Když se řekne Iveco (nebo přesněji řečeno IVECO, zkratka Industrial VEhicles COrporation – třebaže se někdy „rozluštění“ říká i v italštině), znamená to klasický nadnárodní koncern, sdružující množství kdysi samostatných a původních značek.
Kde a kdy se zrodilo Iveco?
Za vznikem tohoto koncernu stojí dohoda známého německého výrobce nákladních a užitkových vozidel Klöckner-Humboldt-Deutz (včetně značky Magirus) a italského Fiatu, resp. jeho odnože, zajišťující výrobu užitkových automobilů. Dohoda se začala realizovat už v roce 1974, ale vstoupila v platnost až o rok později.
Video: Dobová reklama na první Iveco Daily
Tím de facto vznikla společnost Iveco, do níž zakrátko vstoupil dnes už bezmála zapomenutý italský výrobce užitkové techniky OM (několik OMů zde zůstalo po válce a jezdily ještě v 50. letech, například OM Taurus) a dále známý francouzský UNIC. Západoněmecký Magirus, proslulý těžkými plněpohonnými modely se vzduchem chlazenými agregáty, se postupem doby profiloval jako plně podřízený konsorciu Iveco. Posledním ze zakladatelů byla tehdy už zanikající skupina užitkových modelů Lancia.
Značky si zpočátku ponechaly formální názvovou samostatnost, ale zakrátko už si veřejnost mohla všimnout dodaného nápisu Iveco, například na kapotě, později i na nástavbách. Teprve od počátku osmdesátých let se nápis Iveco objevil jako hlavní a na nejviditelnějším místě, tedy uprostřed masky chladiče nebo předního čela vozidla.
Některé svázat vzájemnou smlouvou, jiné pohltit…
V průběhu dalších let skupina Iveco přebírá další dříve samostatné výrobce, mnohdy „opuštěné“ jejich majoritním vlastníkem, například divizi nákladních automobilů evropského Fordu. Je zajímavé, že některé známé značky Iveco převzalo i po ukončení jejich činnosti, jmenujme například britský Seddon-Atkinson či španělské Pegaso.
Podle vizáže kapotového nákladního modelu můžeme ještě rozpoznat původní německý Magirus, třebaže na přídi už vidíme velký nápis IVECO
Na ně si ti dříve narození pamatují z několikadílného španělského televizního seriálu „Dálkoví řidiči“, kdy se tehdejší Československo důvěrněji s Pegasem seznámilo poprvé. V rukou koncernu skončil v polovině osmdesátých let i někdejší producent těžkých řad nákladních vozidel a lomových dumperů Astra (Itálie).
Iveco se postupem let specializovalo i na dodávky hasičských vozidel a nástaveb, samozřejmě na podvozkových skupinách značek, které vlastnilo, tedy například Magirus.
Ale Iveco nebyly jen lehčí a těžší náklaďáky, nýbrž i autobusy jednoduché a článkové (kloubové). Už několik let po ustavení společnosti Iveco skončil s výrobou autobusů vlastní značky německý Magirus (pod označením Magirus-Deutz). Produkce se přesunula do jiného závodu a dostala značku Iveco.
Krátkodobý sňatek s Renaultem měl význam i pro náš autoprůmysl
Důležitý mezník, významný i pro náš automobilový průmysl, se odehrál na samém konci roku 1999. Tehdy se Iveco spojilo s francouzským Renaultem, přesněji řečeno s jeho divizí užitkových vozidel (R.V.I. = Renault Véhicules Industriels), a spolu založili podnik Irisbus Holding. Ten získal majoritní podíl akcií někdejší vysokomýtské Karosy, největšího českého výrobce autobusů. Postupně se nová společnost vypracovala na místo druhého největšího evropského producenta autobusů, rozložení „moci“ se ustálilo na stejném procentním podílu Iveco a R.V.I. (50 : 50).
Autobusy z Vysokého Mýta mohly následně těžit z nejnovějších technologií a nejmodernějších motorů, zejména pro tehdy velmi úspěšnou řadu Karosa 900.
Poslední samostatnou konstrukcí z doby existence holdingu Irisbus se stal Ares se třemi délkovými provedeními, motory Renault a německými převodovkami ZF.
Co vyrábělo Iveco v zahraničí?
Zatím se v Itálii nadále vyráběly oblíbené dodávky a lehké nákladní modely řady Daily a střední tonáž EuroCargo, oblíbená i u našich autodopravců.
