Byla to jen jedna z několika set smrtelných nehod, které se loni na českých silnicích udály. Třicetiletý Jaroslav Takáč, shodou okolností policista, se čelně srazil s jiným autem, jehož řidička na následky nehody zemřela. Okresní soudkyně jeho stíhání podmíněně zastavila. Krajský soud ale verdikt zrušil a navrhuje nové projednání, informovaly Novinky.cz.
Proč o případu píšeme? Nikoliv proto, abychom zpochybňovali názor jedné nebo druhé soudní instance. Dokonce ani proto, že viník smrtelné nehody je shodou okolností policista. Případ ale ukazuje, proč se (také) dopravní nehody stávají a proč s tím sebepřísnější soustava trestů za přestupky proti striktně stanoveným pravidlům silničního provozu nic nezmůže.
K nehodě podle Novinek došlo loni v květnu mezi obcemi Lhůta a Štáhlavy na jižním Plzeňsku. Při průjezdu pravotočivou zatáčkou se Takáč ohlédl dozadu na svého dvouletého syna v autosedačce, přestal se věnovat řízení a dostal se do protisměru, kde se čelně srazil se Škodou Fabia, v níž seděla, jak se rádo říká strohým jazykem úředních záznamů, „poškozená“.
Takáč se u soudu hájil tím, že zezadu uslyšel zvuk, který ho přiměl otočit se. Krajský soud to nepovažuje za dostatečný důvod. Budiž. Co je pro mě podstatné – Takáč neporušil žádné z toho bezpočtu konkrétních ustanovení silničního zákona, které jeho kolegové umějí kontrolovat a pokutovat. Nejel vyšší než povolenou rychlostí. Nepředjížděl v místě, kde je to zakázáno. Netelefonoval, neřídil pod vlivem alkoholu, jeho vozidlo nebylo (pravděpodobně) v nevyhovujícím technickém stavu. Dost možná měl v povinné výbavě neprošlé obvazy, náhradní žárovky i reflexní vestu. Přesto zabil člověka. Dopustil se totiž skutku, kterého se za volantem alespoň tu a tam dopustí i ti nejlepší a nejsvědomitější z nás, jen při nás většinou zaplaťpánbůh stojí štěstí. Dopustil se chyby. Sice tragické, ale chyby. Mozek, který se musel ve složité situaci rychle rozhodnout mezi dvěma prioritami, se rozhodl špatně.
Chybovat je naneštěstí lidské. Dokud auta budou řídit lidé, budou se takové a podobné nehody stávat. Zabránit jim snad mohou dokonalejší bezpečnostní systémy v autech a dopravně-technické řešení silnic (zj. stavebně oddělené pruhy), ale ne zákon.
Veřejnost je dlouhodobou mediální masáží, živenou zájmy represivního aparátu, vedena k přesvědčení, že smrtelné dopravní nehody jsou důsledkem nekázně, vědomého a úmyslného porušování kodifikovaných pravidel. V čemž je jaksi implicitně obsažen i předpoklad, že a) to funguje také obráceně, že dodržování pravidel nás před nehodami chrání, a b) že tudíž má smysl jejich dodržování kontrolovat a přísnými tresty vymáhat.
Možná namítnete, že Takáč přece konkrétní ustanovení silničního zákona porušil. Že podle paragrafu 5, odstavce b je řidič povinen „věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích“. Je. To je však ustanovení vágní a podobně jako známá povinnost „přizpůsobit rychlost jízdy stavu a povaze vozovky, povětrnostním podmínkám, dopravně-technickému stavu komunikace a dalším okolnostem“ prakticky nepostižitelné. Trestné body za něj z principu nedostanete.
Ano. Kdyby se řidiči vždy a za všech okolností plně věnovali řízení a vždy dokázali správně přizpůsobit rychlost jízdy všem relevantním faktorům, žádné další silniční paragrafy by vlastně nebyly potřeba. Jenže to doslova není v lidských silách. Řidiči jsou lidé a potenciálně fatálních chyb se budou dopouštět, dokud budou usedat za volant. Bodový systém a přísné pokuty je před vlastní nedokonalostí neochrání. Určitě neochránily ženu, do jejíž Fabie Takáčovo auto narazilo.
Ministerstvo dopravy za podpory všelijakých pochybných „dopravních expertů“ tvrdí, že bodový systém je potřeba zpřísnit, protože řidiči se už přestali bát. Zároveň uvádějí, že ročně se vyboduje neuvěřitelných 40 tisíc řidičů! Pokud by tito lidé opravdu stáli za podstatnou částí vážných dopravních nehod, už dávno by k žádným nemohlo docházet. Počet obětí nehod ale dlouhodobě klesá přibližně konstantním tempem bez ohledu na to, že každý rok sebereme papíry desítkám tisíc údajných pirátů.
Ne, dopravní nehody nejsou výsledkem úmyslného jednání a zlé vůle. Rozhodně ne všechny. Dopravní nehody jsou tím, co mají v názvu, jehož obsah jsme se naučili nevnímat: nehodami. Nešťastnou souhrou lidské nedokonalosti a nepříznivých faktorů. Nevím, jestli má Takáč jít do vězení na šest měsíců, na šest let nebo vůbec. Když si ale o jeho případu čtu, nevidím piráta, kterému by v jeho řádění zabránily přísnější tresty. Vidím bezúhonného člověka a velkou lidskou tragédii. A kladu si otázku, kolika z těch dopravních nehod, při nichž v roce 2018 zahynulo na českých silnicích 565 lidí, by mohl předejít přísnější systém trestů pro řidiče a za kolika bychom našli podobně jako v Takáčově případu příběh tragické lidské chyby, jaké by se při troše smůly mohl dopustit kdokoliv z nás.