Obojživelníky ZIL měly zachraňovat ruské kosmonauty. Proto musely zvládnout každý terén

Je polovina šedesátých let minulého století a studená válka je v plném proudu. Nejenže se Sovětský svaz a USA vzájemně špiclují jak to jen jde, ale do toho se ještě pouští do boje o vesmír. Právě v té době vyjíždí na svět celá řada zajímavých vozidel, která mají vždy přesně vymezený účel. Takovým se staly i šestikolové obojživelníky ZIL PEU.

První verze s označením PEU-1 vzniklo celkem 13 kusů. Sloužila k hledání kapslí se snímky ze špionážních družic

Kapsle dopadaly do odlehlých oblastí Sibiře. Proto musel mít vůz velký dojezd a vynikající průchodnost terénem

Prvním z nich byl ZIL PEU-1, známý také jako ZIL-132K. Mezi lety 1966 až 1973 ho z rozhodnutí strany vzniklo celkem 13 kusů, což je na jednoúčelové sovětské vozidlo poměrně slušné číslo. Auto to bylo na první pohled zvláštní. Laminátová karoserie s oblou přídí, hladkým podvozkem i boky dávala jasně najevo, že jde o obojživelník. Auto mělo velkou světlou výšku (není známá její hodnota) a jednoduchou kabinu s malými hranatými okny. Na přídi byly dva světlomety, blinkry a nahoře pak ještě pátrací světlo. Na zádi se vyjímal jeřáb.

Přečtěte si také:

Galerie: Kuriózní terénní trucky, které nemohly vzniknout jinde než v Rusku

Není nutné dodávat, že ZIL toto vozidlo nestavěl k civilním účelům. Kdepak, jediným úkolem stroje bylo, aby se vydal do pusté Sibiře ve snaze ulovit kapsli z vesmíru. V ní se skrýval film se špionážními snímky, které předtím pořídila sovětská družice, ať už nad územím západní Evropy, USA nebo dalších nepřátel. Najít kapsli s fotografiemi ale nebyla žádná legrace. Proto muselo auto být velmi odolné, schopné překonat bažiny, jezera i tajgu a k tomu mít dlouhý dojezd, aby se dostalo ze základy co nejdál.

PEU-1 zvládl na jedno natankování ujet 900 km. Na palubu se vešli až čtyři lidé. K dispozici měli komunikační rádio. Do terénu bylo auto vybaveno hydromechanickou redukční převodovkou z vojenského kolosu ZIL-135L, který měl čtyři nápravy. Řidič otáčením volantu hýbal nejen s přední, ale i zadní nápravou vozidla PEU-1. Nápravy měly nezávislé zavěšení a ve vodě k pohonu posloužila vodní tryska.

Varianta PEU-2 už měla sloužit i k vyzvedávání posádek kosmických lodí. Vznikla v jediném exempláři. Později byl ale vyroben ještě jeden modifikovaný kus s osmimístnou kabinou a otevřeným nákladovým prostorem

S příchodem pilotovaných letů do vesmíru bylo najednou nutné zachraňovat z pustiny nejen kapsle s filmem, ale i posádku kosmických lodí. V roce 1970 tak vznikl model PEU-2, známý také jako ZIL-5901. A to pouze v jediném exempláři. Ten byl vybaven pohodlným vytápěným prostorem pro navrátivší se posádku. Auto měřilo na délku 11 665 mm, široké bylo 3275 mm a vysoké asi 3000 mm. To s sebou přineslo i zásadní nevýhodu – na běžné silnici se mohlo pohybovat pouze za doprovodu policie a samozřejmě na speciální povolení.

Přečtěte si také:

Tatra 813 (1978): Kolos čili Drtikol

Model navrhl inženýr J.V. Balašov. Využil při tom zkušenosti a technologie ze svých předchozích projektů. Už zmiňovaný kolos ZIL 135L totiž existoval také jako prototyp 135P Delfin, na kterém Balašov pracoval. Jak název napovídá, byl to také obojživelník. Balašov ale díky vyššímu rozpočtu mohl sáhnout i po kvalitnějších materiálech, PEU-2 tak dostal hliníkový rám. Díky tomu se podařilo snížit hmotnost vozu. Jenže kvůli své nadměrné velikosti se nemohl dostat do transportního letadla a tak se nějaký čas uvažovalo o výrobě dvou menších modelů – jeden na odvoz spadlé družice, druhý pro posádku. Přesto vznikla ještě jedna varianta PEU-2, označená jako ZIL-49042, s lehce modifikovanou osmimístnou kabinou a otevřeným nákladovým prostorem.

Pozdější PEU jezdily ve dvojicích. Jeden vůz z páru měl kabinu pro posádku kosmické lodi, druhý byl osazen jeřábem pro naložení přistávacího modulu kosmické lodi Sojuz

V roce 1972 se automobilka vrátila k označení ZIL-132K, to když začala stavět model PEU-1M. Mezi lety 1972-79 ho vzniklo hned šest kusů. Se záchranným kolosem se tedy stále počítalo. Podpora byla ostatně velká! Ve vládní komisi, která výrobu tohoto vozu schválila, seděli i astronauti Gagarin s Leonovem. Testy probíhaly úspěšně a vznikla další varianta PEU-1M, která tentokrát měla místo pro sedm cestujících a jedno nosítko, kdyby došlo ke zranění člena pátracího týmu nebo posádky.

Přečtěte si také:

Ruský Kamaz Typhoon je nezastavitelná cihla na šesti kolech

Kabina pro evakuované osoby byla oddělená od kabiny pro řidiče a spolujezdce a tak auto už nemohlo zároveň se zachráněnými odvézt i kapsli kosmické lodi. Vznikly proto dvojice, kterým pracovníci přezdívali Jeřáb a Salón. Jedno auto mělo jeřáb a nákladní prostor, druhé prostor pro zachráněné. Výrobce pak ještě vozy upravil tak, aby byly schopné na 5,5 metru dlouhém nákladovém prostoru odvézt i nový typ kosmické lodi. PEU bylo později vybaveno i sovětským pátracím systémem Modrý pták, který usnadňoval vyhledávání místa dopadu umělé družice.

Varianta PEU-1M s oddělenou kabinou pro posádku kosmické lodi

K pohonu ve vodě sloužila vodní tryska. Prototyp PEU-1R ale dostal tryskový motor s tahem 1720 kg

Poslední obojživelník této řady byl vyroben v roce 1984. Nesl označení PEU-1R. Šlo o prototyp vybavený tryskovým motorem AN-25TL, které měla zajistit ještě rychlejší záchranu. Zda byl někdy nasazen do ostré akce, to není jasné. Můžete se na něj ale podívat na videu. Není příliš kvalitní, ale je z něj dobře vidět, jak asistence tryskového motoru pomůže ZILu vyjet z říčního koryta: