V rámci dlouhodobého testu Dacie Duster 1.5 dCi 4x4 nám původně plánovaná delší cesta na ženevský autosalon nevyšla, takže jsme vám nemohli nabídnout zkušenosti z mnohahodinového cestování tímto velmi populárním SUV. Podařilo se ale uskutečnit více než dostatečnou náhradu, když jsme vyrazili s už modernizovanou Dacií Duster, poháněnou novým benzinovým motorem 1.3 TCe, z Prahy do italského Janova a dále na Sardinii. Během tří týdnů jsme s autem najeli bezmála čtyři tisíce kilometrů. Jaký tedy Duster na podobně dlouhých cestách je? A jaká byla cesta samotná?
S novým motorem od první chvíle mnohem lepší
Loňská modernizace Dacie Duster byla jednou z mnoha, které si vynutil nástup přísnějších emisních limitů. Po stránce vnějšího vzhledu se nezměnilo v podstatě nic, tedy až na novou červenou barvu karoserie. Hlavní novinkou byly motory. Původní naftovou patnáctistovku nahradila novější verze Blue dCi s vyšším výkonem a systémem vstřikování močoviny. Namísto atmosférického zážehového čtyřválce už koupíte přeplňovaný tříválec a čtyřválcový motor 1.2 TCe nahradila jednotka 1.3 TCe. Kromě toho Duster dostal upravené převodovky vybavené delšími převody. Jinak řečeno, trochu ztratil na svých dovednostech v terénu, ale získal při jízdě po silnici.
Testovaná Dacia Duster 1.3 TCe zaujala už od prvních kilometrů. Nový přeplňovaný čtyřválec je v nízkých a středních otáčkách tichý a především dává Dusteru až nečekanou dynamiku, které jsme věnovali samostatný článek:
Kromě toho je potřeba uznat, že výbava Techroad, která byla další menší změnou loňského faceliftu, vypadá na pohled (kromě jiného díky sedmnáctipalcovým diskům) opravdu dobře. Dojem vylepšuje v interiéru také čalounění sedadel kombinující černou, šedou a červenou barvu.
Zdá se, že desítky hodin strávené v kuse z volantem tohoto nejnovějšího Dusteru by nakonec mohly být celkem příjemné.
Chcete si vyzkoušet nejnovější vozy Kia? Projeďte se na testovací jízdě zcela zdarma.
Dvanáctihodinová cesta téměř bez potíží
Náš několik tisíc kilometrů dlouhý výlet začal jednu červnovou sobotu brzy ráno poté, co jsme do Dusteru naskládali věci potřebné pro pobyt na Sardinii a samozřejmě výbavu pro windsurfing zahrnující dva plováky a tři plachty. To jen na vysvětlenou, cože to má auto na fotkách za balík na střeše.
První část naší cesty s Dusterem vedla z Prahy po D5 do Německa, Rakouska, Švýcarska a končila v italském Janově. Poměrně vysoký balík na střeše se dvěma plováky a třemi plachtami pro windsurfing trochu kazil jinak až nečekané ticho v interiéru a zejména spotřebuPrávě tenhle balík byl důvodem, proč při rychlosti kolem 120 km/h byl uvnitř přece jen větší hluk a především proč se spotřeba na prvních stovkách dálničních kilometrů pohybovala kolem 7,8 l/100 km. Když Duster 1.3 TCe na střeše nic neveze, je i na dálnici velmi tichý, protože při rychlosti 130 km/h motor točí pouze 2800 ot./min. A běžně se spotřeba vejde pod sedm litrů na sto.
Protože u aktuální generace už je možné nastavit volant v obou osách (výškově to jsou 3 cm, podélně 4 cm) a zároveň došlo ke zvětšení rozsahů nastavení sedadla řidiče (23 cm podélně, 5 cm na výšku), najít ideální pozici není problém, což se při cestě z Prahy do italského Janova rozhodně hodí. Po pár hodinách se ale objevila asi jediná potíž Dacie Duster, která vás na delších cestách může potkat. Tvarování sedadel není nijak výrazné a nenabízí úplně pevné držení těla, tedy alespoň pro moji postavu. A tak se časem dostavila menší bolest zad.
