Klasické Mini proslulo vynikající ovladatelností, úspěchy v rallye i přes čtyři dekády trvající kariérou. Pomohlo rozšířit po světě dnes moderní koncepci a stalo se jedním z historických milníků automobilové produkce.
Geniální dílo Sira Aleca Issigonise znamenalo revoluci mezi malými vozy. Motor umístěný vpředu napříč umožňoval co nejvíce zvětšit kabinu, aby se do útrob sotva třímetrového autíčka vešla posádka i nějaké to zavazadlo. Nebylo klasickým hatchbackem, víko kufru končilo pod sklem a otevíralo se směrem dolů, ale zase se dalo legálně jezdit s otevřeným kufrem a převážet delší předměty, protože registrační značka šla napůl odmontovat a byla tak čitelná.
Čtyřválcová zážehová osmsetpadesátka z koncernové líhně BMC poháněla přední kola. Auto s původním kódovým označením ADO15 debutovalo v srpnu 1959 pod dvěma názvy: Austin Seven a Morris Mini-Minor, ale tato jména nevydržela dlouho. Uzavřené dvoudveřové vozy brzy doplnily pick-upy a také kombíky, ty buď s plechovými karoseriemi, nebo s dřevěnými kostrami.
Motor vpředu napříč a pohon předních kol – konstruktér prosadil koncepci vpravdě revoluční…
Centrálně umístěná kaplička s přístroji není výdobytkem 21. století
Pak se na scéně objevil John Cooper, konstruktér a majitel úspěšného týmu F1. Ten naučil Mini závodit – v rallye i na okruzích. Drobná, lehounká a výkonná autíčka porážela mnohem silnější soupeře, absolutně triumfovala třikrát v Rallye Monte Carlo (1964 Paddy Hopkirk, 1965 Timo Mäkinen, 1967 Rauno Aaltonen). A to byla ještě v ročníku 1966 kontroverzně diskvalifikována kvůli údajně nelegálním předním světlům. Svými takřka motokárovými jízdními vlastnostmi si vysloužila i českou přezdívku „knedlík“. Původní Mini měly jen desetipalcová kolečka, pozdější přešly na dvanáct palců.
Původní Mini vítězily nejen v rallye, ale i na závodních okruzích
Mini nebylo hatchbackem, víko zavazadelníku se sklápělo dolůOblíbily si je také rockové hvězdy a celebrity. Ty se však nespokojily s obyčejnými verzemi, nechaly si stavět speciály u karosárny Radford a později firmy Wood & Pickett (ta mimochodem existuje dodnes). Tyto luxusně vybavené vozy stály několikanásobek základních modelů. Pod koncernovými značkami Riley (Elf) a Wolseley (Hornet) existovaly i deriváty se stupňovitou zádí. Plážový Mini Moke, který na Issigonisově podvozku vyvinul John Sheppard, přežil v portugalské filiálce British Leylandu až do roku 1993, vyráběla ho třeba i Cagiva! Britská lidovka posloužila i ke startu známého Marcosu, specialitou pak bylo prazvláštní kupé SX 1000 studia Davida Ogleho.
Třímetrové autíčko bylo vyšší než širší, ale hravé jako motokáraProdukce v oxfordském Cowley byla zastavena v roce 1968, poté pokračovala už pouze v Longbridge (Birmingham). Mini se ale montovalo z dílů také u protinožců, hodně známá je italská licence Innocenti, méně už španělské Authi. Z Mini se stala samostatná značka a po druhém faceliftu se změnil tovární kód na ADO20. Pokus o modernizaci s hranatou přídí jménem Clubman včetně sportovní verze 1275 GT nevyšel. Ano, objem motorů vyšplhal přes 1,07 l právě k tomuto číslu.
Issigonis nebral při vývoji ve druhé polovině 50. let příliš ohled na výrobní náklady, takže se výroba Mini začala vyplácet koncernu (tehdy už pod zmíněným jménem British Leyland) až začátkem 80. let. To už skončila produkce nepovedených Clubmanů. Záhy se rozloučily dodávky i pick-upy a základní dvoudveřové Mini pokračovalo s mírnými modifikacemi, kupříkladu širšími blatníky, dál. Přežilo všechny veletoče státního výrobce: vytvoření skupiny Austin Rover, vznik Rover Group, její privatizaci a prodej British Aerospace a následné stěhování pod křídla BMW. Objevilo se také několik limitovaných edic a přeplňovaná ERA Mini Turbo.
Ruční skica prototypu Aleca Issigonice z roku 1958
Podélný řez Austin Seven / Morris Mini-Mirror 1959Na začátku poslední dekády starého milénia se vrátil Mini Cooper, byť bez soutěžních ambic. Konečně se objevil i tovární kabriolet (1993–1996) s klasickou plátěnou střechou, předtím se zájemci o jízdu s větrem ve vlasech museli obrátit na specializované karosárny. Mini už však nebylo ani zdaleka levným lidovým vozem, nýbrž kultem a poměrně drahou stylovkou. Pokračovala smršť akčních modelů až do definitivního konce aktivního života v říjnu 2000 – po předlouhých 41 letech s takřka 5,4 miliony kusů na kontě. Moderní ideový nástupce z vývoje mnichovské automobilky BMW už dost nabobtnal, i když se nechal inspirovat tvary Issigonisova originálu.
Text František Chyský Foto: archiv
| Austin Seven, Morris Mini-Minor (1959) | |
|---|---|
| MOTOR & PŘEVODOVKA | |
| Typ: | zážehový řadový čtyřválec, uložený vpředu napříč |
| Zdvihový objem (cm3): | 848 |
| Největší výkon (kW (k)/ot.min-1): | 25 (34)/5500 |
| Točivý moment (Nm /ot.min-1): | 61/2900 |
| Převodovka | čtyřstupňová manuální |
| ROZMĚRY & HMOTNOSTI | |
| Délka x šířka x výška (mm): | 3054 × 1270 × 1346 |
| Rozvor náprav (mm): | 2036 |
| Hmotnost (kg): | 580 |
| Nádrž (l): | 25 |
| DYNAMIKA & SPOTŘEBA | |
| Nejvyšší rychlost (km/h): | 121 |
| Zrychlení 0–100 km/h (s): | 24,9 |
| Spotřeba (l/100 km): | 7,1 |