O Podniku zahraničního obchodu Tuzex se dnes vyprávějí historky pravdivé, polopravdivé i zcela vyfabulované. Proto zřejmě bude nejlepší, když se podíváme zpětně do historie, protože pamětníků vzniku tohoto fenoménu rychle ubývá…
„Dělnicko-rolnické“ Československo zahájilo honbu na valuty!
Po únorovém převratu 1948 zůstala mezi lidmi spousta cizích měn, zlata a starožitností. Na jednu stranu zde tedy byli občané, kteří měli konvertibilní valutu nebo cenné věci, ale režim jim bránil ve výjezdu, a tedy v možnosti nákupu. Za československý tovar, s jehož kvalitou a množstvím to začalo jít rychle z kopce, nikdo nebyl ochotný utrácet dolary, britské libry nebo švýcarské franky.
Video: Reportáž ČT o Tuzexu
Na stranu druhou si stát byl vědomý vlastnictví takových směnitelných komodit u našich občanů, dále pak množství hotovosti u zahraničních diplomatů, a potřeboval lákavou měnu, zlato či starožitnosti získat. Samozřejmě na hrazení svých pohledávek v zahraničí, protože i přes jásavé výkřiky a vzteklé vrčení na „imperialisty“ a „vrahy“ potřeboval nakupovat suroviny, výrobky a služby na západě. Kromě toho se velkým vzorem stal Sovětský svaz, jenž podobné obchodní praktiky zavedl už krátce po listopadové revoluci ze stejných důvodů. Tam se tento podnik jmenoval Torgsin a fungoval velmi dlouho, vlastně až do postupného poválečného rozmachu valutových obchodů Berjozka.
Předchůdcem Tuzexu byl Darex
Československo si pospíšilo – první podobný obchod byl otevřený již v polovině roku 1949. Celá síť nesla název Darex (nemá nic společného s pražskou prodejnou Darex z 60. let). Zkratka vznikla ze slovního spojení DÁRky – EXport. V prováděcích předpisech bylo stanoveno, že nabídku prodejen bude většinově tvořit potravinářské zboží, jinak určené na export, mimoto z deseti až patnácti procent zboží dovozové.
Z našich položek jmenujme například masové konzervy, hodnotnější druhy uzenin, značkový alkohol, kávu, čaj, kakao, cukrovinky, mýdla a parfémy, později i šatovky a drobný textil. Z dovozových položek se Darex zaměřil především na čokolády, kávu, destiláty a drobnou kosmetiku. Podnik rozeslal nabídkové katalogy na všechna československá velvyslanectví, obchodní mise a zastoupení podniků v zahraničí, na cizí velvyslanectví a afilace zahraničních firem u nás, ale dával také inzeráty do zahraničních tiskovin.
Cílem bylo „odlákat“ například maximum cizích diplomatů od zásobování ze zahraničí a přimět je utrácet přidělené prostředky v prodejnách Darexu. V krátkosti ještě k nákupu: cizinec (například příbuzný) mohl zaslat do Československa třeba sto dolarů ve prospěch určitého občana. V (zlodějském) kursu mu byly pak poskytnuté poukázky, které mohl utratit v Darexu.
Cizinec mohl valutu vyměnit i ve Státní bance československé při návštěvě a dát poukázky našemu občanu, případně mu dát rovnou cizí měnu, aby si po výměně za darexové šeky něco koupil. Ovšem ruku na srdce: v děsivé atmosféře přelomu 40. a 50. let bylo rizikem i samotné setkání se západním cizincem, natož převzetí valut z jeho peněženky…
Darexové poukázky za zlato i starožitnosti…
Ale co se týče získání takových prostředků, československé hospodářství najednou fungovalo naprosto hladce: do konce roku 1949 u nás existovalo již osm prodejen Darexu, pět jich bylo v Praze, a to nejen v centru, ale například i na letišti. Darexové poukázky mohl tuzemec získat i za zlato, po němž byl stát jako posedlý (a několikrát se náš zlatý poklad „záhadně rozplynul“). Dále také za hodnotné starožitnosti, které stát pak hanebně vyvážel, například položky z majetku československé aristokracie…
Darex ukončil svou existenci se státem provedeným a posvěceným podrazem ve formě měnové reformy v roce 1953. Ale zakrátko vyvstal podobný problém jako v roce 1949: jezdili sem cizinci, diplomatické mise potřebovaly občasné drobné nákupy, obdarovaní či v zahraničí výdělečně činní tuzemci neměli kde prostředky utratit a do korunových obchodů se jim nechtělo.
