• Ráno jsou duny nejtvrdší a v šikmém slunci nejviditelnější

  • V měkkém písku je důležité šlápnout na plyn, než se auto zastaví

  • První zahrabání znamená konec, dalším zkoušením si jen přiděláte práci

Také jste při sledování Dakaru přemýšleli, jak se asi jezdí po písečných dunách? My jsme dostali unikátní příležitost si to vyzkoušet. A to hned na několik způsobů.
Z Prahy na Džerbu létá přímá linka, přes pochyby o bezpečnosti v Tunisku bývá plná. Afrika neznalého přivítá rozpačitě. Zanedbaná prostranství, nepořádek a omšelé domy. A to jsme na výstavním turistickém ostrově. Jak asi vypadá vnitrozemí?

Vnitrotuniské bulváry jsou protkány dopravním chaosem, stařičkými Peugeoty, bezstarostnými skútristy a minimálním zájmem místních o vnější vzhled domů či obchodů

To se dozvídáme po půldenní jízdě do tábora Zmila v nejjižnějším obydleném cípu západního Tuniska. Nejdříve po slušných státovkách, pak po horších okreskách včetně mnohých vádí. A poslední desítky kilometrů po pistách, občas zavátých, někdy proměněných v sérii zákeřných výmolů. Po několika hodinách, zpestřených teplotami přes 40 stupňů, jsme na místě. Bivaky, restaurace, umývárny. A také škorpioni, hadi a ještěrky.

Vnitrozemí Tuniska

V Tunisku zanechala stopy koloniální minulost. Proto organizace provozu i vozový park připomínají Evropu, až na některá specifika (časté policejní kontroly na pevných stanovištích). Místní však považují dopravní předpisy jen za doporučení. A přes silnice volně migrují stáda velbloudů, koz a ovcí, spolu s pískem, tvořícím duny, schopné převrátit auto. Překvapit vás mohou specifické dopravní značky (viz foto), okořeněné arabskými dodatkovými tabulkami. Stav vozového parku, tvořeného většinou francouzskými značkami, a zejména Peugeoty, je různorodý; chybějící světla, okna či výfuk nejsou důvody k odstavení auta a v provozu se běžně pohybují i modely, v Evropě zdobící veteránské sbírky. Při cestě do odlehlejšího sídla počítejte s extrémně řídkým osídlením i s tím, že poslední desítky kilometrů pojedete po pistách různé kvality.

Vádí se na pár dní v roce promění v dravou řeku, ženoucí se přes cestu. Ta je proto snížena a ochráněna betonovými sloupky před nečistotami
Takto vypadá typická tuniská vesnice: písečné prostranství a kolem něj prosté slepenice velkých kvádrů, nově opatřené solárními panely a bateriemi

Osamělý cestovatel by si měl z bezpečnostních důvodů vyžádat doprovod. Ujistěte se, že po cestě bude benzinka a voda, ani jedno u silnic běžně neseženete. Pít vodu z pramenů či studní není dobrý nápad, bývá totiž kontaminovaná. A spoléhat, že v případě problémů se za chvíli přiřítí asistence či vlastně jakákoliv pomoc, je naivní. Leckde chybí i mobilní signál.

Velbloud je nejstarší, nejspolehlivější a také nejúspornější pouštní dopravní prostředek. Napase se sám a kráčí sice pomalu, zato jakýmkoliv terénem

Na druhou stranu za poznání tato země stojí; zejména sever s krásnými horami a přece jen civilizovanějším prostředím (nechybějí dokonce ani dálnice). Zážitkem je ale i návštěva podzemních domů či oáz. Stejně jako pozorování nomádů, napájejících svoje stáda. V zemi se sice mluví vesměs arabsky, avšak obyvatelé jsou z velké části Berbeři, kteří jsou zaměňováni s Araby jen neradi.

  • Náležitosti: Vízum pro krátký pobyt netřeba, mezinárodní řidičák ano. Riziko terorismu je malé, ale existuje. Neriskujte.
  • Komunikace: Francouzština, občas čeština.
  • Peníze: Dináry se nesmějí dovážet, měňte na místě. Ceny jsou mírné.

