Poslední rok 19. století se v továrně na jízdní kola pánů Václava Klementa a Václava Laurina v Mladé Boleslavi objevil první motocykl. Firma je záhy začala nabízet u nás i mimo země tehdejšího Rakouska-Uherska, ale brzy už bylo jasné, že zůstat u jednostopé techniky by znamenalo propást příležitost zasáhnout do konkurenčního boje o moderní automobil.
Video: Startování a jízda Voiturette A
V době stavby motocyklů příprava na výrobu aut
Od samého počátku 20. století vznikly v Mladé Boleslavi takzvané quadricycle, tedy čtyřkolky s motocyklovou technikou, vlastně jakýsi mezistupeň k „dospělému“ dvoustopému vozidlu. Laurin s Klementem jejich provoz a možnou genezi dlouho studovali, nevrhli se bezhlavě na konstrukci vozidel, která by nebyla zralá k výrobě většího počtu (ale uvědomme si, že „větším počtem“ v této historické souvislosti je myšlená třeba série deseti exemplářů!).
Jakkoliv těžiště L&K spočívalo ve výrobě motocyklů (až čtyřválcových!), v roce 1904 už byla situace zralá k přechodu továrny na další výrobní odvětví.
V základním provedení neměl automobil ani světlomety…
Premiéra motoru se konala v roce 1905
V expozici továrny na pražském autosalónu v roce 1905 se mezi množstvím naleštěných motocyklů „schovával“ exponát, jehož budoucnost byla narýsovaná pány Klementem a Laurinem ve spolupráci s dalšími zaměstnanci tehdy už slavného podniku. Tímto exponátem byl nevelký vidlicový dvouválec – budoucí srdce prvního opravdového automobilu značky Laurin & Klement.
Malý agregát byl výsledkem čtyřletých konstrukčních pokusů a rozměrově i výkonově se přesně hodil do připravovaného vozidla, které mělo nést přívlastek „lidový“ – což znamenalo, že si jej budou moci koupit i méně majetní lidé než aristokracie, zámožní vlastníci továren či akcionáři. Čtyřdobý zážehový dvouválec měl litrový objem a výkon sedm koní.
Od prototypů k názvu sériového modelu!
Do konce roku 1905 vznikly dva nebo tři prototypy, z nichž jeden továrna předložila ke schvalovacímu řízení o udělení homologace. Tu budoucí první bestseller „Laurinky“ dostal počátkem roku 1906, vše tedy směřovalo k prezentaci a počátkům stavby. Až na jednu věc:
Jak se bude jmenovat? Z pozdějších dob známe praxi továrny v označování vozidel velkými písmeny abecedy. Bylo to jednoduché, přehledné, lehce zaznamenatelné – pro továrnu. Ovšem zákazník se v době, kdy sérii tvořilo třeba jen několik exemplářů, příliš dobře neorientoval. Ale zároveň vyvstala nutnost vnést do značení budoucí řady výrobků určitý řád. A ten splňovala právě jen abeceda. Tím pádem se začalo hovořit o Laurinu & Klementu A. Není to příliš strohé?
Pod krátkou kapotou se drobný dvouválec skoro ztrácí…
Už se asi nedozvíme, kdo přišel s nápadem pojmenovat sympatický dvouválec přezdívkou „vozík“ – tedy francouzsky Voiturette v souladu s tradičním směřováním naší země ke kultuře a společnosti Francie. A název byl na světě, jen s pozdější mírnou transkripcí na tvar Voiturette. I když v továrních pramenech nalezneme strohé označení Laurin & Klement A, slovo Voiturette je s modelem spojeno neoddělitelně a už navždy…
Řetězy, nebo hřídel?
Technické parametry motoru zůstaly nezměněné, na něj navazovala třístupňová převodovka. V té době se ještě velký počet automobilových výrobců orientoval na přenos pohonu k zadní nápravě řetězem.
Tato praxe byla v rámci tehdejšího přesvědčení, že řetěz umožňuje plynulejší přenos a zvládá značné zátěže. Továrna postavila několik prototypů voituretty s řetězovým pohonem, ale nakonec dala přednost pokrokovému řešení s kardanovým hřídelem – v podobě, v jaké jej známe i po více než jednom století. Řetězový pohon zůstal vyhrazený pro těžkou užitkovou techniku pozdějších let…
Slavný debut znamenal velký úspěch typu A
Slavná premiéra se odehrála na jaře 1906, opět samozřejmě v expozici pražského autosalónu, který se postupně stával centrem automobilového dění tehdejší monarchie. Vozík vzbudil velký ohlas. Reakce, zejména na kupní cenu 3 600 korun, byly více než příznivé. Výrobce mohl okamžitě prodat desetinásobek reálného výrobního počtu z továrny, jejíž náplň stále představovaly motocykly všech kubatur.
V dobách průkopníků automobilismu se nehledělo na pohodlí či rozmary počasí
Zájemce oslovila i jednoduchá konstrukce otevřeného modelu s dvěma místy na sedadle, volantem vpravo podle soudobých zvyklostí, dřevěnými loukoťovými koly a jedné z pěti základních barev, z nichž dnes je bezkonkurečně nejznámější jasně červená či bílá. Továrna nabízela i několik prvků příplatkové výbavy, například skládací látkovou střechu, ráfky s drátovým výpletem, světlomety a pár dalších položek. Je ale také velmi dobře představitelné, že výrobce byl schopný (a určitě i ochotný) na zvláštní objednávku lakovat voiturettu do jiného odstínu.
Pár detailů k jízdním vlastnostem…
Plně obsazený vozík (se dvěma pasažéry cca 650 kg) byl schopný vyvinout maximálku až 40 km/h – u sedmikoňového motoru je to obdivuhodný výkon. Ovšem nejvyšší rychlost není nikdy rychlostí cestovní, už proto, že většina cest zejména mimo velké aglomerace v dobách před sto dvaceti lety mnohdy neumožňovala ani rychlost poloviční. Z cestovního tempa vozík zpomaloval převodovou brzdou, ovládanou pedálem, páková ruční brzda sloužila spíše jako parkovací.
Třebaže výrobce ve stejném roce uvedl na trh silnější čtrnáctistovku B a velký cestovní dvoulitr C, malé „Áčko“ okouzlilo veřejnost natolik, že se vyrábělo až do roku 1907 a celkem vzniklo 44 (některé údaje hovoří o 45) exemplářů.
Rychlá kola: čtyřicítkou se v době premiéry voituretty dalo jet jen málokde…
„Laurinku“ typu A můžeme vidět na vlastní oči!
Podle registrů jezdily Laurin & Klement A ještě dlouho po první světové válce, dnešního dne se dožilo pět exemplářů, což je potěšitelně vysoký počet. S jedním z nich se můžete blíže seznámit ve značkovém muzeu Škoda v Mladé Boleslavi, voituretta je renovovaná, plně schopná jízdy, což dokazuje v rámci významných automobilových svátků a výročí z dějin automobilky.
Nezbývá než přát si, aby u každého výrobce dostali zelenou svědkové historie a snaha o kontinuitu dokumentace dějin…
Zdroj: archiv autora, Škoda Auto