Výbava Techroad představuje to nejdražší, co si u Dusteru můžete pořídit. Nepřekvapí tedy, že je v autě tempomat, omezovač rychlosti nebo automatická klimatizace a navigace. Na rozdíl od našeho dlouhodobě testovaného Dusteru měl tento nový mapové podklady pro celou Evropu, přičemž navigace to je velmi dobře použitelná. Navigace chytrých telefonů je sice lepší, ale i tato vestavěná vás bezpečně dovede do cíle. Na Sardinii se navíc ukázalo, že má podklady poměrně detailní, když bez potíží dokázala rozlišovat zpevněné a nezpevněné cesty.
Možná si vzpomenete, že jsme podobnou cestu absolvovali už loni. Konkrétně s Citroënem Grand C4 Picasso, který měl automat, systém vedení v pruzích a adaptivní tempomat. Nebudu zastírat, že tahle kombinace je obzvlášť na mnoho stovek kilometrů dlouhých cestách daleko příjemnější než sedět dvanáct hodin v autě bez aktivních asistenčních systémů s vědomím, že stačí malá nepozornost a výsledkem může být velká nepříjemnost. Vlastně si už skoro nevzpomínám, kdy jsem naposledy takto dlouhou cestu absolvoval i bez přednárazového systému. Tak jako všude i tady platí, že když se chce, všechno jde. Duster v tomto směru zatím dokáže nabídnout pouze hlídání mrtvých úhlů.
Praha, Rozvadov, Mnichov, San Bernardino a Janov
Pro cestu z Prahy do Janova jsme zvolili nejrychlejší trasu vedoucí přes Mnichov, Memmingen, Lindau, miniaturní kousek Rakouska, přes Švýcarsko a Miláno. Obecné cestovní informace příliš rozebírat nemusíme, protože vše zůstává při starém. V Německu se stále za dálnice nic neplatí a naopak ve Švýcarsku stále není jiná možnost, než koupit roční dálniční známku za zhruba tisíc korun. Švýcarsku jsme se mohli vyhnout využitím trasy vedoucí přes Innsbruck, jenže pak bychom zase zaplatili mnohem více za italské dálnice. A navíc bychom přišli o průsmyk San Bernardino, což byla naše první zastávka a zároveň příjemné zpestření jinak nudné dálniční cesty.
San Bernardino leží na silnici A13. Zajímavé místo to je i tehdy, když pouze projíždíte, protože i tak se dostanete do výšky zhruba 1600 metrů. Nevýhodou je fakt, že nejde přímo o dálnici, ale o větší dvouproudou okresku, takže pokud zde pojedete v době vyššího provozu, jak se to stalo nám po cestě zpět, setkáte se s kolonami. Po cestě do Itálie ale byl provoz všeobecně slabý, takže jsme měli velkou časovou rezervu, kterou jsme využili k cestě až do dvou tisíc metrů nad mořem přímo na San Bernardino. Za návštěvu tohle místo rozhodně stojí, protože nabízí nádherné výhledy a pěknou klikatou silnici. Zdržení to je na jednu až dvě hodiny podle toho, jak moc se budete chtít kochat a kolik času věnujete focení.
Za San Bernardinem následuje dlouhý sjezd až do Lugana, symbolická hraniční kontrola a pak už celkem svižná cesta do Milána (pokud se nezaseknete na mýtných branách). Z Milána to už jsou jen necelé dvě hodiny do Janova. Zhruba posledních 50 km dálnice A7 také stojí za to. V podstatě jde o větší dvouproudou jednosměrku plnou zatáček, ve kterých občas je i maximálně dovolených 80 km/h docela dost. Alespoň máte jistotu, že po nějakých dvanácti hodinách cesty z Prahy na posledních pár desítkách kilometrů neusnete.
Pro Sardinii je Duster ideál
S menším spánkem po obědě před San Bernardinem nakonec byla cesta s Dusterem do Janova celkem příjemná (až na ta sedadla). Do přístavu jsme dorazili kolem šesté, trajekt na Sardinii vyplouval v půl desáté večer. Pokud se chystáte na podobnou cestu, rozhodně si nechte dostatečnou časovou rezervu, protože se zdržíte těsně před Janovem při placení mýtného za dálnici a pak na vjezdu do přístavu. Už začátkem června tam vládl zmatek, neboť je potřeba všechna auta rozdělit podle toho, do jaké lodi mají namířeno, a současně se zde kontrolují cestovní doklady. Sice jsme si mysleli, že máme spoustu času, nakonec jsme ale dorazili k našemu trajektu asi čtvrt hodiny před zahájením nástupu.
Z Janova na Sardinii trvá cesta přibližně 11 hodin. Ideálem je jízda přes noc v kombinaci s kajutou. Červnové noční přejezdy ale byly dost plné už na jaře
Výškový limit pro běžné auto byl 2,2 m. Duster je celkem vysoký, ale se správně naskládanou výbavou na střeše jsme se do limitu vešliZ Janova trvá cesta trajektem na Sardinii (do města Olbia) deset až jedenáct hodin, což je sice velmi dlouho, ale když jedete přes noc, je to vlastně ideál. Zejména pokud si připlatíte za kabinu, kde můžete v klidu přespat a navíc se také osprchovat. Mimochodem, na Sardinii se dá z Itálie jezdit i jinými trajekty, které třeba do Oblie nejedou tak dlouho. Jenže právě o tyto noční cesty je největší zájem a tak už v březnu, kdy jsme loď objednávali, byl na noční přesun v pro nás vhodný termín volný pouze trajekt z Janova.
Sardinie je coby italský ostrov trochu jiné prostředí pro cestování než kontinentální Evropa. Klasické dálnice zde nečekejte, většinu cest tvoří okresky a přestože třeba ve vnitrozemí najdete opravdu nádherné silnice s minimálním provozem a slušným povrchem, velmi často jsou zdejší silnice rozbité a mnohdy vás vaše výlety zavedou i na prašné cesty. Pro tohle prostředí se Duster 1.3 TCe zkrátka ukázal jako zcela ideální.
Třeba proto, že navzdory sedmnáctipalcovým diskům byl podvozek této novější verze pohodlnější než u dlouhodobě testované naftové varianty. A také proto, že větší světlá výška vás zbaví starostí ve chvílích, kdy chcete dojet někam k pláži nebo naopak vyjet do hor, kde je potřeba zdolat horší cesty. Přestože naše auto nemělo čtyřkolku, testovaný Duster ve verzi s pohonem předních kol tu smysl dával. Čtyřkolku bychom za celé ty tři týdny beztak vůbec nepotřebovali, vyšší podvozek se hodil celkem často.
Pro zajímavost, benzin stál letos v červnu na Sardinii přibližně 1,6 eur/litr, nafta byla trochu levnější. Místní čerpací stanice jsou většinou vybavené automaty a často na nich vůbec není žádná obsluha. A naše platební karty tu z nějakého důvodu nefungovaly. Když potkáte čerpací stanice s obsluhou, dejte si pozor na cenu. Stejně jako v Itálii znamená tankování ze stojanu s obsluhou vyšší cenu. Zatímco když si natankujete sami, zaplatíte 1,6 eura za litr, pokud vám vůz dotankuje obsluha, bude vás stát jeden litr 1,8 eura. Jinak řečeno, ne každý stojan na jedné čerpací stanici má stejnou cenu za stejný druh paliva. Snadno se to přehlédne.
Rally Italia Sardegna jako příjemný bonus
Sardinie je krásné místo k delšímu pobytu, nabízí nespočet atraktivních míst. O tom, že je tu co objevovat, nakonec svědčí i fakt, že pouze na Sardinii jsme najeli dalších přibližně 1500 km. Ať už šlo o výlet do vnitrozemí kolem zapadlých měst Martis či Chiaramonti, nebo do zálivu Orosei, kde si můžete zaplatit výlet lodí na místní pláže, případně navštívit jeskyni Grotte del Bue Marino, která je součástí největšího jeskynního komplexu v Itálii. Za pozornost stojí také ostrůvky kolem ostrova Maddalena na severu Sardinie a samozřejmě Porto Pollo, které mimo hlavní sezonu nabízí pohádkové prostředí pro windsurfing.