Před námi už dorazil tým Buggyra racing, který sem, podobně jako další dakarské týmy, jezdí trénovat. Takže nás u brány vítá zaparkovaná ostrá závodní Tatra Martina Šoltyse. Že se s ní o tři dny později svezeme v plném tempu, ještě netušíme…

Ortodoxní konstrukce Mercedesu X prokázala na dunách svou platnost. Šestiválec 350d má mezinápravový diferenciál a sílu, 250d je zase lehčí, obratnější a jde rychleji za plynem

V bivaku čeká obdoba spartakiádního lehátka, elektrická prodlužovačka a květník se svíčkou. Jinak nic. V noci prý klesá teplota k nule, takže vybalujeme tepláky a mikiny. Jenže varování se týkalo asi jiné oblasti, uprostřed noci se svlékáme a dospáváme pod lehkou dekou. Prý máme pokaždé bivak pečlivě uzavřít, jinak že písek pronikne všude. Pronikl i přes zavřený vchod… Vážněji bereme doporučení chodit na záchod ve vysoké obuvi. Štír sice člověka nezabije, ale několik hodin brnící necitlivá noha nezní moc sexy.

Ráno je ideální čas k dovádění. Duny jsou nejtvrdší (rozdíl je nečekaně velký) a v šikmém slunci zároveň nejviditelnější. Zároveň při případném zapadnutí nebudete vyprošťovat na tak palčivém slunci. V poušti neustále fouká, písek se přesýpá a tam, kde včera vedla cesta, může být dnes jen další duna. Nejdramatičtější změna v průjezdnosti nastává, pokud se otočí směr větru. Zažijete-li, jako my, písečnou bouři, dá se dělat jediné – stát na místě a v zavřeném autě počkat, až přejde. Odměnou vám pak bude citelný pokles teploty.

Ráno je zhruba do půl deváté příjemně, pak začne slunce dokazovat, že změnit druhdy úrodnou část Afriky v Saharu pro něj nebyl žádný problém. Takže padesátka krém, dlouhé rukávy i nohavice, kvalitní boty (vzít si černé byl hloupý nápad), klobouk a sluneční brýle. Potit se v suchém vzduchu nebudeme. Pak nasedáme do zcela sériových Mercedesů X, které sem dorazily z Prahy, podhušťujeme pneumatiky a pod vedením dakarského matadora Davida Vršeckého vyrážíme.

S novým Volkswagenem Touareg marockými horami: Dvojí talent

Nejdřív trocha teorie, kterou na vražedném slunci neprotahujeme. Dozvídáme se rozdíl mezi měkkou návětrnou a překvapivě tvrdou závětrnou stranou dun. A také, že v poledne jsou k jezdění nejhorší podmínky; duny nejméně unesou a slunce kolmo shora zhoršuje jejich viditelnost. A že silniční pneumatiky se na sypký písek hodí více než terénní.

Vyprošťování vám zabere klidně stejně času a mnohem více energie než samotné jezdění. Důležité je včas poznat problém, zastavit a nesnažit se projet, kudy to nejde. Jinak můžete snadno rozbít auto

Pochopitelně vyjíždíme před polednem, takže záhy dochází na praktické kurzy různých druhů vyprošťování (těch je překvapivě mnoho, od lopaty přes pružné lano až po různě sofistikované ližiny). Od té chvíle je jasné, že jezdit po poušti sólo je dobrý nápad jen pro zkušené mazáky se špičkovou výbavou. Ostatní jsou rádi, že je má kdo vytáhnout. Dobře postavený sériový stroj se s trochou příčetnosti dunami neprodírá o nic hůře (ač přeci jen pomaleji) než písečné speciály. Základem je nikdy nevjet tam, kam nevidíme. Duna totiž může být vysoká několik metrů a náraz do jejího tvrdého dna může snadno skončit v lepším případě zničeným autem a vystřelenými airbagy. V měkkém písku je důležité šlápnout na plyn, než se auto zastaví. A mít předem zašpérováno.

První zahrabání znamená konec; když to budete zkoušet dál, jen si přiděláte práci při vyprošťování. Nejsnazší je vytažení druhým autem, při sólo výletu se rozcvičíte s lopatkou a ližinami

Po třech dnech auta nejeví známky únavy, jen mají jemný písek téměř všude. A my se cítíme jako ostřílení dunoví borci. Tedy aspoň do chvíle, než nás mistr Šoltys naloží do své 950koňové Tatry a předvede nám, jak se jezdí Dakar. Pak se nám zase vrátí zdravá sebereflexe…

Pouští lze cestovat i na velbloudu, případně na kratší vzdálenosti i na čtyřkolce (obojí jsme zkusili). Kdybyste ovšem získali pocit, že ve střední Evropě nevyužíváte potenciál svého moderního pick-upu naplno, tak máte pravdu a Tunisko je relativně dostupná možnost, jak se k jeho hranicím přiblížit. A po návratu si zase začnete vážit výhod evropské civilizace…

S Mercedesem třídy X na Sahaře: V poledne jsou duny nejzrádnější
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 3 hlas/ů

PŘIDAT KOMENTÁŘ: