Za polárním kruhem (nejen) se Škodou Karoq: Sobi, zábava, kýč a zamrzlá příroda

Možná už to je prostě taková normální česká realita. Dlouhé, mrazivé a hlavně bílé zimy jsou, zdá se, minulostí nahrazenou teplotami kolem nuly, kdy je na letní radovánky pořád moc chladno, ale zábavné klouzání po sněhu si také neužijete. Pokud toužíte po klasické zimě, je potřeba vyrazit minimálně do českých hor, nebo ještě lépe třeba do Alp. Anebo vůbec nejlépe na sever. Hodně, hodně daleko na sever Evropy. Ideálně někam k polárnímu kruhu. Takže nasaďte čepici, přistáváme v Rovaniemi.

Tohle je část Evropy, kde jsem do letošního roku ještě nikdy v životě nebyl. A je vážně zajímavá. Například kvůli tomu, že Rovaniemi je největší město co do rozlohy v Evropě. Má rozlohu ne o mnoho menší než Středočeský kraj, ale současně zde žije pouze šedesát tisíc obyvatel. V podstatě jde o několik vesnic územně spojených do jednoho celku.

Na to, jak je místní letiště malé, je poměrně hodně frekventované. Na letech z Helsinek zaručeně potkáte velké množství asijských turistů

Kromě velkých dopravních letadel můžete v Rovaniemi vidět i méně civilní stroje. Na českou zimu zde zapomeňte, tedy je opravdu bílo

Rovaniemi zároveň leží téměř přesně na severním polárním kruhu a je zde opravdu zima. Ne taková ta česká, ale pravá severská. Když jsme do Rovaniemi zavítali poprvé před pár týdny se Subaru, bylo kolem osmi stupňů pod nulou a místní to považovali za jaro. Napodruhé jsem pochopil, proč. Jasná obloha znamenala nad ránem klidně i -25 °C. Právě proto je zde tolik sněhu, zamrzlé řeky i jezera a tak hojný výskyt maskovaných prototypů. Je to zároveň zajímavé prostředí, kde zkoušet auta s pohonem všech kol, jako třeba Škodu Karoq.

Ta na nás čeká spolu s asi patnácti dalšími Škodovkami na letišti, odkud jedeme rovnou do hotelu. Je večer, tma a tak ostrá zima, že i po těch pár metrech mezi halou a autem si s chutí dopřeji vyhřívání sedadla. Večeříme v restauraci připomínající obývací pokoj, přičemž nemůže chybět v místě oblíbená kombinace soba a lososa. Na dobrou noc pár kousků piva Lapin Kulta a jdeme spát, další den bude dlouhý.

Také Škodovky do nepohody mají svou tradici

Není to tak dávno, co slavil Volkswagen 35. výročí pohonu všech kol 4Motion. Škoda tak dlouhou tradici nemá, přestože první pokusy o automobily do nepohody, respektive do terénu, se datují daleko do minulosti. V případě Škodovek se ale pohon všech kol do sériové výroby dostal až v roce 2009 spolu s Octavií 4x4 první generace. Dřívější řešení bylo postavené na rozdílu otáček kol na obou nápravách, dnes je využívána daleko chytřejší elektronicky řízená lamelová spojka.

Pohon všech kol má v okolí Rovaniemi určitě své opodstatnění. K vidění je ale mnoho místních, kteří si vystačí s běžnými předokolkami

Zatímco hlavní silnice bývají i suché, jakmile odbočíte, přichází sníh. Náš naftový Karoq si navíc pomáhal pneumatikami s kovovými hroty

Jak určitě víte, systém vyhodnocuje různé údaje typu podélného a příčného zrychlení, natočení volantu nebo polohy pedálu plynu a na základě nich spíná mezinápravovou spojku. S pohonem všech kol dnes koupíte všechny Škodovky kromě Citigo a Fabie. Největší podíl čtyřkolek na celkových prodejích je u modelu Kodiaq.

Soustavu pohonu všech kol doplňuje ještě systém jejich přibrzďování. A to jak v nízkých rychlostech, kdy je cílem zlepšit průchodnost terénem, tak v těch vyšších, kdy se tímto způsobem rozděluje točivý moment mezi jednotlivá kola a v konečném důsledku snižuje nedotáčivost. Mimochodem, z pohledu Škodovek 4x4 je Česká republika jedním z nejsilnějších trhů, stejně jako Německo, Švýcarsko nebo Velká Británie. Pro úplnost dodejme, že od roku 1999 prodala Škoda přes 700 tisíc aut s pohonem všech kol.

Tady ve Finsku je čtyřkolka podstatně užitečnějším pomocníkem než u nás, i když se nedá říci, že byste na místních silnicích vídali pouze auta využívající pohon všech kol. Potkat zde klasický kompaktní hatchback je asi tak stejně malý problém, jako zahlédnout cyklistu jedoucího po zasněžené ulici. Že je mínus dvacet? Koho to zajímá.

Znovu Lapland Driving

Jedním z důvodů, proč se do Rovaniemi jezdí, je možnost zimních motoristických radovánek v některém z místních areálů určených zjednodušeně pro jízdu bokem. Proto jsme tu byli minulý rok i letos se Subaru, proto jsme tu teď se Škodovkou. Mohou se ale svézt i běžní návštěvníci. Třeba v Lapland Driving dostanete k dispozici různá auta od starých BMW po Porsche 911 GT3 nebo sněžné motokáry.

Lapland Driving Center leží něco málo přes 10 minut jízdy severně od Rovaniemi. Hlavní silnice je místy skoro suchá, ale jakmile sjedete, okamžitě se dostanete na sníh. Našemu Karoqu kromě čtyřkolky pomáhají ještě pneumatiky s kovovými hroty Nokian Hakkapeliitta 9. Po uvítacích povinnostech konečně jdeme jezdit. Upřímně, po zkušenostech s BRZ a WRX STI jsem se moc na Škodovky netěšil, protože u nich nelze zcela vypnout stabilizaci. Jenže hodně rychle se ukázalo, že jsem se pletl. I s Octavií nebo Kodiaqem se dá pěkně kroužit na skid padu.

Doporučujeme: Omlazené Subaru Outback je bezpečnější a pohodlnější. Vyzkoušeli jsme ho ve Finsku

Kouzlo téhle stabilizace je v jejím chování. Pokud aktivujete režim ESC Sport, systém na základě všech možných senzorů vyhodnocuje vaše počínání za volantem a dokáže velmi přesně poznat, jestli auto máte pod kontrolou, nebo zda už kontrolu ztrácíte. Takže když si počínáte plynule, i Octavie a Kodiaq jezdí po sněhu bokem jedna radost a stabilizace téměř nečinně přihlíží. Jakmile ale s autem začnete více házet, jakmile se vám přehazování z jedné zatáčky do druhé začne vymykat z ruky, stabilizace zasáhne a její zásahy budou daleko výraznější. Je to chytré a v praxi výborně fungující řešení, které vás ani v areálech typu Lapland Driving téměř vůbec neomezuje. Zábava může začít.

V režimu Snow je opatrnější

Zábava je to ale logicky z docela jiné kategorie oproti tomu, co jsme zde zkoušeli se Subaru BRZ a WRX STI. Škodovky jsou v prvních chvílích nedotáčivé, což lze snadno vyřešit ubráním plynu a odlehčením zadní nápravy, nebo mírnou korekcí volantu. Jakmile se dá zadní náprava do pohybu, pak už stačí pouze přidávat a ubírat plyn a případně korigovat drifty volantem. Prosté a čitelné. Přičemž je víceméně jedno, o kterém konkrétním modelu se zrovna budeme bavit.

Na skid padu jsme zkoušeli Kodiaq a Octavii. Oproti našemu skeptickému očekávání se dalo s oběma modely kroužit kolem dokola velmi pěkně

Vedle Kodiaqu působila Octavia téměř jako sportovní auto. Naladění stabilizace v režimu ESC Sport je každopádně výborné

Asi nejlepší na podobné hrátky byla Octavia, která je ze všech čtyř nabízených čtyřkolek nejobratnější. Nejvíce toho sliboval vrcholný „policejní“ Superb, jenže v jeho případě jde už o opravdu dlouhé auto. Jak jsem tak zkoušel přeskakovat z jedné zatáčky do druhé, pocitu, že zadním nárazníkem brousím vnější mantinel testovací dráhy, jsem se ani na chvíli nezbavil. Ne náhodou si Hans-Joachim Stuck pro taxi jízdy na improvizované rychlostní zkoušce vybral naftovou Octavii RS.

Doporučujeme: Škoda Karoq vs. 7 dalších kompaktních SUV

S Kodiaqem to bylo podobné. Ovšem s tím rozdílem, že těžší a vyšší SUV potřebovalo znatelně menší rychlost k tomu, abyste ho přemluvili k jízdě bokem. Nový Karoq pak vyloženě překvapil. Poměrně tuhé řízení a výrazně obratnější chování oproti velkému Kodiaqu bylo důvodem, proč jsem si ho nakonec oblíbil a v části věnované testování režimu Snow jsem už ho pak za Kodiaq měnit nechtěl.

