Vzpomínáte si na populární cestovatelskou skladbu kapely YoYoBand, známé nejen v okolí jejich mateřské Hanspaulky? Houpavé tóny reggae v podání bratrů Tesaříkových nás někdy v polovině devadesátých let odváděly z prostředí českých privatizačních skandálů kamsi do jamajského prostředí. A v klipu k téhle skladbě se několikrát objevil kulatý bus, divoce pomalovaný a popsaný hesly, srozumitelnými jen těm, kteří jeli na stejné jamajské vlně jako Richard a Vladimír Tesaříkové ve spolupráci s ostatními podobně naladěnými muzikanty. A teď musíme udělat pauzu v téhle rozehrané skladbě, protože nás děj zavádí do doby o dva roky později…
Od YoYo Bandu do bazaru…
Autor článku se tehdy vracel s kamarádem z Prahy na rodnou Vysočinu, byl pátek, a jelikož ani jeden ze zúčastněné dvojice nemiloval viskózně se táhnoucí proudy rozžhavených vozidel se vzteklými řidiči, blokující D1, jezdili takzvanou „starou cestou“ na Kolín, Čáslav, Golčův Jeníkov, Chotěboř a Žďár nad Sázavou. Ona je ta cesta průjezdná dodnes, jen asi neuvidíte tolik automobilové rozmanitosti s nádechem historie, jaká v oněch (a vlastně všech) místech bývala před třemi desítkami let.
A kdesi pod osamělými stromy uprostřed travnatého „nic“, v místech dnešní nové a bezpohlavní pražské zástavby, se krčil malý autobazar, jakých byly tehdy po vlastech českých stovky: jedna buňka typu Unimo, plácek, obehnaný jednoduchým pletivem, nějaká ta drť – a na tom všem veškerenstvu doslova silniční poklady. Počínaje malým renaultíkem 4CV, u nás tradičně zvaným „Želvička“, přes nějaké ty věkem a řadou majitelů dorasované škodovky posledních dvou generací, pár kousků čerstvého automobilového importu, který čekal, až se nějaká „kavka“ nechá napálit, po vcelku zachovalý Mercedes-Benz řady C115, Tatru 805 a malý nákladní Ford. Ale pak se oči stočily k čemusi rozměrnému, kulatému a vysokému, vypadajícímu jak menší nafukovací hala. „To“ stálo uprostřed automobilové drobotiny, nechávalo do sebe prát časně odpolední slunce, které každým dopadajícím fotonem vypalovalo stopy do šílených malůvek na dvoubarevné karosérii, viditelných už ze silnice.
Okamžitě koupit! Jiná možnost není…
Otočit poměrně velký americký Pontiac a vrátit se – to byl uprostřed pátečního odpoledne na výpadovce z Prahy trošku oříšek, ale v rámci porušení několika paragrafů zákona o provozu na pozemních komunikacích, doplněného akceleračními možnostmi pětilitrového osmiválce, byli oba aktéři za moment před ohradou.
RND stála až zcela vzadu, ale to nebyla její smůlu, nýbrž naše. Německý Ford A si to roztahování doslova „užíval“…
A teď si představte tu nádheru: doslova barokní tvary autobusu Praga RND, který už v té době představoval naprostou raritu. Ne snad, že by byl jediný, ale tehdy ještě tato modelová řada, výrobně ukončená před polovinou padesátých let, nedospěla do stádia vyhledávaného veteránu (nota bene veteránské hnutí v 90. létech teprve prodělávalo své znovuzrození), poslední provozní vozidla dosluhovala, zatímco v zahradách hnily a tlely dávno nefunkční exempláře, nad jejichž budoucností se zatím nevznášel ani ten symbolický otazník. A teď před jedním zástupcem takové vzácné automobilové rasy stáli dva nadšenci a hltali jej očima. Rozměrná skla v zadní části karosérie byla zamalovaná bílou barvou, což znamenalo jediné: nějaká zvláštní úprava – ale to bylo této dvojici naprosto fuk. Ten autobus mít prostě MUSELI, chápete?
Ale to už do slunečního útoku na zaprášené ploše bazaru vylezl sám majitel a po krátkém rozhovoru vozidlo z automobilového dávnověku odemknul. Lidičky, on to byl bydlík! Cestovatelský speciál té nejryzejší kategorie! Mohli jsme se vydat rovnou ve stopách mnoha báječných jedinců: Jiřího Bauma, dvojice H + Z, Františka Alexandra Elstnera, Ladislava Pařízka či Míly Urbana! Dopravní prostředek stál před námi – a jeho interiér – doslova famózní!
Při vstupu se člověk musel vyhnout umývadlu s potřebnými armaturami, které měl řidič doslova nadosah. Jen co se oči návštěvníka busu seznámily s umyvadlem vedle volantu a tradiční metrové řadicí páky, otočily se vlevo – a tam trůnil plynový sporáček. V další části pak na obou stranách sezení se dvěma stolky a čalouněnými lavicemi pro hodně veselou společnost, ta se pak – unavená cestovními nebo „tekutými“ dojmy – mohla odebrat do ubytovací části v zádi vozidla, kde bylo několik pohovek ve tvaru podkovy, aby dokonale obkroužily interiér kulaté zádě.
Myšky, prach a marné starty
Pragovka měla svůj osobitý parfém: byla to směs dlouho nevětraného interiéru, nafty, olejů, lehký závan vůně myšek šedivek a odér prachu, který v rozptýlených slunečních loučích, pronikajících částečně průhlednými okny, tvořil doslova našedlé třepotající se sloupy. A tak co to tedy vlastně bylo? Stáli jsme před poslední generací kdysi populárního autobusu řady Praga RND (Rychlý Nákladní Diesel), vyráběné od poloviny třicátých do poloviny padesátých let. Tohle byla ale podle některých typických znaků zcela poslední generace, jejíž montáž Praga ukončila závěrem roku 1954, poslední exempláře pak odešly k odběratelům (tehdy výhradně státním či družstevním) v první polovině roku 1955.
Malý Zetor při pokusech o roztažení už v novém bydlišti pomalované „Ereny“ skákal jako hřebec, ale pragovka zůstala zatvrzele němá
A pak majitel autobazaru zvedl obě boční křídla třídílné subtilní kapoty na přídi, trčící z tělesa karosérie asi jako tenká stopka ze šťavnaté obří hrušky. Tak tady už bylo méně důvodu k jásání: zaolejovaný agregát mizel pod černým nánosem a ani nadšení nad výkonem pouhých šesti desítek koní se nedostavovalo. Ale to nebylo podstatné. Důležitým momentem se stal fakt, že autor článku za několik tehdejších bankovek (v hodnotě velmi ojeté škodovky „stodvacítky“) získal výměnou papíry od autobusu a titěrné klíčky. Nastal velký okamžik, který ale dopadl přesně podle očekávání: startér se dvakrát chraptivě pootočil a zmlkl.
Ale abychom si nákup náhodou nerozmysleli, majitel rychle donesl lano, zapřáhl ho za dvoutunový Ford – a že se tedy bude „Erena“ roztahovat. Provoz ve směru Kolín naprosto kulminoval, ale doprava tímhle směrem zkolabovala na dlouhých třicet minut, kdy se statečný Ford, jedoucí málem po zadních, snažil na laně rozpohybovat více než čtyřtunovou kymácející se masu šíleného obytňáku. Kolona nedočkavců, jimž jsme zpestřili cestu na víkend, musela začínat až někde na Jarově, jejich troubení připomínalo Beethovenovu Osudovou. Pak konvoj dorazil zpět do bazaru, pragovka se otřásala vibracemi malého čtyřválce, vypouštěla z výfuku černé obláčky, ale dávala najevo chuť k životu a k cestování povšechně.
Jedeme! Ale jen chvilku…
Pontiac autora článku jel chvíli před ní, chvíli za ní, občas jsme zastavili a pustili před sebe několik desítek víkendových řidičů na pokraji zhroucení, protože rychlost nepřesahovala třicítku. Většího tempa ani pragovka „Erena“ schopná nebyla – jak se později ukázalo. První společný cestovatelský počin skončil nedaleko Golčova Jeníkova, kdy se pomalovaný „speciál“ už neutáhl na nejvyšší dva převodové stupně, kouřil jak zlíchovská „špirituska“ blahé paměti a chroptěl prosbami o eutanázii. Té ale nebylo zapotřebí, protože po sjetí na vedlejší komunikaci se odmlčel navždy.
