Volkswagen Brouk lze považovat za nejdůležitější auto světa. Nejenže dokázal rozpohybovat svět po druhé světové válce, ale díky své jednoduché konstrukci dal vzniknout řadě zajímavých sportovních aut. Rám s motorem a pohonem vzadu byl ideální pro sportovní vozy nebo třeba buginy na pláž. Obliba laminátu spolu s nulovými požadavky na bezpečnost znamenaly hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech rozmach malých manufaktur, které chtěly prorazit se svými výtvory. Často měly bizarní tvary, jména i místa svého původu.
Albar Sonic
Ačkoliv se Švýcarsko obvykle označuje spíš za zemi hodinek a čokolády, jde také o jedno z důležitých rodišť bizarních aut. Konstruktéři Francesco Sbarro se stejnojmennou značkou nebo Frank Rinderknecht se svým Rinspeedem stavěli výstřední auta po bohaté. Pro řidiče s menším rozpočtem založil Alois Barmetter v městečku Buochs značku Albar.
Není zřejmé, zda ještě vůbec nějaký Albar Sonic jezdí po silnicích.Barmetter v roce 1978 odstrojil Brouka a udělal z něj písečnou buginu. O dva roky později už s využitím kompletní laminátové karoserie stvořil kupé Albar Jet připomínající třeba vozy DeTomaso. To už ale pomalu bylo v osmdesátých letech retro a tak zkusil futuristický styl. Vůz nazvaný Sonic s už upraveným šasi měl unikátně řešené krytí světlometů. Ty byly na místě, hýbaly se dva panely na přídi, které je mohly schovat. Některé kusy ale měly světla v kruhových výřezech.
Albar vyráběl jak kupé, tak „kabriolet“ typu Targa. Pod zádí se vystřídala řada motorů od Volkswagenu, Porsche nebo Renaultu. Není ale zřejmé, kolik kusů vzniklo a zda nějaké zůstaly zachovány. Značka Albar zanikla v polovině devadesátých let a zbylo po ní jen několik málo fotografií.
Jehle Saphier
Lichtenštejnské vévodství je ještě méně pravděpodobným místem, kde by mohla vznikat auta. Přesto stojí dodnes v malém městě Schaan poblíž Vaduzu dílna Xavera Jehleho. Ten se nejprve pustil do tuningu italských sporťáků, aby pak na základě Volkswageu Brouk postavil extrémně tvarovaný sporťák Saphier. Auto využívalo rám i převodovku z Brouka, ale motor už byl z vyspělejšího Golfu. Jehle na sebe upoutal pozornost tím, že jeho auto mělo velmi nízký klínovitý profil připomínající trochu trojúhelník tvrdého sýra. Do kabiny se bylo možné dostat odklopením celého předního dílu včetně palubní desky a řízení.
Jehle Saphier mělo podivnou klínovou karoserii.Jehle tvrdí, že na přání zákazníků postavil asi dvacítku modelů Saphier. Nebál se později nasadit i výkonnější motory, protože základní čtyřválec z Golfu o výkonu 75 koní neposkytoval právě vzrušující jízdní zážitky. Do práce zapojil nejprve přeplňovaný dvoulitr také od Volkswagenu a později osmiválec od Fordu, který měl už 350 koní. Cílem byla instalace dvanáctiválce a překročení rychlosti 400 km/h. Takový sen si ale Jehle naštěstí nikdy nesplnil, protože jednak bylo jasné, že laminátová karoserie i upravené šasi domácí konstrukce takovou rychlost nezvládnout, jednak lichtenštejnskému vizionářovi došly finance.
Xavera Jehleho je ale možné ještě dodnes potkat na silnicích v okolí Shaanu s jeho vozem, který používá i typické černé registrační značky malého knížectví. Dalších několik kusů zarůstá u jeho dílny v kopřivách. Jehle se nyní věnuje hlavně stavebnictví.
Hofstetter Turbo
Sportovní auto Mario Richarda Hofstettera sice nestojí na šasi Volkswagenu Brouk, ale bez německé automobilky by nikdy nevzniklo. Rodák ze Sao Paula toužil celý život po evropských sportovních autech, jenže protekcionistická politika Brazílie prakticky nedovolovala jejich import do země. A tak si postavil vlastní stroj, se kterým se inspiroval například u prototypu Bertone Carabo. Vůz jménem Hofstetter Turbo měl nízkou, ostře řezanou karoserii a vzhůru výklopné dveře. Když jej jeho autor představil na autosalonu v Sao Paulu, spadla brada i zástupcům velkých značek.
Křídlové dveře byly poznávacím znamením Hofstetteru.Auto mělo vlastní trubkový rám, na něm laminátovou karoserii. Používalo motor z Volswagenu Passat, konkrétně benzinový čtyřválec o objemu 1,8 litru, který díky nově instalovanému přeplňování dodával výkon 140 koní. Akcelerace z nuly na stovku za 9,3 sekundy nebyla žádná sláva a tak Hofstetter o něco později namontoval dvoulitr z Volkswagenu Santana. Ten už měl 210 koní a auto tak bylo o dost rychlejší. Maximálně jelo 236 km/h.
Celkem vzniklo mezi lety 1984 až 1991 jen 18 kusů. Jeden z nich si autor nechal pro sebe a dodnes s ním jezdí.