Karoq je ze všech čtyř mladoboleslavských čtyřkolek nejkratší, což se v místní ledové aréně hodilo. Vůz překvapil také celkem tuhým řízením

Tedy, testy nastavení Snow... Ty se zvrhly zhruba během tří minut, protože zde byly krásné táhlé zatáčky, dvě vracečky a celé se to dalo moc hezky propojovat. Takže místo jízdy v režimu Snow a pečlivého směřování auta na kužely se jezdilo v režimu Sport, se stabilizací ESC Sport a dveřmi napřed. Pokud možno pořád. Ale přece jen, aby se neřeklo, jsem si pár zatáček v režimu Snow (stále s polovypnutou stabilizací) vyzkoušel. Elektronika je opatrnější a přestože dovolí na ledu drifty, musíte auto více přemlouvat. Takže zpět do Sportu.

Mnoho zatáček nenajdete

Poslední část programu oficiálně věnovanou jízdě bokem už zalévá žluté světlo nízkého slunce. Je to dokonalá zimní idylka, dramaticky kontrastující s viditelně naštvaným instruktorem, neboť předchozí skupina asi nejezdila tak docela pomalu. Když pak i v naší skupině jedno auto končí ve sněhové bariéře, následuje povinná pauza, abychom se zklidnili. Drahocenné minuty tak netrávíme za volantem, ale postáváním v zimě. Jaká škoda.

Pokud patříte mezi nadšené řidiče, pak vám nějaké čtyři hodiny klouzání po ledu a sněhu utečou neuvěřitelnou rychlostí. Tím spíš, když na obloze není jediný mráček. Vracíme se k naší červené Škodě Karoq, abychom popojeli na další zajímavé místo, což znamená asi dvacetiminutový a nepříliš zábavný přejezd. Kolem Rovaniemi nečekejte žádné klikaté okresky, silnice jsou široké a velmi rovné.

Dokonce i zdejší komunikace nejnižších tříd, po kterých jsme jezdili o dva týdny dříve se Subaru, nabídnou jen minimum zatáček. Jsou hodně rovné, ale ve dne mají jinou zajímavou vlastnost. Přestože je všude sníh, člověk velmi snadno podlehne a rozjede se na nějakých 100 km/h. Zrada je v tom, že vše před sebou máte bílo a případné nerovnosti nejsou vůbec vidět. A tak se nestačíte divit, když najednou auto vyskočí do vzduchu. Skoro tak, jak to znáte z finských rally.

Na okreskách kolem Rovaniemi mnoho zatáček nečekejte. I silnice nejnižších tříd jsou spíše rovné a zatáčky mírné

Jak jezdí Karoq po běžných silnicích, to vám asi připomínat nemusíme. Co nenajdete v článku ze Sicílie, to najdete v klasickém redakčním testu. Každopádně je to pohodlné auto (a hlavně má vyhřívané sedačky). Na pneumatikách s hroty drží i na sněhu velmi pěkně, jen na holém asfaltu jsou pneumatiky logicky trochu hlučnější.

Kýč polárního kruhu

Kousek od letiště je nejnavštěvovanější místní atrakce, která zároveň tvoří velký protiklad zdejší opravdu krásné přírodě – vesnice Santa Clause. Cedule všude kolem říkají, že právě zde Santa Claus bydlí a že se s ním navíc můžete klidně vyfotit (fakticky jsme ve vesnici našli dva Santa Clause). Kromě toho nechybí možnost ubytování, projížďka se sobím spřežením, restaurace a obchody. Hodně obchodů. Vlastně by se dalo říci, že celá tahle vesnice je jedno velké nákupní středisko, kde shodou okolností sedí Santa Claus. O co menší atmosféru údajné bydliště této postavy má, o to větší to je kýč. Ale na turisty zabírá, minimálně na ty asijské. Těch je tu neuvěřitelné množství, tváří se ovšem spokojeně.

Vesnice Stanta Clause láká návštěvníky na údajné bydliště této postavy. Kromě všemožných věcí více či méně souvisejících se Santou tu toho moc nenajdete

Zajímavé je ovšem vyznačení polárního kruhu. Stejně jako všichni ostatní turisté se zde můžete třeba vyfotit, jak polární kruh překračujete

Santa Claus Village má ještě jednu zajímavost. Vznikla přímo na severním polárním kruhu, což je uvnitř vesnice vyznačeno. Nechybí ani ukazatele se vzdáleností od velkých světových měst.

