Dacia 1300 byla dvojče Renaultu 12. Přežila ho ale o několik dekád

Zájemci o nový automobil si v sedmdesátých letech neměli úplně z čeho vybírat. K dispozici byla Škoda 100, Moskvič 412, Lada 1200, Trabant 601 nebo třeba Wartburg 353. Jsou to auta, na která dnes s nostalgií vzpomínáme, ale která byla svým způsobem kompromisní. A pak tu byla Dacia 1300. Stála 66 000 Kčs (v roce 1976) a představovala zajímavou možnost, jak pořídit moderní pohodlný sedan západního střihu. Jak tak plujeme Posázavím, člověk si říká, že i dnes je komfort padesátiletého automobilu na více než přijatelné úrovni. Důvod? Tehdy mladá rumunská automobilka Dacia získala licenci na výrobu Renaultu 12, což byla žhavá novinka francouzské značky, která nás dnes následuje s bezpečným odstupem. Když si přesednu a pořadí aut vyměníme, ve zpětném zrcátku se zdánlivě nic nemění. Oba tito sourozenci jsou od sebe k nerozeznání i na parkovišti. Tím spíš za jízdy.

Interiér obou vozů je jednoduchý, útulný, a především velmi úzký

Zatímco Renault nabízel různé výbavy, Dacia 1300 existovala v jediné výbavě

Renault 12 vzešel z projektu s číselným označením 117. Ten byl zahájen po rozhodnutí správní rady koncernu na jaře roku 1964. Technici dostali za úkol vyvinout jednoduchý automobil nabízející prostorný interiér, objemný zavazadelník a osazený nepříliš velkým motorem. Novinka měla nahradit Renault 8. Současně kromě jiných mířila i na domácí konkurenci v podobě Peugeotu 204. To byl mimochodem první Peugeot vybavený pohonem přední nápravy. Motor navíc dostal uložený napříč.

Dacia 1300 přežila své francouzské dvojče o několik dekád

Zatímco ve Francii usilovně pracovali na své novince, v Rumunsku se řešily poněkud jiné záležitosti. Prakticky ve stejné době (1965) se moci chopil Karpatský orel, nebo chcete-li Nejmilovanější syn rumunského lidu. Zkrátka Nicolae Ceausescu. Ihned vyhlásil modernizaci státu, což zahrnovalo i vlastní automobilku vyrábějící nejprve 50 tisíc, později 100 tisíc aut ročně. Tedy taková byla představa. Její naplnění se poněkud pozdrželo. Jak to v podobných případech bývalo, na výrobu vlastních vozů nebyl čas, prostor ani peníze, takže i Dacia začala s licenční produkcí.

Přečtěte si také:

Dacia Duster jezdila už v 80. letech. I tehdy to byl rumunský teréňák

V roce 1968 tehdy zcela nová dvanáctka ještě nebyla dokončena, takže rumunsko-francouzská spolupráce odstartovala Dacií 1100 (Renaultem 8). Renault 12 dorazil o rok později. Představen byl na pařížském autosalonu v říjnu. Originál se tak světu ukázal později než licenční Dacia. Ta si svou premiéru odbyla už 23. srpna 1969. Pro zajímavost, do konce roku vzniklo jen 293 exemplářů. Ty zamířily především mezi stranické funkcionáře. Karpatský orel jezdil Mercedesem-Benz 600 Pullman, případně Jaguarem E-Type.

Francouzská elegance se nezapře

Dacia 1300 vydržela ve výrobě bezmála 35 let. Za tu dobu dostala mnoho podob. Tou nejhezčí ale jednoznačně byla ta první, tedy ta nejvíce podobná originálu. Každopádně francouzská elegance se nezapře. Typická je zejména záď s prohnutou linií zadního okna a mírně stoupající střecha směrem vzad. Řešení to nebylo jen tak samoúčelné.

