Média v tyto dny připomínají 50 let od zahájení výroby modelu Škoda 100 – modernizované tisícovky, které se vyrobilo přes milion kusů. Bylo to moje první vlastní auto. Naše soužití bylo krátké, ale o to intenzivnější. Myslím, že po zhruba třiadvaceti letech snad nastala bezpečná doba, kdy se o svoje zážitky s „kilem“ mohu pochlubit bez rizika trestního stíhání. Nebo alespoň pořádných pár facek od své matky, jakož i matek kamarádů, kteří v tomto příběhu figurují.
Oranžovou stovku jsem koupil zhruba za 14 tisíc. Jel jsem pro ni na inzerát z Uherského Brodu až do Břeclavi. Moc pěkná nebyla, za ty peníze se daly sehnat i mnohem lepší, ale znáte to. Byl jsem mladý a potřeboval jsem auto. Prostě jsem s tím odjel. Pokud si dobře vzpomínám, celou cestu domů jsme jeli tachometrových sto čtyřicet nebo co nejvíc to šlo.
https://autobible.euro.cz/skoda-100-110-mel-byt-jen-mezityp-nez-prijde-vuz-moderni-konstrukce/
Mlhavě si vybavuji, že zkušenější přátelé mi doma na autě našli řadu drobnějších nedostatků, které by bylo potřeba dříve či později opravit. Naštěstí na to nedošlo. Auto nevydrželo v mém vlastnictví dost dlouho na to, aby se některá z těch drobných závad stihla vyvinout v závadu vážnou.
Mé řidičské ambice byly v té době ovlivněny třemi klíčovými faktory. Nesmrtelnou knihou Horký volant, zejména kapitolami věnovanými jízdě smykem; tajnými nočními erzetami na polních cestách v otcově stodvacítce, popřípadě ve stovce se soutěžáckým chladičem vpředu, kterou nám – ovšem bez svého vědomí – půjčoval starší bratr kamaráda Tomáše; a kamarádem Mirou, který ve svém „eRku“ dokázal projet každou křižovatku ve městě smykem, v čemž mi byl velkou inspirací.
Smyky jsem poctivě trénoval při každé příležitosti. Na každé křižovatce, v mnoha zatáčkách, na asfaltové ploše bývalého hřiště za sportovní halou. (Zpětná vazba od přihlížejících: „Kdyby to auto mělo ruky – na Moravě neříkáme ruce, pozn. – , tak ti vyliská!“) S jídlem ale roste chuť. A také ambice.
A tak se stalo, že když jsme zhruba za měsíc po pořízení auta vyrazili do nedalekého Uherského Hradiště na koncert (myslím, že byl pátek a kapela se jmenovala Narajama nebo tak nějak), rozhodl jsem se potěšit tři přátele na palubě ukázkami svého řidičského umění. Demonstrace vygradovala v mírné, téměř neznatelné pravotočivé zatáčce před obcí Podolí. Tehdy ještě nestál obchvat, po kterém se dnes jezdí od Buchlovských hor až k Uherskému Brodu. Všechno se jevilo – tedy aspoň mně, kluci mohli mít jiný názor – náramně až do chvíle, kdy řízený smyk zákeřně přešel v neřízený. Auto s motorem vzadu, třemi mladíky a jedním jelitem uvnitř a řádně unaveným podvozkem, který nebyl nic moc ani začerstva, se v rychlosti asi 80 km/h přehouplo zprava doleva, udělalo hodiny a zadním kolem narazilo o zbytek starého obrubníku, který tam zůstal po léta zmizelém chodníku. To jsme samozřejmě v tu chvíli nevěděli.
https://autobible.euro.cz/retro-nedeli-skoda-120-legenda-spoustu-lidi-naucila-ridit/
V tu chvíli jsme věděli jen to, že všude okolo je nějak málo místa a kape na nás benzin. Stovka měla ještě nádrž vpředu a palivové vedení středovým tunelem. A že jsme tak nějak hlavou dole. Kamarád si uvědomil, že má v ruce hořící cigaretu, a v tom šoku mu nepřišel na mysl vhodnější způsob, jak nás o tom informovat, než křičet: „Hoří! Hoří!“ Vzadu vypukla panika. Prý nejdou otevřít dveře. Staňa navrhl vykopnout okno. Doporučil jsem stáhnout ho kličkou. Všichni tři ve zdraví vylezli, až jsem se ke dveřím doplazil já. Byl jsem ovšem podstatně korpulentnější konstituce než oni, a o okenní otvor jsem se zasekl už rameny. V zoufalství jsem zkusil dveře otevřít, kdyby přece náhodou… a šlo to zcela hladce! Ve stovce se otevíraly stiskem páčky dolů (nahoru, jak připomněl čtenář v diskuzi). Jak byli kamarádi v šoku, neuvědomili si, že v autě převráceném vzhůru nohama je vlastně potřeba pohnout páčkou na druhou stranu. Ani mně to nedošlo, ale coby starý neurotik jsem prostě páčkou nervózně zakvedlal tam a zpátky.
Takže jsme tam chvíli stáli dokola jako skauti u dohasínajícího ohniště nad vrakem, kterému se ještě točila kola, a pak šli na nedalekou pumpu zavolat policii. Nejvěrnější kamarád Tomáš se mnou zůstal až do vyřešení celé záležitosti. Už nevím, jak jsme se pozdě v noci dostali zpátky do Brodu, ale pamatuji si, že šťastné přežití té události jsme na dvorku u čajovny nakonec oslavili tlustým jointem ze tří stovkových papírků.
https://autobible.euro.cz/skoda-1000-mb-legendarni-model-slavi-55-vyroci/
Anděl strážný tehdy pracoval přesčas. A to chudák ještě netušil, jak se zapotí, až si o několik měsíců později – po uhrazení pokuty a vypršení trestu odebrání řidičského oprávnění – pořídím svoji první motorku. O tom vám ale budu vyprávět až někdy příště. Pro jistotu nejdříve za dalších třiadvacet let.
Že jsem měl daleko víc štěstí než rozumu a že jsem kromě kriminálu mohl skončit také na jiném místě, kam by mě příbuzní chodili se smutkem v očích navštěvovat, mi naplno došlo o pár dní později, kdy jsem viděl vrak postavený znovu na kolech v autoopravně mého bratra. Střecha na tenkých sloupcích byla zmáčknutá sotva na polovinu původní výšky. Jen v místě řidiče, tam, kde jsem seděl já, se skvěla půlkulová plechová boule, vytvarovaná střechou o moji hlavu.
Právní prohlášení: Jakákoliv podobnost osob a situací popisovaných v tomto článku se skutečnými osobami a situacemi je čistě náhodná. Drogy jsou špatné. Vždy dodržujte dopravní předpisy. Pokud hodláte jezdit jako dobytek, mějte aspoň starou římskokatolickou moravskou babičku, která se za vás bude denně modlit. A doufejte, že budete mít kliku vyrůst z toho dřív, než stihnete způsobit tragédii.