Protože jsme se na Sardinii vypravili v červnu, nemohli jsme vynechat návštěvu seriálu WRC. Centrum italské rally bylo ve městě Alghero, rychlostní zkoušky se jely v severní části Sardinie, a to včetně známé a velmi dlouhé zkoušky Monte Lerno v horách nad jezerem Lerno. Pokud sledujete WRC delší dobu, určitě dobře víte, že hlavním lákadlem této etapy je Mickův skok. Právě na něj jsme se vypravili už ve čtvrtek dopoledne ještě před zahájením italské rally, abychom si ho zkusili s naším Dusterem, respektive abychom celou trasu Monte Lerno zažili na vlastní kůži.
Letos bylo Monte Lerno dlouhé 28,03 km. Trasa vedla přes hory po prašných cestách, kde se i s naším Dusterem dalo jet vcelku svižně. Prach je ale velmi jemný, takže trakce není na rozdávání. Tím spíš u auta s pohonem předních kol. Mickův skok je zážitek sám o sobě. Z fotek to není dobře patrné, ale v podstatě jde o podobnou věc, jako kdybyste přejížděli střechu domu. Když na skok najíždíte, nevidíte vůbec nic. Jen nebe. Musíte dobře namířit a nepřehnat to s rychlostí.
Letos to zde ale v ostrém sobotním závodě nikdo nepřehnal. Ani my jsme při čtvrtečním focení osud nepokoušeli a s Dusterem raději neskákali. Přece jen když se tu nezávodí, tak tu není vůbec nikdo. A řešit technické problémy kdesi v horách uprostřed Sardinie fakt nechcete. Tím spíš u auta, které vás má odvézt domů. Trasa Monte Lerno také nabízí parádní výhledy, i když ty si jezdci fakt neužijí. Vše nakonec končí menším brodem, který jsme samozřejmě vynechat nemohli.
Brod na závěr Monte Lerno je jednou z mnoha atraktivních částí této téměř třicet kilometrů dlouhé etapy italské rally
První etapa italské rally byla divácká a jela se na uzavřeném okruhu ve městě Ittiri. Také zde nechyběl ani brod ani větší skokNa závodech WRC jsem já osobně do tohoto výletu nikdy nebyl. Je to zážitek, i když plný čekání a na Sardinii také plný prachu. I pro přejíždění mezi rychlostními zkouškami se ukázal Duster jako výborné auto. Když si nekoupíte vstupenku na parkoviště u jednotlivých tratí (což je jen vyhrazený prostor v místech, kde se dá nějakým způsobem odstavit auto), parkujete všude možně. Takže se vysoký podvozek rozhodně hodí. My jsme vstup na parkoviště sice zaplacený měli, ale třeba před zkouškou Monte Lerno nám místní pořadatel poručil, abychom auto zaparkovali jen tak do roští mezi větší kameny. Vstup na samotné rychlostní zkoušky je pak na Sardinii zdarma. Pokud chcete pěkné místo, musíte se dostavit alespoň dvě hodiny před průjezdem. U slavného Mickova skoku ale byli fanoušci, kteří přijeli už den předem.
Téměř silniční SUV
Návrat ze Sardinie zpět do Prahy už byl pouze rutinní záležitostí. V pátek večer z Olbie do Janova opět přes noc trajektem a pak zase zhruba tisíc kilometrů do Prahy. Dacia Duster sice má své mouchy, ale po těch necelých čtyřech tisících kilometrů mohu říci, že současné provedení už definitivně dospělo do podoby silničního SUV opatřeného slušnými schopnostmi v terénu. Tak jako tenhle Duster se mi ještě nikdy žádný jiný Duster nelíbil. Už to není ten vyloženě laciný terénní dříč, ale praktické auto, se kterým se dá bez větších kompromisů podniknout opravdu dlouhý výlet. Teď stačí vylepšit tvar sedadel a bude hotovo.