Sedm slepých uliček automobilového vývoje: Tudy ne, přátelé

Lidská činorodost je motorem pokroku – kdyby si spousta odvážných lidí neřekla, že vyzkouší to, co jiní doposud ne, možná bychom ještě dnes běžně jezdili na koních. Jenže řada inovátorů neskončila jako Gottlieb Daimler, Henry Ford nebo Rudolf Diesel. I vcelku zajímavě vypadající inovace skončily v propadlišti dějin, protože se ukázalo, že jsou technicky neřešitelné, zbytečně složité, nebo o ně prostě nebyl zájem. Pokusili jsme se vybrat ty méně známé slepé uličky automobilového vývoje, které nás zaujaly svou zajímavostí či prostou nesmyslností.

Zároveň jedním dechem dodáváme, že nebýt odvážlivců, kteří se se svými nápady vydávají tam, kam se zatím nikdo jiný nevydal, svět (nejen) aut by byl mnohem smutnějším a pustším místem.

1. Šestikolová auta

black_2

Mít dvě nápravy vzadu je vcelku běžné, ale vepředu? Podobné pokusy ve valné míře končily neúspěchem. Možná si vzpomenete na formuli Tyrrell P34, se kterou Jody Scheckter a Patrick Depailler získali první a druhé místo na švédské Grand Prix v roce 1976, nicméně i tak se nápad příliš neosvědčil kvůli složitému mechanismu řízení a technicky komplikovanému podvozku. V moderní době se o tuto koncepci pokusil malosériový výrobce Covini se svým dvoumístným sportovním kupé, poháněným osmiválcem o výkonu 440 koní a s maximální rychlostí 300 km/h. Tento vůz si překvapivě vysloužil slova chvály od motoristických novinářů díky svým vlastnostem v zatáčkách, ale spíše než prodejním trhákem zůstal roztomilou kuriozitou na motoristických přehlídkách.

2. Modulární karoserie

1988 Nissan Pulsar

Líbilo by se vám udělat během chvilky z efektního sporťáku praktický shooting brake? Nissan se svým modelem Pulsar NX z osmdesátých let nabídl zákazníkům přesně tuto výhodu. Odnímatelná a výměnná zadní část vozu slibovala zajímavé možnosti využití, nicméně šlo spíše o exotickou raritu, ze zjevných důvodů. Zeptejte se každého majitele kabrioletu s nasazovacím hard topem, jak je nepříjemné s tímto předmětem manipulovat a jak jim překáží v garáži.

3. Toaletní sedačka

image71

Odpočívadlo v nedohlednu, kolona se nehýbe a vy musíte vykonat potřebu. Co s tím? Podle čínských vynálezců je řešení snadné, do sedačky auta zabudovali výklopný segment, pod kterým se skrývala mobilní toaleta. Fakt, že tento zajímavý nápad nepřevzala žádná automobilka, zřejmě svědčí o nedostatečné poptávce na trhu. Nemluvě o hygienickém aspektu věci.

4. Rakety

rocket_brakes_0

Reaktivní pohon aut se prosadil pouze u dragsterů, ale jeho využití bylo zvažováno nejen k pohonu, ale také k brzdění. Magazín Popular Science v roce 1946 referoval o dvou tryskách, uložených v přední části vozu pod úhlem 45 stupňů, schopných zastavit vůz z rychlosti 96 km/h na 24 metrech.

5. Nukleární pohon

atomová éra slibovala široké využití jaderné energie. Tímto zázračným zdrojem mělo být poháněno všechno, včetně aut. Ford představil v roce 1958 koncept Nucleon, který měl využívat miniaturizovaný jaderný reaktor, vyrábějící páru ze zásobníku na palubě. Pára roztáčela turbíny a opět kondenzovala do formy vody, systém sliboval teoretický dojezd přes osm tisíc kilometrů. Místo výměny materiálu mělo „tankování“ probíhat nahrazením celého reaktoru za jiný na speciálních stanicích. Jaderný pohon se však na rozdíl od aut či letadel, se kterými experimentovali Sověti ve formě Tupolevu 95LAL, usídlil pouze v lodích a ponorkách, kterým nevadí extra hmotnost materiálů potřebných pro stínění reaktoru.

6. Pohon na dřevoplyn

692.1ret-e1483699566839

při nedokonalém spalování biologického materiálu vzniká plynové palivo, jehož první využití lze zaznamenat již na konci 18. století. V době ekonomické krize na přelomu dvacátých a třicátých let a také za druhé světové války šlo o častou alternativu k fosilním palivům, nicméně systém měl několik významných chyb. Především nízkou účinnost, vozidla trpěla nedostatkem výkonu a nestabilním chodem motoru, dále zde byl problém se zanášením motoru dehtem a tím pádem vyšším opotřebením. Do vozidla bylo také potřeba nainstalovat nevzhledný zplyňovací generátor.

7. Svítící pneumatiky

dw0IYcI

Firma goodyear v roce 1961 představila pneumatiky vyrobené z polyuretanové směsi zvané Neothane. Jejich produkce byla jednoduchá, odlévaly se ve formě a zapékaly při teplotě 250 stupňů Celsia. Směs se dala barvit a také byla částečně průhledná, proto stačilo do pneumatiky umístit osmnáct malých žárovek a svítící zázrak byl na světě. Osvětlení bylo možné ovládat z pozice řidiče, kromě estetické funkce mohlo sloužit například jako výstražná světla nebo blinkry. Ukázalo se však, že materiál má problém s adhezí na mokru a také dochází k jeho poškození při prudkém brzdění, a zatímco výroba byla snadná po stránce technické, z finančního hlediska už věci tak růžově nevypadaly. Při zkouškách v běžném provozu se navíc ukázalo, že svítící pneumatiky rozptylují jiné řidiče natolik, že hrozí nehody, nemluvě o nespolehlivém napájení žárovek a také špinění pneumatik, kvůli kterému nezůstaly průhledné příliš dlouho. Dnes jsou svítící kola specialitou tunerů, kteří si pořizují ventilky pneumatik se světelnými diodami, jež při pohybu vytvoří světelný kruh, což je samozřejmě v provozu zakázané – extra světlo rozptyluje lidi i dnes.

Sedm slepých uliček automobilového vývoje: Tudy ne, přátelé
Ohodnoťte tento článek!
3.94 (78.89%) 126 hlas/ů

PŘIDAT KOMENTÁŘ: