„Tak co, také jste na letišti poprvé od koronaviru?“ přivítal nás zástupce Toyoty na tradičním „meeting pointu“ na terminálu 2 pražského letiště. Na mapě Země pod tabulí s odlety jsme se tu v neděli večer sešli čtyři. Už průchod letištěm, které bylo i na víkend poměrně prázdné a kde byla řada restaurací zavřená, naznačoval, že svět se od března změnil. Alespoň na určitou dobu.
Ještě na letišti jsou roušky pouze doporučené, ale má je na sobě 90 procent lidí. Sundávají si je jen při jídle nebo pití. Dnes letíme do Bruselu a tamní aerolinky už mají připravenou pečlivou proceduru. Každý cestující musí vyplnit formulář se svými údaji, včetně kontaktů a místa pobytu v Belgii. Pak se nastupuje a jde to pomalu. Místo toho, aby se všichni naráz nahrnuli do fronty, „boarduje“ se vždy jen po deseti řadách.
Než nastoupíme do letadla, letuška každému cestujícímu povinně stříkne na ruce dezinfekci. To není právě příjemné pro toho, kdo si byl před pár minutami odskočit a už si je umyl a vydezinfikoval. Přemýšlím, kolik dávek dezinfekce denně je vlastně přijatelných. Nicméně jsme upozorněni na fakt, že rouška je povinná po celou dobu letu, jídlo se nepodává a pití pro jistotu také ne. Prý z hygienických důvodů. Z takzvaných „hladoletů“ se tak nyní staly i „žízňolety“. Zkušenější, koronou ostřílení cestovatelé, už mají svačinu i pití s sebou a tak skoro tajně konzumují a očima kmitají, zda někdo nezaznamenal, že na pár sekund sundali roušku.
Bydlíme na hotelu hned u letiště. V Bruselu platí povinnost roušek v budovách a na vybraných místech s hustým výskytem lidí, třeba v centru. V restauraci naštěstí můžeme roušky sundat k jídlu, což je úleva. Přemýšlím, zda prázdný minibar v pokoji je také hygienickým opatřením, nebo na něj hotel prostě zapomněl. Nevadí, stejně je to vždy předražené. Bizarní je ale snídaně. Žádný bufet, číšník nosí šunky a sýry na příděl, vše pečlivě zabalené ve fólii.
Odlepit nálepku!
Teď ale začíná to, kvůli čemu jsme do Bruselu letěli. Prezentace nové Toyoty Yaris. „Tisková konference nebude, máme iPady. A v taštičce najdete dárek,“ usmívá se pod rouškou belgická zástupkyně Toyoty. Tablety s prezentací jsou rozmístěné ve velké místnosti, u stolků pro jednoho dva metry od sebe.
Takhle prázdnou tiskovku jsme ještě neviděli
Dárek v podobě respirátoru a dezinfekceNení tu nikdo jiný kromě naší české skupiny. Toyota to vymyslela tak, že se novináři z jednotlivých zemí během jízd ani nepotkají. Je to škoda, člověk se za ta léta seznámil s řadou milých kolegů z různých konců světa. Chápu ale, že je to tak lepší. Mimochodem, dárek v taštičce je lahvička s dezinfekčním gelem a dvě masky. Přistihnu se, že mám radost.
Prezentace vozu na iPadu končí. Jdeme jezdit! Hosteska nás dovede na parkoviště, kde čekají auta jako obvykle. Okolo pobíhají pomocníci a leští jednotlivé vozy. Zásobník s dezinfekcí je připravený. „Jedno auto pro jednoho účastníka. Interiér je samozřejmě vydezinfikovaný. Hezkou jízdu,“ přidává mi pomocník klíčky od auta. Předtím než nastoupím, musí ze dveří opatrně sloupnout nálepku Car Desinfected.
A pak už je to jako dřív. Trasa naplánovaná v navigaci, chvíli dálnice, chvíli okreska. Jen kolega na sedadle spolujezdce mi chybí, abychom spolu mohli diskutovat o autě i o věcech z běžného života. Zase se s ním nemusím v půlce trasy střídat, směje se ve mně mé sobecké Já. Možná bych to ale za jeho přítomnost rád vyměnil.
Auta jsou připravena, dezinfekce proběhla
Tohle je moje, budu jezdit sámDojíždím na oběd, který tentokrát probíhá u památníku ve Waterloo. Je pěkně, sedíme u jídla zase jen my, Češi a zástupkyně Toyoty nám nabízí masový talíř se šunkou a paštikou, opět pečlivě zabalený v potravinové fólii. A než se najíme, po parkovišti zase kmitají pomocníci a auta dezinfikují, ačkoliv opět každý nasedne do toho, se kterým dorazil.
„Svět už možná nebude nikdy stejný jako dřív,“ povzdechne si kolega, když o auto vedle mého odlepuje nálepku Car Desinfected. Já ale doufám, že ne. I když musím po návratu domů před Toyotou smeknout, že svou prezentaci udělala nejbezpečnější, jak jen mohla.