Tuzex na sebe nenechal dlouho čekat!
Zrod Tuzexu zahájila vláda ČSR svým usnesením z 19. června 1957. Do prováděcí praxe Ministerstva zahraničního obchodu ČSR se usnesení dostalo už za deset dní. Zřizovatel, tedy ministerstvo zahraničního obchodu víceméně beze zbytku převzalo původní strukturu Darexu, jen ji vzhledem k postupnému odklonu od politické tvrdosti a krutosti poněkud uvolnilo. To ovšem neznamená, že by se mezi koupěchtivými nepohybovali sledovači nebo že by personál neměl druhé „chlebodárce“.
Nabídka osobních vozidel PZO Tuzex začala již na přelomu 50. a 60. let řadou Octavia, ale teprve příchodem 1000 MB nabraly prodeje obrátky…
Tuzex bral platbu třemi způsoby: ve valutě, v tuzexových poukázkách, pro něž se v 60. letech vžil název bony, třebaže byly oficiálně označené jako TK (tuzexové koruny), případně v šecích. Nadále existovala výkupní místa pro zlato a hodnotné starožitnosti, například šperky, obrazy světově proslulých malířů či drahokamy.
Na pultech potraviny, nápoje, elektronika i automobily
Struktura sortimentu Tuzexu doznala značných změn: prodejny (první byla v pražské Palackého ulici) nabízely nejen potraviny, ale i elektroniku (zpočátku jen českou), fotopřístroje, kosmetiku, látky, broušené sklo, značkový porcelán, klenoty s českými granáty, později i dárkové poukazy a balíčky, stavební materiál nebo šeky na pohonné hmoty.
Automobily a motocykly se v nabídce Tuzexu objevily na přelomu 50. a 60. let. Není divu: československá emigrace se měla k světu a podle svých sil chtěla a mohla svému příbuzenstvu v ČSSR přilepšit. Zřizovatel tedy ve spolupráci se zahraničním obchodem dal do nabídky osobní vozidla. Ohromnou předností valutových plateb bylo téměř okamžité dodání (většinou do dvou dnů, nejdéle do týdne, pokud byl typ a odstín barvy k dispozici), navíc dostal zákazník možnost nechat si dovybavit vůz u nás jen málokdy dostupnými doplňky.
Kvalitně vytištěné barevné katalogy zamířily především do ciziny
Tuzex nechal natisknout dva druhy ceníků, jeden pro své tuzemské prodejny (zde uváděl ceny v TK, tedy bonech), do zahraničí zasílal tiskoviny s cenami v dolarech, západoněmeckých markách či librách šterlinků – a zároveň v československých „korunách“. Uvozovky proto, že pod označením Kčs (koruna československá) se skrývala částka v tuzexových poukázkách. Úsměvné, ale trochu hořce, ČSSR nerada přiznávala, že ve státě, kde jsou si „všichni rovni“ existuje kategorie těch „rovnějších“.
Od té doby až do konce existence tohoto podniku se automobily staly jednou z nejsledovanějších a nejprodávanějších položek.
Prodej začíná Octaviemi a Feliciemi
Z prvního vydaného ceníku roku 1960 můžeme vybrat například Škodu Octavia Super za 9 900 TK (1 380,75 USD), škodovku Felicia za 10 500 TK či nový dovozový Fiat 600 za 7 000 TK. Neoficiální přepočet tuzexové a běžné koruny činil tehdy 4 Kčs, později se tento „kurs“ posouval po padesáti haléřích až k hodnotám 5,50 až 6 Kčs na konci roku 1989. Tuzex už tehdy nabízel motoristům doplňky, například autorádia či pneumatiky (běžné či běloboké), benzínové poukázky, motorový a převodový olej Shell či dokonce montované garáže!
Kdo měl dostatek cizozemské měny nebo tuzexových poukázek, mohl si objednat škodovku v provedení, u nás známého jen z fotografií značkových expozic na zahraničních autosalónech
K těm pneumatikám malá zmínka: na dobových záběrech z provozu může divák vidět například zmíněné Fiaty 600 nebo Renaulty 8 s celočernými pneumatikami, případně s obutím, zdobeným bílou linkou. Tak vězte, že podle toho se zpravidla poznal tuzexový automobil. Na českém trhu se kromě například veletržních souběhů neprodávaly běloboké pneumatiky.
