Možná si vzpomenete, že jsme před časem vyrazili do Maroka, kde jsme mohli poprvé otestovat Ford Ranger Raptor. A jízda to byla opravdu zajímavá, protože nová verze oblíbeného evropského pick-upu dostala řádně upravený podvozek, o kterém jsem si tehdy myslel, že zvládne neuvěřitelné věci a že má blízko k závodnímu autu. Za volant malého Raptoru jsem s chutí znovu usedl ve vojenském prostoru kousek od Jihlavy ještě před tím, než mne Martin Prokop svezl ve své závodní F-150. Jenže sériový Raptor mne trochu zklamal, protože na tvrdých rozbitých cestách se s ním vylepšenému podvozku navzdory nakonec zas až tak rychle jet nedalo. Alespoň jsem získal lepší představu o tom, v jakých podmínkách se budeme se Shrekem pohybovat a o to víc jsem se také později na sedadle spolujezdce divil.
Do nadcházejícího ročníku s novými tlumiči
Martin Prokop už není na poli dálkových soutěží v čele s Rally Dakar žádným nováčkem, takže patrně dobře víte, o čem je řeč. Pro připomenutí, tento český jezdec (mimochodem aktuální držitel historicky nejlepšího umístění na dakarské rally v kategorii automobilů) jezdí se speciálem Ford F-150. Tedy přesnější by bylo říci, že jezdí s autem, které si na Ford F-150 hraje. Shodný díl mají oba stroje v podstatě jen jeden, a sice čelní sklo. Od Fordu pochází také pětilitrový osmiválec, ale tím to končí.
Základem závodního „pick-upu“ je prostorový rám. Jeho autorem není nikdo jiný než Miroslav Zapletal, který má na svědomí také konstrukci náprav. Pokud vám tohle jméno nic neříká, pak vězte, že to byl právě on, komu Martin Prokop letošním celkovým šestým místem sebral titul nejlepšího českého automobilového jezdce na dakarské rally (posádka Zapletal/Janáček skončila v roce 2009 celkově sedmá). Lichoběžníkové zavěšení je na obou nápravách shodné, přičemž u každého kola jsou dva tlumiče od slovenské společnosti FRT. Podvozek je udělaný tak, aby byly díly z jednotlivých náprav zaměnitelné, což samozřejmě usnadňuje případné opravy.
Protože Martin Prokop jezdí s autem opatřeným pohonem všech kol, mají tlumiče dle pravidel dakarské rally zdvih omezený na 250 mm. Respektive měly, od nadcházejícího ročníku je povolen zdvih zvětšený na 280 mm. Právě tyto nové tlumiče byly jednou z věcí, která se testovala během „předváděcích“ jízd kousek od Jihlavy.
Dva alternátory a nádrž na 550 litrů
Závodní F-150 má také další zajímavosti. Třeba atmosférický pětilitrový osmiválec nabízí výkon omezený na 272 kW až 279 kW (370 až 380 koní), takže je slabší než sériový Mustang osazený stejným motorem. Převodovka je samozřejmě sekvenční. Vůz pro jistotu používá hned dva alternátory, kdy ten druhý najdete u zadního diferenciálu. Za kabinou je pak umístěn také záložní chladič. Díky tomuto řešení posádka nemusí v závodě řešit hlavní přední chladič zalepený nějakými nečistotami. U Shreka nechybí ani hydraulické nohy usnadňující vyproštění vozu, které jsou napojeny na jeden okruh spolu s řízením.
Protože se bavíme o dálkových soutěžích, musí mít závodní F-150 patřičně objemnou nádrž. Ta se nachází za sedadly, přičemž jde lidově řečeno o obrovskou gumovou krabici v karbonové skořepině, do které se vejde až 550 litrů paliva. Právě takto velké množství je jednou z věcí, která velmi výrazně komplikuje nastavení podvozku, protože ho musíte naladit tak, aby vůz fungoval jak na startu, tak při dojezdu do cíle, kdy je o půl tuny lehčí a kdy už má odlišné těžiště. Jinak řečeno, celé je to o jednom velkém kompromisu. Vůz musí fungovat celkem dobře pořád, ale nikdy vlastně nefunguje ideálně.
Když je řeč o těžišti, je dobré zmínit, že původní laminátová karoserie byla nově nahrazena lehčí karbonovou alternativou. Suchá hmotnost ovšem musí být podle předpisů 1850 kg, takže tento krok nepřináší nějakou výhodu v podobě lepších jízdních vlastností daných nižší hmotností, ale možnost trochu pohnout právě s těžištěm. Technici tak mohli na Shreka použít tlustší a tedy těžší plechy podvozku a tím dostat těžiště trochu níže.
