V poslední době se hodně píše o tom, kdo kam jel s jakým elektromobilem. Je to zajímavé, má to nádech dobrodružství, je to něco nového. I my jsme nakonec takovou věc párkrát zkoušeli. Podobné články obvykle končí tvrzením, že cestování s elektromobilem je fajn, stejně se má zastavovat nejpozději po dvou hodinách, případně se píše o tom, jak dotyčné rozčilovalo, že auto bylo nabité dříve, než si posádka stihla odskočit.
Z jistého úhlu pohledu a za příznivých okolností je to všechno pravda. Elektromobily typu Škody Enyaq iV, Hyundai Ioniq 5, BMW iX nebo Kia EV6 jsou na delší cestování příjemné, ale pořád existují způsoby, jak dlouhou cestu zvládnout naprosto bezstarostně. A navíc není nutné utrácet miliony. Jedním takovým je třeba Dacia Jogger na LPG.
Schválně, jak by asi takový článek o dlouhé cestě s Joggerem vypadal?
Článek na pár řádků
Vyrazili jsme z Prahy do Livorna. Auto mělo natankovaných 40 litrů LPG a 50 litrů benzinu. Nejprve jsme jeli na LPG, které jsme na Rozvadově během krátké pauzy doplnili. Pak jsme zastavili někde za Brennerem, protože zrovna na řidiče padla únava a musel se prospat, pak jsme stavěli někde u Modeny na kafe a pak jsme přijeli do Livorna.
A to je asi tak zhruba všechno...
Proč bychom si to měli připomínat?
Stejná trasa by se dala v pohodě zvládnout s lepším elektromobilem také, ale ne v tomto stylu. Muselo by se alespoň trochu plánovat a ideální by byl automobil s větším dojezdem, což dnes pořád znamená pořídit stroj s cenovkou přes milion. Elektromobil s cenovkou kolem půl milionu by byl pro takovou cestu použitelný jen velmi obtížně.
Cestování s elektromobilem pak také znamená, že nechcete zastavovat tam, kde na vás zrovna padne únava. Preferujete zastávky tam, kde jsou nabíječky. Někdy to může klapnout, jindy ne. Na naší zastávce kousek za Brennerem, kde jsme stáli hodinu, sice bylo všechno možné, ale nabíjecí stanice tam nebyly. Někdy jsou ta omezení kvůli dobíjení drobná, jindy zanedbatelná, občas ale také mimořádně otravná. I v dnešní době je to pořád trochu loterie, zda zrovna nepřijde nějaká potíž, která vám dobíjení zkomplikuje. Pak je tu ještě faktor dobíjení v cílové destinaci. Postačí nějaká malá zásuvka, nebo raději zastavíme znovu před příjezdem u nějaké rychlé veřejné stanice?
Cestování s autem schopným reálně ujet bez zastávky 1000 km nabízí bezstarostnost (chcete-li svobodu), jakou dnešní elektromobily na takto dlouhých trasách mohou jen závidět. To je prostě neoddiskutovatelný fakt.
Elektromobilisté vám namítnou, že takto dlouhé trasy běžný uživatel jezdí maximálně párkrát do roka. Pro většinu lidí je to pravda, ale přesto bychom neměli zapomínat na to, jak příjemné je ve výsledku cestování, kdy na trase nemusíte řešit v podstatě vůbec nic. Dacia Jogger totiž vlastně ukazuje ideál, ke kterému by měl vývoj elektromobilů směřovat. Dlouhý dojezd (i v případě naloženého auta), schopnost doplnit energii v řádu minut a bez potíží téměř kdekoliv, k tomu jako bonus nízká cena. Je to paradox. Zatímco u elektromobilů najdete dojezd výrazněji přesahující 500 km jen u těch nejdražších aut, dojezd 1000 km vám v případě Joggeru dá ta úplně nezákladnější verze s cenou od 411 tisíc.
Bohužel elektromobil, který by něco takového dokázal, na obzoru není a asi ještě dlouho nebude. Třeba automobilka Porsche během jedné prezentace minulý rok říkala, že aktuálně jde vývoj spíše směrem ke zrychlování dobíjení než k navyšování dojezdu, protože větší akumulátory znamenají spoustu nevýhod od hmotnosti až po vysokou cenu. A až někdy přijde ta správná technologie baterií s dostatečnou energetickou hustotou, bude velmi drahá a bude trvat spoustu dalších let, než „propadne“ od luxusních vozů až k těm lidovým typu Dacie.
Třeba už tou dobou bude nabíjecí infrastruktura natolik rozvinutá, že si na nějaký Jogger s přidanou nádrží na LPG za necelých pět set tisíc korun ani nevzpomeneme. V současnosti bych si ovšem na takový scénář asi nevsadil.