Ty byly k mání jen v prodejnách Tuzexu, navíc je obchod dodával i jako volitelné příslušenství k novým vozům, prodávaným za poukázky. To je tedy celé tajemství… Ještě dodáme, že jistý renomovaný motoristický týdeník radil našim motoristům, kteří toužili po bělobokém obutí, natřít si boky pneumatik barvou. Fuj…
Šedesátá léta přinesla nevídaný rozmach prodeje aut!
Na konci šedesátých let Tuzex dodával našim motoristům dlouhou řadu vozidel tuzemských, východoevropských i západních. Někdy se ovšem jeho nabídka kryla s prodejem Mototechny. Ceník z roku 1971 nabízí škodovku 100 (10 700 TK), 110 R (16 850 TK), Simku 1301 Spécial za 16 300 TK či Fiat 500 (7 600 TK). Stálicemi v zájmu kupujících se staly Ford Cortina, Chrysler 180, Fiaty 127 a 128, Saab 99 či široká škála renaultů (5, 16 a 12).
Ceny vozů se neustále zvedaly. Náš tisk to tehdy každoročně komentoval jako důsledek krize v „kapitalistickém“ světě, pravdou ale bylo, že nestabilní československá měna s nulovou směnitelností dokazovala svou „hadrovitost“.
Léta osmdesátá poznamenala stagnace prodeje aut za koruny
V 80. létech se nabídka Mototechny ztenčovala, většina vozidel s výjimkou základních modifikací škodovek, dacií a malých Fiatů 126p přešla do gesce Tuzexu. Poté, co Tuzex zrušil svou prodejnu ojetých vozů v pražské Řeznické ulici (výdejna byla ovšem jinde, tady se jen prodávalo – k ojetým vozům na našem trhu se dostaneme příště), se prodejna i výdejna automobilů Tuzexu přesunula do Čistovické ulice v Praze 6 – Řepích.
Z ceníku a katalogu ročníku 1982 vyjímáme například Škodu Garde za 15 950 TK, u nás absolutně nedostatkovou terénní Ladu Niva 2121 za 24 900 TK, ojediněle dovezené Volvo 244 GL za 44 000 TK nebo Fiat 131 Mirafiori, dovážený k nám ve velkých sériích – tentokrát za 31 110 TK. Za příplatek prodejna nabízela metalické odstíny, kdysi také bezpečnostní pásy nebo radiální obutí – to u nás tehdy v 60. a 70. letech ještě zdaleka nebyla samozřejmost.
Stovku Renaultů Fuego Tuzex prodával dva roky! Znamená to, že ne každé auto v síti valutových prodejen se stalo bestsellerem!
Další nahlédnutí do ceníků: stálice i ležáky
Sortiment v nabídce se občas změnil v důsledku realizovaných či nerealizovaných kontraktů obchodních skupin Motokovu. V zásadě se ale dovoz soustředil ze západních značek na Fiat, Renault, britský Ford, Saab – a občas také nějaké „extrovky“. O některé modely nebýval předpokládaný zájem, takže je Tuzex doprodával třeba ještě rok po ukončení výroby, například Ford Cortinu Mk.IV.
Růst cen tuzexových vozidel v poměru k velmi slabým výdělkovým možnostem většiny Čechoslováků ilustruje náhled do katalogu z poloviny 80. let: například Škoda 130 L se prodávala za 15 675 TK (včetně příplatkových doplňků), populární Fiat Uno 45 stál 28 000 TK, Ford Sierra 1600 – ve své době nesmírně populární vůz – přišel zájemce na neskutečných 42 900 TK (přestože se jednalo o základní model).
V polovině 80. let Tuzex horkotěžko doprodával stovku Renaultů Fuego, který se profiloval jako následník populární dvojice Renaultů 15/17.
Hitem druhé poloviny 80. let se stal třeba Renault 11, pak malé, ale dokonale postavené a velmi drahé Volvo 360 (63 800 TK!!!), Renault 21, Peugeot 205 a vznětový 309 či Opel Kadett E. Teprve tehdy se na našem trhu mohly objevit oficiálně dovážené západoněmecké značky, dříve existovaly velké politické komplikace, které se podařilo zmírnit a odstranit až během 70. let.
Auta a doplňky, a to nejen v Tuzexu!
