Buchanka je legenda. Pro sovětskou automobilovou historii srovnatelná s Volkswagenem Bus. Na rozdíl od něj si ale nikdy neprošla různými generacemi a svůj vzhled měnila jen minimálně. Nebylo ostatně proč. Soudruzi i nové Rusko stavěli něco, co je ověřené a zaručené. Buchanka se jim odměnila hlavně levnými pořizovacími náklady i provozem. Že ji měli a mají lidé rádi, dokazuje i fakt, že jí dali různé přezdívky. Auto se oficiálně jmenovalo UAZ 452, ale záhy se mu začalo říkat právě Buchanka (nikoliv podle sladkovodního planktonu, ale podle tvaru bochníku chleba), Tabletka nebo Golovastik, což znamená rusky pulec. Podobnost hledejte na přídi.
Nutno podotknout, že Buchanka nebyla první z řady. Už od konce padesátých let produkoval Uljanovský automobilový závod (UAZ) užitkový model UAZ 450. Náklaďák a dodávka založená na známém terénním modelu GAZ 69 se stala prvním vozem s trambusovou karoserií vyráběným v Sovětském svazu. Šlo o auto, kde řidič seděl nad nebo před předními koly. Tento typ stavby se začal objevovat právě v druhé polovině dvacátého století a jezdila s ním celá řada náklaďáků. Jmenovitě třeba těžkotonážní Škoda 706 RT nebo legendární Škoda 1203.
Buchanka, tedy UAZ 452, je až nástupcem UAZu 450 a do výroby se dostala v roce 1965. Na první pohled zaujala velmi jednoduchým designem, kterému se ale podařilo mírně vyčnívat nad ostatním sovětským provozem. A to zejména oblým tvarem karoserie, který právě stál za slavnou přezdívkou. Od začátku se vůz prodával v několika variantách. Základem byla dodávka pro dva cestující a náklad. Prodávala se také jako sanitka, vojenský vůz a speciál do nejchladnějších částí Sovětského svazu.
I když se u Buchanky nedá nikdy mluvit o generačních proměnách, je možné vozy z určité éry od sebe odlišit. Auta, která se vyráběla od začátku produkce do roku 1979 měla dnes už bizarní blinkry bílé barvy. Zadní světla byla oblá. Od roku 1979 jste Buchanku potkali se žlutými blinkry a hranatějšími brzdovkami. Existují desítky dalších drobností i větších změn, podle kterých jsou znalci schopni určit takřka přesný rok výroby, ať už jsou to třeba nové přístroje nebo zpětná zrcátka, která se měnila na přelomu tisíciletí.
Mezi nejzásadnější změny pak patří dodatečná technika, se kterou se Buchanka jakž takž dostala i mezi moderní automobily. Po desítkách let se tak na palubě objevilo ABS, posilovač řízení, bezpečnostní pásy a nový motor dokonce plnil emisní normu Euro 4. Auto začínalo s poměrně slabým benzinovým čtyřválcem z Volhy, který měl jen 78 koní, později se do práce přihlásil o něco silnější motor o výkonu 99 koní a dnes jezdí s motorem o výkonu 112 koní.
Aby toho nebylo málo, v roce 1985 došlo k přejmenování všech modelů. Z původního označení UAZ 452, u kterého následná písmenka označovala typ karoserie (například AS – arktická ambulance, V – otevřený náklaďák, K 16místný bus) se nomenklatura proměnila na číselnou a hůř zapamatovatelnou. Už 33 let je tak UAZ 2206 mikrobus, 22069 do těžšího terénu, 3741 plechová dodávka, 3909i vojenská sanitka nebo například 39094 pick-up s dřevěnou podlahou a kovovými bočnicemi na korbě.
Rozměry se u jednotlivých karosářských verzí pohybují mezi 4440 až 4847 mm délky, rozvor pak 2300 až 2550 mm. Jde tedy o auto poměrně kompaktních rozměrů. Vždy ale zůstává světlá výška 220 mm, připojitelný pohon všech kol, manuální pětistupňová převodovka a redukce. Což má dohromady Buchance zaručit poměrně solidní prostupnost terénem.
Auto si lze pořídit i v Česku, takže je šance se s ním setkat. Na silnici asi jen minimálně, slouží například v uzavřených důlních komplexech. Buchanka má poměrně vysoký apetit. Řekne si v průměru podle verze mezi 13,5 až 17 litry benzinu na 100 km – a to se zvládne pohybovat rychlostí tak do 95 km. Problémem je zpřevodování na pomalejší jízdu i fakt, že prázdný vůz váží okolo 1,8 tuny. Auto se prodává i v Česku. Dováží ho sem brněnská společnost CanoCar. Základní model by měl vyjít na 395 tisíc korun, což je vzhledem ke schopnostem tohoto auta poměrně zajímavá cena.