Jinak v interiéru najdete jen to nejdůležitější, na komfort se nehraje, i když Shrek má alespoň klimatizaci. Martin byl po její instalaci do vozu původně nadšený, jenže pak mu údajně jeden z techniků připomněl, že klimatizace ubírá výkon motoru, takže ji teď už občas nechává vypnutou.
Kdo nezažil, nepochopí
Dakarskou rally sleduji pravidelně už hodně dlouhou dobu. Vždy mne fascinovaly záběry aut projíždějících pouští, zdolávajících nekonečné pláně a šplhajících do velkých nadmořských výšek. Člověk si tak nějak představuje, že to celé musí být zábava, ale po osobní zkušenosti musím konstatovat, že realita je jako z jiného světa. Kdo to nezažil na vlastní kůži, ten to zkrátka nepochopí.
Úvod naší asi čtyřminutové jízdy nebyl nijak zvlášť výjimečný. Jako do každého závodního auta se i sem musíte prostě nějak dostat, což ztěžuje fakt, že je vůz celkem vysoký a za dveřmi má ochranný rám. Jako u každého závodního auta se usadíte do skořepinových sedadel a vaše pevné spojení člověk-stroj obstarají pětibodové pásy dotažené tak, abyste se ani nehnuli. Následuje klasické cvaknutí, když Martin zařadí jedničku a rozjezd.
Pětilitrový osmiválec se zjevně velmi snadno vytáčí a vysoké otáčky má rád. Zvuk motoru má velké grády, ale akcelerace tady není tím hlavním. To nejdůležitější je podvozek umožňující této věci postavené na čtyřech kolech neskutečnou jízdu terénem.
Coby běžní smrtelníci jsme prostě zvyklí, že když vidíme díru, přibrzdíme. A když nepřibrzdíme, tak obvykle následuje rána. Tady člověk vidí obrovskou díru a Martin se na ní žene, jako kdyby neexistovala. Mnohokrát jsem během jízdy čekal nějaký tvrdý náraz, ale nestalo se nic. Auto se zhoupne, případně se vznese a upaluje dál. Až teď jsem pochopil, proč nám Martin doporučoval si trať před jízdou prohlédnout s tím, že jak nabere tempo, cesta se opticky vyrovná. Je to rozhodně pravda, protože když jsem některá místa projížděl dopoledne se sériovým Raptorem, musel jsem jet oproti tomuto speciálu jak šnek.
Při ostré jízdě to s vámi hází, jako kdyby vás někdo strčil do mixéru. Pokud se něčeho nedržíte, máte dost práce s tím, abyste vůbec udrželi ruce v klíně. Když pak Martin najel na prudké klesání, kde by nám na běžné prezentaci automobilky ukazovaly, jak hezky funguje asistent pro sjíždění kopců, Shrek ještě zrychloval, aby dole zase zcela samozřejmě vymetl další obrovskou díru, nadhodil zadní nápravu, čímž nám dopřál další krásný pohled na cestu z poněkud netradiční perspektivy, následovalo několik bahenních lázní, průlet roštím po cestě, kam se F-150 vešla hodně akorát a bylo hotovo. Za ty čtyři minuty jsem se stačil řádně zapotit, a to jsem uvnitř jenom seděl. Bylo to krátké, ale hodně intenzivní. Něco takového jsem fakt ještě nikdy nezažil.
Je fascinující v praxi poznat, co dnes dokáže špičková technika. I když tak nějak podvědomě stále nevěřím tomu, co závodní F-150 v terénu kousek od Jihlavy předváděla, dokážu si připustit, že až takto daleko zkrátka vývoj dospěl. Co ale opravdu nechápu, je to, jak Honza Tománek coby spolujezdec může v tomto prostředí koukat do itineráře a navigovat. Pravda, v reálném závodě se nejede tak rychle jako v při těchto testech, kdy Martin má už trasu najetou, ale stejně. Připočtěme k tomu nutnost stravovat se a pít tak, abyste v měřených etapách nemuseli vykonávat lidské potřeby (třeba Martin před startem prostě nepije) a máte tady ono peklo na zemi, jak se o dakarské rally občas mluví. Teď už vím, že to rozhodně není nijak přehnané.