Již jsme se zmínili o autopříslušenství. V sedmdesátých letech si mohli majitelé valutových kont a TK pořídit například dětské sedačky v ceně kolem 300 TK, halogenové přídavné světlomety za cca 250 TK, sadu kosmetiky Vileda v ceně od 20 TK výše, hasicí přístroje za cca 40 TK či sportovní výfuky, které stály od 150 do 280 TK.
Tuzexové poukázky se neoficiálně nazývaly „bony“. Jejich nominální hodnota v průběhu let rostla, v přípravě byly i tisícovky, ale k realizaci nedošlo. Vyšší hodnoty měly půlroční platnost (razítko), aby stát zamezil „křečkování“ a donutil majitele k rychlejšímu utrácení
V nabídce byla i maziva Shell a Castrol, autorádia, žárovky a další sortiment.
Tuzex ovšem neprodával jen ve vlastních prodejnách. Zajímavou alternativou se stala distribuce výrobků značky Škoda v síti smluvních prodejen Drupol. Největší byla v Mladé Boleslavi, družstvo Drupol mělo uzavřený kontrakt s Tuzexem na příjem valut.
Vozy, distribuované Drupolem, mohly mít širokou nabídku příslušenství včetně dovozových karosářských prvků (spoilery, prahové lišty, nástavce blatníků, střešní okna apod). Zákazník mohl mít zvolený vůz během maximálně dvou dnů, auta dostávala dokonalý předprodejní servis, protože přišly ze zvláštní výpravny boleslavské škodovky. Při převzetí vozu si nový majitel mohl zakoupit i příslušenství, například rádia s přehrávačem, antény, potahy na volant a další položky.
Veletržní exponáty a způsob jejich nabytí
Ale vraťme se k Tuzexu: často diskutovanou činností byl a je prodej exponátů z brněnských veletrhů. Ovšem zdaleka ne všech! Praxí například Daimleru-Benz byly dohody s novými majiteli jeho výrobků, že za mírnou slevu vozidlo vystaví v Brně a předají po skončení veletrhu.
Emblém Tuzexu zdobil papírové i plastové tašky, balicí papír, účtenky a také obaly zboží, dodávaného u nás výhradně pro Tuzex (například káva, cukrovinky nebo čaj)
To se praktikovalo zejména u ambulancí, autobusů a užitkových vozidel včetně řady Unimog. Někteří vystavovatelé u nás vůbec své exponáty neprodávali, třeba sovětský Avtoexport či koncern Crvena Zastava po ukončení oficiálního dovozu Zastavy 101, případně polský FSO u vystavované značky FSO Polonez.
Kupujeme „exotiku“ z veletržního areálu
Ovšem v principu se věc děla takto: veletrh probíhal každoročně v září. Už v prázdninách se, kdo bude vystavovat a přibližný počet i druh vozidel. Součástí brněnského výstavního areálu byla i pobočka Tuzexu. Méně znalí zájemci se snažili objednávat si přes pražské ústředí v Řepích, to bylo ovšem zdlouhavé. Optimální bylo obrátit se na filiálku Tuzexu na výstavišti, podstrčit nějakou tu bankovku, a připravit se na převod částky z valutového účtu.
Tak se prodávaly nejen u nás běžné značky Mercedes-Benz, Ford, Volvo či Renault, ale také třeba Daf, BMW, NSU, Peugeot, Morris, Toyota, Austin, Datsun, MG apod. Ještě před koncem veletrhu bývala všechna vystavovaná vozidla prodaná. V 80. létech se z veletržních expozic prodalo přes 180 exemplářů, o dekádu dříve 168, v šedesátých letech dokonce více než 200 (tady se projevilo politické a zahraničně-obchodní tání konce 60. let).
Pro auto jen s legálně získanými prostředky
Často se hovoří o tom, že zájemce přišel do prodejny doslova s pytlem TK a koupil vůz. Tak tomu v reálu ale nebylo. Pouze u ojetin nesledoval Tuzex (a stát) zdroj, odkud jednotlivec poukázky nebo valuty získal. Tuzex zájemci nové auto prodal jen v případě legálního nabytí peněz (tedy třeba prací v zahraničí, darem, převodem z ciziny, dědictvím apod).