Zavazadelník nabídl velmi slušný objem zhruba 360 litrů a nad hlavou zadních cestujících bylo dost místa. Prohnuté jsou také přední světlomety, vedle kterých najdete malou páčku, sloužící k jejich sklopení ve chvílích, kdy byl kufr naložený a auto by mohlo oslňovat protijedoucí řidiče. Čisté plochy karoserie s jinak jednoduchými tvary byly v sedmdesátých letech chváleny za jednoduchou údržbu. Karoserie jako celek pak rovněž za to, že se při jízdě málo špiní.

V místech, kde by majitelé novějších vozů Škoda hledali ovladač světel, najdete ovladač ventilace

Přihrádku na palubce mají oba modely. Dacia ovšem šetřila, takže je schránka neosvětlená

Ale zpátky k naší dvojici. Jak tak vedle sebe postává zelený Renault 12 TL z roku 1971 a bílá Dacia 1300 z roku 1975, otázka týkající se vzhledových odlišností se přímo nabízí. A odpověď není jednoduchá, protože odlišností je vážně málo. To nakonec dokumentoval i seriál Vyprávěj, kde si v dílu Jugoslávie zahrál právě tento zelený kousek. Dacia totiž v prvních letech výroby modelu 1300 fungovala spíš jako montovna. Automobily se jednoduše skládaly z francouzských dílů.

Potahy sedadel Renaultu ladí s exteriérem. Interiér kromě standardní úpravy nabízí také tu lůžkovou

Z fotky to není úplně patrné, ale sedák Dacie má jinou barvu než zbytek interiéru. Vínová zkrátka došla

Hlavní odlišností tak je nakonec pouze logo na masce a nápis na zádi. Protože se v případě zeleného kousku bavíme o roce 1971, maska nese ještě staré logo Renaultu v designu používaném od roku 1925. Varianta z pera malíře Victora Vasarelyho dorazila v roce 1972. Dacia opatřila svou variaci na téma Renault 12 poklicemi s jiným vzorem a to je vlastně vše. Až v průběhu let se začaly objevovat další novinky. Třeba malá couvací světla v zadním čele, jak to je vidět na zeleném Renaultu. Ano, auto má za sebou celkovou renovaci. Přestože většina věcí zůstala původních, zadní čelo je z Dacie. Renault malé couvačky na dvanáctku nikdy nedával. Po modernizaci z roku 1975 vůz rovnou dostal větší sdružená světla zahrnující také ta couvací. Takové provedení se na Dacii objevilo později.

Jednoduchost sama

Ani interiér nenabídne mnoho rozdílů. Tedy pokud se nebudeme bavit o výbavě. Právě výbava nakonec bylo to hlavní, co dělalo Renault Renaultem. Zatímco Dacia 1300 se prodávala v jedné variantě, která postupně dědila různé prvky z dvanáctky, Francouzi nabízeli výbavy L, TL, TS a ve španělsku také TX. Plus samozřejmě sportovní varianty Gordini nebo Alpine v Argentině. Lišily se ale pořád spíše drobnosti. Například TL dostalo navíc oproti L loketní opěrku mezi přední sedadla a místo poutek ve dveřích byla madla. TS pak navíc přidalo třeba elektrický ostřikovač, zatímco TL mělo ostřikovač mechanický, ovládaný nohou. Dacia šetřila kromě dostupné výbavy také na vnitřním osvětlení. Třeba přihrádku před spolujezdcem osvětlenou nemá. Jinak je interiér především jednoduchý. Měkká sedadla mají krátká opěradla, což umožňovalo v té době zcela běžnou lůžkovou úpravu.

I motor se liší jen detaily. Třeba jinak umístěnou zapalovací cívkou

Renault ji má připevněnou na motoru, Dacia na podběhu

Renault 12 dostal motor „Cleón-Fonte“ původně z modelu 8, ovšem s objemem zvětšeným na 1,3 litru. Řadový čtyřválec pohání přední nápravu, ale je uložen podélně. Takové řešení je sice náročnější na prostor, ale motor je lépe přístupný. Výkon 40 kW (54 k) stačil podle dobových testů na akceleraci z nuly na 100 km/h v čase 18,2 s. Také v motorovém prostoru se najdou drobné odchylky. Francouzský originál má zapalovací cívku přímo na motoru, zatímco v Dacii ji najdete na podběhu. Renault také dával do svých vozů karburátory Solex (pro výbavy L a TL), případně Weber pro TS a TX. V rumunském dvojčeti je karburátor Carfil, tedy licenčně vyráběný karburátor Weber.

Ceausescova pomsta

Francouzská auta obecně jsou známá spíše komfortním naladěním a platí to také pro dvojici Renault 12/Dacia 1300. Při klidném tempu je interiér poměrně tichý a podvozek využívající vpředu dvojité lichoběžníkové zavěšení a vzadu tuhou nápravu příjemně houpavý. Řazení čtyřstupňové synchronizované převodovky je trochu nepřesné, ale není to nic, na co byste si nezvykli. Z pohledu řidiče se bavíme o celkem moderním autě nevyžadujícím žádné velké kompromisy. Kromě toho díky padesátilitrové nádrži a spotřebě kolem osmi li rů na sto zvládnou tyto sedany na jedno tankování i více než 600 km.

Přečtěte si také:

Listopad 89 v motoristickém tisku: Sovětské koncepty, tuning Favoritu, elektrický Trabant a úžas nad dálkovým zamykáním

Spolu s Dacií 1300 se do zemí východního bloku dostal zajímavý západní vůz, jenže Dacia si přesto vysloužila nelichotivou přezdívku Ceausescova pomsta. Jak postupně ubývaly dodávky francouzských dílů, klesala kvalita. Ostatně dokonale to symbolizuje i tahle dvojice. Renault najel už přes 200 tisíc, protože s ním jeho majitel byl na menší expedici ve Španělsku nebo ve Skandinávii. A auto vypadá, že v něm funguje vše, jak má. Dacia 1300 naproti tomu nenajela ani 30 tisíc a jenom během naší krátké projížďky se zasekla sedačka spolujezdce a v zadním sedáku prasklo pár spon držících pohromadě péra. Když už hovoříme o sedáku, ten na rozdíl od ostatních dílů interiéru není vínový, ale hnědý. Vínová zkrátka při výrobě došla.

Další drobná odlišnost: Do Renaultu 12 se dával karburátor Solex. Dacia využívala Carfil

Tohle rádio jste si mohli koupit v Tuzexu. Hraje i poté, co ho z vozu vyndáte

Renault 12 je samozřejmě u nás mnohem méně známý než Dacia. Prodával se tu pouze v Tuzexu a pouze v letech 1971 (15 400 TK) až 1974 (19 050 TK). Za tu dobu si ho pořídilo jen málo zájemců. Buď to byli „chudí bohatí“, nebo lidé, kteří si chtěli koupit něco západního, ale nechtěli to dávat moc na odiv. Dacia byla podstatně levnější a představovala lepší alternativu k tehdy prodávané Škodě 100. Kromě kvality zpracování se ale potýkala s korozí. Kvalita rapidně klesla ve druhé polovině 70. let, kdy už šlo o čistě rumunský produkt sestavený z rumunských dílů.

Přečtěte si také:

Oltcit Club byl levnější než Favorit. Jezdil podle toho

Dacia přežila své dvojče o několik dekád. Renault 12 se přestal vyrábět v roce 1980, Dacia 1300 se v různých úpravách vyráběla ještě začátkem 21. století. Poslední dva kusy vycházející z Renaultu 12 sjely z výrobní linky 21. července 2004. Technicky vzato tak Renault po kompletním převzetí rumunské značky v roce 1999 ještě na chvíli získal model 12 zpět do své nabídky. V licenci se ale dvanáctka vyráběla kromě Rumunska také v Turecku, v Austrálii, Kolumbii, Argentině nebo jako Ford Corcel v Brazílii.

Foto: autor