Autor článku doprovázel psychedelicky pomalovanou RND ve svém Pontiaku. Ještěže ameriky dovedou jezdit i pomalu… :-)
Rychlá prohlídka (tu jsme ale měli udělat už v bazaru) odhalila, že motor nemaže, ale ani to nesignalizuje, protože propojení k příslušné kontrolní žárovce prostě nebylo. „A je to,“ mohli si říct oba aktéři spolu s Patem a Matem, protože přesně takhle dopadli. Záchranou byl traktor z blízkého družstva, který rebelující bus odtáhl na dvůr mezi různé více či méně kompletní stroje všech barev, načež se nebohé „Ereně“ dostalo komentáře: „Teď to vypadá, jako by se přijel cirkus…“
Pragovka doslova stranického původu
A jaký měla Praga životopis? Jak se dostala do videoklipu? Z neúplného a už několikátého techničáku se dalo vyčíst, že posledními majiteli byly soukromé osoby, z nichž jedna vůz v druhé polovině 80. let přestavěla na obytný. V šedesátých a sedmdesátých letech ještě pragovka jezdila ve službách zemědělského družstva, tělovýchovné jednoty, odborářů jisté menší středočeské strojírny, ale původ – ten měla naprosto noblesní: montážní halu Pragy opustila v roce 1953 a okamžitě odešla do služeb organizace, zvané Dopravní služba předsednictva vlády. Tam vozila méně významné hosty nebo novináře, kteří neměli nárok na jízdu vládními T600, 87 či 603, Pobědou, Volgou M21, ba ani škodovkou „sedanem“ 1201.
Takových busů měla organizace několik – větších i menších – v případě potřeby si pronajímala další z ČSAD středočeského kraje. Poslední vlastník jej zapůjčil pro natáčení klipu „Jedeme do Afriky“ včetně pomalování karosérie psychedelickými motivy – a po dotočení ho postavil do bazaru mezi Běchovicemi a Počernicemi. Po několika měsících jeli kolem dva cvoci v Pontiaku, zbláznili se a na místě pragovku koupili – ale to už víte…
Voda netekla, ale ve srovnání s neochotou motoru se byť jen pohnout a „slíbit“ šlo jen o malichernost
Nepovedený odtah, ale dobrý konec
A finále? Pozoruhodné: pro nebohý bus se vypravil autor článku s majitelem škodovky „trambusu“ a odtahovou tyčí. Všechno probíhalo dobře až do Havlíčkova Brodu, kdy přímo v centru (kterým se tehdy muselo ještě projíždět) došla v tažném trambusu nafta. Řidič měl jen malý kanystřík, tak k blízké benzínce běžel snad desetkrát, zatímco autor článku seděl na schůdkách mrtvé „Ereny“, blokující výjezd z centra, a pokuřoval. Dojeli jsme domů neuvěřitelně zdeptaní, špinaví, páchnoucí, ale dotáhli jsme věc do konce.
Po třech létech, kdy se pragovku nepodařilo zpojízdnit ani po základním servisu a roztahování traktorem, ji autor článku prodal do budované veteránské expozice někdejšího ČSAD 614 Žďár nad Sázavou, dnes ZDAR. Tam šikovní dílenští fachmani Pragu RND zprovoznili, ale natřeli do děsivého stříbřitého finiše s malůvkou žďárských pamětihodností na boku. Pak se ale ledy hnuly, dnes je legendární RND z videoklipu „Jedeme do Afriky“ opět v původní, takzvané „polomáčené“ barevné figuře s krémovou horní částí a tmavozelenou spodní.
A to je konec, přátelé – tady vidíte, jaký dopad mohou mít občasné cestovatelské sny, hnané pouze touhou bez reálného podkladu!
Zdroj: autorský text