Alternativou byla možnost, kdy se cizinec dostavil s našim občanem do prodejny, uhradil kupní cenu například šekem, po jehož zaúčtování a ověření vyzval Tuzex našeho občana k vyzvednutí vozidla. O tom, jaká bude nabídka v Tuzexu, informoval denní tisk a motoristické časopisy. Kdo ale chtěl mít přesné informace, většinou je obdržel u prodejního pultu výměnou za nějakou tu pozornost. Za tu dokázali pracovníci odbytu Tuzexu zařídit i žádanou barvu, případně měli velmi přesné informace, kdy takové vozidlo bude k dispozici…
Mezi aktivity Tuzexu se počítal i dovoz ojetých vozidel ze zahraničí, prodávaných za koruny i TK. K němu se vrátíme v rámci připravovaného článku o prodeji ojetin. Zcela zapomenutou činností Tuzexu byla možnost dodání vybraných modelů na úvěr. Tuzex to teoreticky umožňoval…
Nejen jednotlivci, ale i stát kupoval za „tvrdé“
Valutový prodej se realizoval i u nákladních, speciálních a užitkových vozidel, autobusů a přívěsů. Tady se ale jednalo o dvojí způsob: buď měly subjekty částečně devizovou samostatnost (například Česká státní pojišťovna nebo Československá televize) nebo se požadované automobily zařadily do plánu, podniky si o ně žádaly a bylo na Státní plánovací komisi a ministerstvu financí, zda přidělily devizové prostředky na nákup.
Mercedes-Benz řady W123 byl nejčastějším objektem individuálních objednávek, výrobce pravidelně prodal i všechny své veletržní exponáty
Například Československá televize si takto pořídila řadu přenosových vozů a jiné techniky převážně značky Mercedes-Benz či mikrobusy Ford Econovan, Česká státní pojišťovna participovala na získání několika mikrobusů VW či odtahovek, na naše silnice se dostaly měřící vozy značky Chevrolet a Mercedes-Benz.
Druhým způsobem – tedy plánovanou koupí ze státních prostředků byly získány například desítky Unimogů a mnoho čistících vozů Mercedes-Benz, autobusy stejné značky pro Čedok, či srovnávací vzorky k dispozici výzkumným ústavům a automobilkám (nejen osobní, ale i nákladní, traktory, a dokonce autobus Mercedes-Benz). To je ovšem téma, překračující rámec tohoto článku.
Dostatek peněz a zvláštní chutě: doporučujeme individuální dovoz!
Dalším zajímavým počinem Tuzexu se stal individuální dovoz motorových vozidel. Byla období, kdy ministerstvo zahraničního obchodu stanovilo, že se individuálně smějí dovážet jen značky, které tu mají servisní zázemí, ale většinou to nechaly na libovůli objednávajícího.
Tak se k nám dostaly nejen obligátní Mercedesy-Benz, Volkswageny, BMW či Fordy, ale například i dva zcela nové Fordy Mustang nebo Jaguar XJ6. Princip objednávání byl následující (autor článku jej zažil ve svém mládí a na celém zhruba půldruharočním maratónu korespondence mezi západním Německem a Československem se aktivně podílel – jednalo se o Mercedes-Benz W123): Nejdříve dorazily z mateřského závodu veškeré dostupné katalogy tohoto typu a ceníky.
Prostřednictvím individuální objednávky zamířily do Československa také dva Fordy Mustang. Ten z roku 1969 (na snímku z propagační fotografie) dodnes existuje
Továrna odpovídala na velmi zvláštním tenkém dopisním papíru, na jehož pravém horním rohu byla samolepící žlutá cedulka s číslem objednávky. Pod ním probíhala veškerá komunikace. Po dlouhém vybírání modelu, barvy, čalounění a příplatkové výbavy odešla objednávka do Tuzexu a továrny Daimler-Benz.
Tuzex od výrobce dostal celkovou cenu, připočítal si k tomu další výlohy, clo a svou marži, a cca do dvou měsíců od závazné objednávky požádal doporučeným dopisem o převod částky na svůj účet. Když byla částka zaknihovaná, tak teprve továrna potvrdila realizaci zakázky.
Na W123 se tehdy (rok 1978) muselo ještě bezmála rok čekat. Až zjara 1979 továrna budoucímu majiteli sdělila, že vozidlo v nejbližší době expeduje. Pak se konečně ozval Tuzex, že vůz bude určitého dne připravený k vyzvednutí v Praze 6 – Řepích. Pokud mezi zaplacením a dodáním došlo k cenovým pohybům směrem nahoru, musel dlužnou částku nový majitel uhradit na účet Tuzexu ještě před převzetím. Teoreticky si mohl koupit v prodejně i nějaké doplňky, ale u W123 byla tato praxe zbytečná.
Připravte si nervíčky a pevné boty k odkopání klacků zpod nohou!
Při převzetí dostal nový majitel k podepsání protokol, kde se továrna vyjímá z odpovědnosti, protože z Československa nebylo možné běžně vyjet k záručním prohlídkám a případnému servisu do smluvní pobočky. Údržbu zajišťovala provozovna Autodružstva Praha na Spořilově, starající se o opravy značek Mercedes-Benz, VW, BMW, Ford a Moskvič.
Před začátkem veletrhů v Brně se vystavovaná technika soustředila podle druhů na volných plochách, odkud ji zaměstnanci veletržního areálu rozváželi do expozic. Po skončení zamířila auta k novým majitelům
Nesměla už od 70. let „sahat“ na automatické převodovky a vstřikování paliva poté, co po servisních zásazích došlo ke kolapsu vozů zahraničních diplomatů, kteří okamžitě hlásili věc mateřské továrně. Ta podobné aktivity Autodružstvu Praha zarazila, a to až do druhé poloviny 80. let. V režii této opravny byla i distribuce náhradních dílů: ty se platily valutou nebo v TK, práci opravna účtovala v korunách.
Vozidlo z běžné distribuční sítě Tuzexu před předáním projel se zákazníkem technik, zákazník si za volant ovšem sednout nesměl. Do posledního podpisu zůstal vůz majetkem PZO Tuzex, po předání do rukou nového majitele už prodejna žádnou jízdu podniknout nesměla. Složité? Určitě ano, ale Tuzex měl velmi dobré právníky a myslel na všechny eventuality.
U individuálně dovezených vozů to bylo ještě obtížnější, protože auto bylo de iure i de facto majetkem určité osoby, ale ještě se nacházelo u zprostředkovatele, tedy Tuzexu. Nový majitel jej tedy až do podpisu projet nesměl, Tuzex ale také ne, protože mu vůz nepatřil. Byla to tedy patová situace. Mechanik novému majiteli vše vysvětlil, na nádvoří vedle skladu nových vozů nastartoval motor, pak vyplnil a dal k podepsání všechny doklady, a až poté mohl majitel odjet. A zkušební jízda se tedy konala teprve při jízdě domů…
VW Golf byl ve své domovině a v západní Evropě často druhým vozem v rodině, u nás měl pověst luxusního modelu. Jeho cena u nás jasně ukazovala na chabé výkony našeho hospodářství
Mezi druhou polovinou 60. let a koncem let osmdesátých se roční počet individuálních objednávek a jejich realizací pohyboval mezi 25 a 60 vozidly. Autor článku má sice v archivu podrobná čísla a počty individuálně dodaných vozidel podle jednotlivých roků a značek, ale přesné uvádění suchých čísel by zbytečně natahovalo délku článku.
Konec Tuzexu se pojí s kolapsem států východního bloku…
Tuzex jako takový začala oslabovat vlna postupného úpadku států „socialistické soustavy“ koncem 80. let. V roce 1992 byly zrušené tuzexové koruny (bony), podnik začal prodávat za běžnou měnu. To už ale vlna zájmu dávno opadla, otevřením hranic si každý zájemce mohl dovézt jakékoliv zboží bez zprostředkovatele. Koncem 90. let se podnik dostal do likvidace a samotná značka „cestovala“ mezi několika novými vlastníky.
Dnes se někdejší automobilový artikl Tuzexu prodává na veteránských portálech, často s poznámkou „koupeno v Tuzexu“. Mladším ročníkům nic neříká honba tehdejších občanů za papírovými nebo plastovými taškami s emblémem Tuzexu.
Autor článku vlastně neví, jak se současnou optikou na fenomén dvojího prodeje dívat: zda negativně, protože existence této sítě přispěla k ostrakizaci běžného spotřebitele, který neměl legální možnost k získání TK (ale vždycky si poradil), či pozitivně, protože díky aktivitám Tuzexu se k řadě našich spoluobčanů dostalo kvalitnější zboží včetně automobilů, než jaké mohly poskytnout československé a východoevropské továrny. Ale Tuzex zůstane proklínaným i velebených obchodem už navždy (dokud tedy nevymizí pamětníci…)
Zdroj: archiv autora