a dochází u nich k častějším závadám na systému řízení emisí.
Pochybovalo se i o metodách jiných automobilek, ale jediný Volkswagen se přiznal. Do servisů pak k dodatečným úpravám řídících jednotek jely také některé naftové renaulty, bavoráky, mercedesy... Výsledkem je, že najednou jsou auta emisní normy Euro 5 „špatná“, ačkoli ještě před pár lety západní státy jejich nákup podporovaly prostřednictvím daňové politiky, protože v nich viděly cestu ke snížení emisí CO2.
Připomeňme, že ve většině západních zemí jsou auta daněna podle emisí CO2, tedy podle spotřeby paliva. A z toho logicky diesely vycházejí lépe než benzinová auta. Ještě před pár lety tvořil podíl nově prodaných aut s dieselem v některých státech přes 70 %.
Přehnaná mediální kampaň, zkreslování skutečnosti a aktuální podivná (ale značně medializovaná) soudní rozhodnutí v Německu mohou svádět k dojmu, že diesely se brzy zcela zakážou a z pár let staré ojetiny se stane bezcenný šrot. „Jen ho rychle prodat na východ, klidně pod cenou,“ dovede si jeden představit uvažování průměrného německého majitele Passatu 2.0 TDI plnícího normu Euro 5.
Mýty o ojetých dieselech v Německu
Realita je ale úplně jiná. Zkusme některé fámy vysvětlit a uvést na pravou míru.
Mýtus číslo 1: V Německu jsou pár let staré diesely nyní výrazně levnější
Fakt: O ceně rozhoduje zatím pořád ještě tržní prostředí. Pokud je auto nezvykle levné, má k tomu zpravidla nějaký důvod, nejčastěji technického rázu. Ani němečtí prodejci nemají potřebu nabízet hluboko pod obvyklou tržní cenou kvalitní ojeté auto. I když počet registrací nových dieselů klesá (protože plno automobilek prostě diesely přestává prodávat), na trhu ojetin je o ně pořád zájem.
Mýtus číslo 2: Němcům zakážou s diesely jezdit, tak se jich narychlo zbavují
Fakt: Nikdo Němcům nezakazuje s diesely jezdit. V Německu je registrováno skoro šest milionů naftových aut s emisní normou Euro 5. Pokud některá města omezí jejich vjezd do svých center, možná to přiměje dotčené majitele auto prodat (ale spíše zaparkovat někde na kraji a dojet MHD), ale zájemců o auto s reálně nízkou spotřebou bude vždycky dost. I v Německu.
Mýtus číslo 3: Ojeté diesely v Německu zlevnily meziročně o víc než 10 %
Fakt: Je přeci normální, že s věkem auta zlevňují. Zejména u poměrně mladých ojetin je pokles ceny značný. Během prvních tří let ztratí většina běžných aut zhruba polovinu hodnoty. Meziroční pokles okolo 10 až 15 % u pětiletých naftových aut s normou Euro 5 je naprosto normální a pokud ojetý Passat stojí 300 000 korun, je celkem logické, že stejný a o rok starší bude o třicet až padesát tisíc levnější.
Mýtus číslo 4: Německé bazary přetékají neprodejnými diesely
Fakt: Nabídka ojetin v Německu byla vždy velmi široká, na vyhledávací dotaz „Volkswagen Passat 2.0 TDI“ najdou inzertní servery tisíce výsledků. Jakkoli může v dotčených lokalitách o inkriminované modely klesnout zájem, celkově se na německém trhu nic zásadního nemění a prodejci ojetin nemají důvod kvalitní vozy podstatně zlevňovat. Za mírným poklesem zájmu o Passaty a podobné modely navíc může stát prostá změna uvažování kupujících, kteří nyní spíše hledají vozy kategorie SUV. Například naftový Tiguan, Touareg nebo Yeti abyste v inzerátech pohledali. Taková auta zmizí z bazaru hned. A rozhodně ne pod cenou.
Mýtus číslo 5: Pro ojetý diesel se vyplatí jet do Německa
Fakt: Nevyplatí, aspoň běžnému kupujícímu ne. Kvalitních ojetin s českým původem je dost a stejně pěkné auto u značkových prodejců vyjde v Německu dokonce dráž. Levně prodávané ojetiny u pochybných neoficiálních prodejců mnohdy skrývají past v podobě závažného technického problému nebo právních vad.
Jak (ne)nakupovat ojetinu v Německu
Vylmouvat vám to ale bude těžké. Takže pokud máte pocit, že je teď správný čas jet si do Německa pro ojetý diesel, zde je aspoň několik tipů, jak takové auto správně koupit.
Úskalí jednotlivých nejpopulárnějších modelů jsme si už popsali v samostatných testech ojetin, takže si aspoň shrňme základní poznatky. Hlavně auta koncernu Volkswagen velice dobře maskují svůj nájezd, interiér může po třech letech a 150 000 km vypadat pořád jako nový. Tady se nachází velký prostor pro stáčení, které i v Německu probíhá na běžícím pásu. Také Němcům se auta rozbíjejí, jsou to prostě jen stroje. Nefunkční systémy EGR, poškozené nebo zanesené filtry pevných částic a jiné technické vady jsou stejně běžné jako u nás. A obrovský pozor si dejte na skutečný původ auta. I když má německé papíry, může to být klidně bouračka původem z Rumunska nebo Turecka. Tyhle re-importy se dějí hlavně u luxusních premiových aut, ale týkat se mohou i žádaných koncernových ojetin.