Doslovným bonbónkem se staly mohutné návěsové tahače řady Stralis, od jejichž premiéry letos uplyne už 23 let. Relativně nedávno slavil debut nástupce Stralisu, řada S-Way, koncipovaná podle nejnovějších trendů a vizuálů těžké techniky.
Nesmíme zapomenout ani na plněpohonné modely Trakker, osazované zejména sklápěcími nástavbami a určené do nejtěžšího terénu. V nabídce koncernu jsou ale i silniční verze Trakkeru pouze s pohonem zadních náprav.
Experiment s terénním Massifem zakrátko skončil
Zajímavou „návštěvou“ zcela odlišného tržního segmentu byla montáž terénního modelu Iveco Massif. Třebaže jeho výroba skončila před více než deseti lety, stále má (zejména v Itálii a Španělsku) svůj okruh příznivců. Massif vycházel z původního španělského typu Santana PS-10, což ale nebylo nic jiného, než uhlazenější a lehce modifikovaný Land Rover největšího provedení, tedy někdejší Defender na šasi délky 109“. Santana byla poháněná vznětovými agregáty Iveco 2 799 cm3, výrobce pak pro svůj Massif použil nový vznětový třílitrový turbomotor.
Iveco Massif představovalo krátký a neopakovaný výlet do portfolia osobních terénních vozidel. Massif má v rodném listu britský Land Rover Defender
Massif vycházel z původního španělského typu Santana PS-10, což ale nebylo nic jiného, než uhlazenější a lehce modifikovaný Land Rover největšího provedení, tedy někdejší Defender na šasi délky 109“. Santana byla poháněná vznětovými agregáty Iveco 2 799 cm3, výrobce pak pro svůj Massif použil nový vznětový třílitrový turbomotor.
Z Irisbusu se stává Iveco Czech Republic
Vraťme se do ČR: s působností od počátku roku 2004 se jediným majitelem bývalé Karosy stává Iveco, společnost od 1. ledna 2007 dostala název Iveco Czech Republic. Smlouva se připravovala už v předchozím roce, ze změny majitele vyústil okamžitý vývoj a výroba nových řad autobusů. Jmenujme například dodnes známé Arwaye a Crosswaye, které můžeme ještě pořád potkávat.
Na přídích autobusů se objevil nový emblém – delfín v kruhu, který se od té doby stal průvodcem všech vozidel, vyráběných v halách někdejší Karosy.
Unikátem koncernu Iveco byl obojživelný Terramare, vhodný nejen na hladiny rybníků a řek, ale i k plavbě podél mořského pobřeží
Výrobce se soustředil nejen na linkové typy, ale začal stavět i nízkopodlažní Crosswaye Low Entry, populární zejména v městských aglomeracích s velkými nároky na zabezpečení přepravy osob.
Následovaly modelové řady Evadys a Citelis, vybavované agregáty podle nejnovějších emisních tříd Euro V.
Před jedenácti lety se novým názvem stalo sousloví Iveco Bus, srozumitelné na celém světě, kam se výrobky z Vysokého Mýta vyvážejí.
Rekapitulace majetku a výroby koncernu Iveco
Dnes vlastní Iveco sedmadvacet montážních závodů v Evropě, Africe, Jižní Americe a Asii (když nedávno ukončilo výrobu v australské pobočce, původně International of Australia). Dodává šestnáct různých modelových řad, motorizovaných nejen tradičními vznětovými agregáty, ale i pohonem na zkapalněná plynná paliva. Rovněž zkouší různé hybridní či čistě elektrická ústrojí, což je v souladu s dnešním (a nikoliv dobrovolným) přechodem na „klimaticky neutrální“ nátlak.
Významnou aktivitou koncernu byla účast ve sportovních kláních, zejména v tradiční mezikontinentální dálkové rallye Paříž – Dakar. Iveco nezůstalo bez ocenění!
Mimořádně efektní záběr z Rallye Paříž – Dakar 2012. Ostré Iveco Powerstar (tým Petronas) pilotoval Gerard De Rooy
Vozidla této nadnárodní společnosti budeme na našich silnicích stále potkávat. Už jen proto, že dodávky Iveco patří k dennímu koloritu měst, autobusy stejné značky používají všechny generace cestujících, odkázaných na veřejnou dopravu – a tahače Stralis či S-Way můžeme spatřit na rozlehlých dálničních parkovištích.
Každému jubilantu se sluší popřát: ať tedy Iveco vzkvétá a na cesty celého světa dodává kvalitní zboží v klasické podobě užitkových vozidel s mohutnými spalovacími motory.
Congratulazioni, IVECO!
Zdroj: archiv autora, Iveco, Iveco Czech Republic