Za návštěvu tahle atrakce asi stojí, zejména pokud máte děti (jen vás plnění jejich přání přijde poněkud draho), ale zábava na celý den to není. A už vůbec to není hlavní důvod, proč do Rovaniemi vyrazit. Po hodině focení a prohlížení místních obchodů kolega vzdává snahu koupit nějaký nekýčovitý dárek pro své děti, nasedáme do Karoqu, jehož barva se Santa Clausovým oblečením docela dobře ladí, a vracíme se na hotel.

Polární záře, losos, sob a led

Večeři trávíme v další z místních restaurací připomínajících větší obývák. A opět, stejně jako o den dříve (a stejně jako o dva týdny před tím během návštěvy se Subaru) hraje prim losos a sob. Rozhodně ale není na co si stěžovat, protože takový čerstvý losos dopečený v krbu je něco, co bych mohl jíst  týden v kuse. A také sob připravený na mnoho různých způsobů (třeba na letišti v Helsinkách jsem si dal pizzu se sobem a ano, měli tam i pizzu s lososem) je zcela v pořádku. Večeřet ale můžete také na méně tradičních místech.

Třeba v iglú (Snowlansd's Igloo Restaurant), kde budete sedět u ledového stolu a za zády budete mít ledový bar. Údajně je to nejvíce cool restaurace na světě, čemuž se dá bez problémů věřit. Jen vám bude na nohy trochu zima, ale žádný strach, dostanete na klín kožešinu (jasně, je ze soba).

Zdejší večery nabízejí ještě jednu zajímavou atrakci: polární zář. Protože je jasná (a brutálně chladná) noc, s několika kolegy se jedeme podívat, zda tento úkaz neuvidíme. Mizíme kdesi v pustině na odlehlé cestě vedoucí odnikud nikam, ale záře se nedostavuje. Pouze dva světlé pruhy na nebi naznačují, jak by to mohlo vypadat. Smůla. Šlo o spontánní nápad a nikdo z nás nemá oblečení umožňující stepování v -25 °C delší dobu, takže to vzdáváme. Zábava se ale dostavila i tak. Když se jeden z kolegů se Superbem vyhýbal jinému, zapadl na krajnici. Ještě že nás tam bylo tolik.

I Superb s pohonem všech kol má řadu elektronických pomocníků, ale když sjedete ze silnice do hlubokého sněhu, máte smůlu. Byl to boj, ale nakonec stačila pouze lidská síla

Na závěr, druhý den ráno, zkoušíme ještě jednu zajímavou atrakci. Projížďku na sněžných skútrech. Vybrat si můžete z různě dlouhých výletů (pro představu, dvouhodinová projížďka stojí 84 až 99 eur, většinou je ale jízda na sněžném skútru kombinovaná s dalšími atrakcemi. Třeba tříhodinová noční vyjížďka na pozorování polární záře stojí 110 až 134 eur za osobu), my máme na ochutnávku asi hodinu. Všemu předchází fasování řádně teplé kombinézy, helmy, kukly, tlustých rukavic a bot. A pak jedna drobnost.

Skútr můžete řídit od osmnácti let, musíte mít řidičský průkaz a je zde nulová tolerance na alkohol. A tak když už jsme navlečení v těch skafandrech, těsně před odchodem ke strojům přichází dechová kontrola. Po vysedávání na baru předchozí večer jsem si nebyl tak docela jist, ale místní pivo Lapin Kulta není zas tak silné, takže dechovou zkoušku zvládám.

Ráno ještě zkoušíme projížďku na sněžných skútrech po zamrzlé řece. Počasí se trochu zkazilo, ale zima je stále pekelná (a krásná)

Naše skútry měly omezovač na 40 km/h, ale i to stačilo. Zprvu jsem se divil, jak neklidné přední lyže i při takto pomalé jízdě jsou

Na sněžném skútru jsem nikdy nejel, ale minimálně na projíždění po místní zamrzlé řece očividně není potřeba velkých školení. Stačí nemít úplně dřevěné ruce, zejména pravý palec, přes který ovládáte plyn, a můžete si užít celkem netradiční pohled na místní přírodu. I když je velká zima, v kombinéze je teplo a o komfort rukou se postarají vyhřívané rukojeti. Škoda, že nebyl výlet o něco delší, na víc ale není čas. Ještě jeden oběd a pak zpět na letiště, do Helsinek a následně do Prahy.

Rovaniemi je zajímavé místo, kam bych se jednou velmi rád vrátil, zejména kvůli delší prohlídce okolní přírody. Možná si na takový výlet vezmu i Škodu Karoq, protože ta se ukázala (přesně podle očekávání) jako sympatický společník pro cestování zdejší zimní krajinou.