Vynechte pochybné prodejce
Mimo značkové prodejce ojetin se v Německu nedoporučuje kupovat. Jistě, pokud někdo hledá nějaký specifický model po soukromém majiteli, zpravidla u soukromého prodejce najde. Jenže naftové kombíky se v Německu většinou nekupují „domů“, jsou to auta v majetku leasingovek. Ta pak většinou končí zpátky u značkových prodejců. Problematických aut se pak leasingové společnosti zbavují v různých aukcích, kde je skupují překupníci a klasičtí bazarníci.
A co je to za auta u všech těch tureckých bazarníků? Vždyť to znáte od nás. Bouračky, stočenky, zbastlené kusy s vážným problémem a hlavně podezřelé importy odněkud z východu, kterým se německý prodejce snaží vtisknout německý původ.
Chtějte znát servisní historii
Poctivý prodejce vám servisní historii vyjede. Pokud se jedná o auto prodávané přes značkového dealera, nebude s tím problém. U aut v komisi je to trochu obtížnější, protože proti výslovnému souhlasu majitele nelze historii auta zájemci ukázat. Značkoví prodejce ale většinou o autě vědí všechno a jsou schopni jeho historii doložit, včetně servisních návštěv a dokonce i neplánovaných oprav.
Asi ale tušíte, že auto s tak doloženým původem nemá důvod být podbízivě levné. Auta bez historie s nezvykle nízkou cenou tak většinou skrývají nějaký problém. Nejčastěji takový, kvůli kterému auto neprojde německou technickou kontrolou. To jsou hlavně problémy se systémem řízení emisí. Jen si nemyslete, že v Německu neprobíhají „tvořivé“ servisní metody „oprav“ filtrů pevných částic.
Vezměte s sebou odborníka s diagnostikou
Hlavně u aut koncernu Volkswagen, která jsou logicky nejžádanější, je diagnostika snadno přístupná a kdo se v ní vyzná, bude váš strážný anděl. Snadno vyjede důležité informace například o chybových hláškách motoru, počtu regenerací filtru pevných částic a dalších záležitostech. Diagnostika umí také říci, jak je na tom třeba olej v automatické převodovce a lze vyčíst i chybové hlášky různých drobností, takže se pak můžete soustředit na funkci konkrétního spotřebiče od klimatizace přes audio systém po prosté stahování oken nebo zadní mlhovku.
Diagnostika ale umí odhalit i stočení tachometru. Stačí se vedle kilometrů podívat na motohodiny (třeba posilovače řízení nebo nějakých čerpadel). Kdo umí v diagnostice číst, snadno zjistí propočtem z motohodin a údaje na tachometru, že průměrná rychlost auta by byla třeba jen 7 km/h, což je samozřejmě pitomost. Jakákoli hodnota pod 30 km/h by měla být krajně podezřelá, normálně mívá osobní auto dlouhodobý průměr kolem 45 km/h.
Počítejte s tím, že bude auto stočené
V Německu se stačí jako na běžícím pásu, ale metody jsou trochu jiné než u nás. Zatímco u nás se dovezená ojetina stočí před první českou STK (kde se poprvé kilometry zapisují), v Německu se tak děje kontinuálně. Plno aut je totiž v operativním leasingu, který je vedle doby limitován také nájezdem. Kdo smluvní nájezd překročí, musí pak kilometry doplácet.
Příklad? Zákazník má naftového Passata se smluvním nájezdem 15 000 km za rok, ale ve skutečnosti najede 50 000 km. Před prohlídkou nechá auto stočit třeba na 14 500 km. Rozhodně se mu vyplatí zaplatit zhruba sto eur za stočení než pak doplácet několik tisíc eur za překročené kilometry. Během tří let se na to vlastně vůbec nepřijde a po třech letech má auto na tachometru 45 000 km, zatímco ve skutečnosti najelo více než trojnásobek. Tohle může odhalit třeba ten „trik“ s motohodinami.
Vyplatí se tedy dovoz „levné“ naftové ojetiny z Německa?
Podle nás ne, když v tom neumíte chodit a nechcete cíleně auto, které bude vyžadovat „improvizaci“. Překupníci mohou v různých aukcích koupit relativně dobře a pak v Česku na autě pár desítek tisíc vydělat, ale prostý smrtelník, který chce prostě bezproblémové auto a jen jezdit, značně riskuje.
Většinou se nákup auta pod cenou z pochybných zdrojů nevyplácí. Ani ojeté diesely z aféry Dieselgate (vozy koncernu VW hlavně s motory řady EA189) prodávané prostřednictvím značkových dealerů nebývají podbízivě levné, pokud jsou mechanicky a technicky v pořádku. Lepší je hledat takové auto s českým původem.