Oslavný článek se většinou píše až „ex post“, tedy poté, když dotyčný jedinec odejde na věčnost. Ale my využíváme toho, že se Mario Gabriele Andretti tento měsíc dožívá pětaosmdesáti let, a tak je článek nejen rekapitulací kariéry a životních mezníků skvělého závodníka, ale i jakousi gratulující rukou, podanou přes Atlantik.
Trocha před- i poválečné evropské geografie…
Jeho původ odráží spletitost předválečných geografických lokací: přišel na svět v předposlední únorový den roku 1940 (toho roku měl totiž únor o jeden den více), několik hodin před svým bratrem Aldem. Jeho rodiče byli Italové, sídlící v dnešním chorvatském Motovunu, v době příchodu Maria na svět ještě součásti Itálie. Jelikož se během poválečném „vyrovnávání“ dostala součást Istrie pod Jugoslávii, rodina Andrettiů neváhala a všech pět jejich členů se okamžitě vystěhovalo do Itálie, která se jim měla stát staronovým domovem.
Video: Mario Andretti a jedno kolo v Indianapolis v roce 1966
Mladý Mario zahořel velmi brzy pro vše, co mělo čtyři kola a vydávalo (pokud možno) co největší hluk. S rodiči našel domov v toskánské Lucce, kde otec Andretti pracoval jako zástupce americké ocelářské společnosti a koordinoval její obchodní aktivity v poválečné Itálii přelomu 40. a 50. let. Mario občas směl popojet s rodinným Fiatem 1100, pak spolu s bratrem sehnal brigádu v místním garáži, kde umývali auta a starali se o jejich základní údržbu.
Mille Miglia a Monza daly mladému životu směr
Zlom v Andrettiho životě nastal v roce 1954. Čtrnáctiletého mladíka, který se prý každou chvíli vracel domů s boulemi, odřenými koleny a jinými následky rychlé jízdy na kole, vzali provozovatelé nájemných garáží na trať tehdejší Mille Miglia. Tempo stáda nadupaných více či méně sportovních modelů určilo další směr života kluka, jenž propadl rychlosti a vysokooktanovému benzínu.
Nad čím přemýšlejí Andretti a Colin Chapman? Možná nad strategií Lotusu na příští formulovou sezónu…
Druhou životní kapitolou, která mu podle jeho vlastních slov nikdy nevymizí z paměti, byla návštěva okruhu Monza během Velké ceny Itálie 1954. Poprvé na vlastní oči viděl supermoderní techniku strojů Ferrari a Maserati, a propadl jí na celý život. Tam si Mario také vybral svůj vzor: tím byl Alberto Ascari, který ovšem po tragické havárii v Monze roku 1955 zahynul.
Cesta za oceán byla pro Andrettiho kariéru průlomová
V roce 1955 celá rodina Andrettiů odešla do USA – ne snad, že by v Itálii měli bídu, ale nejstarší Andretti cítil, že jeho vrozenému obchodnímu duchu bude více sedět dynamicky až překotně se rozvíjející americké hospodářství, nabízející uplatnění každému, kdo na to má schopnosti. Rodina se přestěhovala do pensylvánského Nazarethu a musela se okamžitě motorizovat. Mladý Mario byl po tátovi druhý, kdo zkusil řízení jejich ojetého chevroletu.
Netrvalo dlouho a Andretti zjistil, že americký automobilový sport je na hony vzdálený evropskému pojetí. V okolí nového domova se jezdily více či méně legální pouliční závody, existovalo tu také několik oválů, většinou ale s nezpevněným povrchem. Kvalitní asfaltová či betonová dráha chyběla; výkon vozů, laděných podomácku, byl zkoušený populárními čtvrtmílovými vyřazovačkami na improvizovaných dragstripech.
Od Chevroletu Bel Air k Hudsonu Hornet
Mario Andretti uvažoval o dráze automechanika, pokud možno v některé z mnoha závodních stájí. První „ostré“ zkušenosti získal za volantem rodinného Chevroletu Bel Air z roku 1957, u nějž s bratrem Aldem upravili sání, přidali vstřikování paliva a některé další záležitosti. Prvním vozem, který si bratrská dvojice koupila, byl kdysi nesmírně populární Hudson Hornet s proudnicovou karosérií, držitel mnoha vítězství v raných padesátých letech. Jenže jejich Hornet z roku 1948 měl blíže do ohrady s vyřazenými vozy než ke speciálu. Andrettiovi se nezalekli, a aniž by cokoliv řekli rodičům, začali pracovat na oživení stroje. Dostavily se první úspěchy, ale i prohry.
Populární a specificky americkou disciplínou jsou monoposty na ploché dráze. Začínala na nich celá plejáda jezdců
Později Aldo Andretti prodělal těžkou autonehodu a více se k závodění nevrátil. I nad Mariovou kariérou se stahovaly mraky, rodina žádala okamžitě přestat s hazardérstvím, jak nazývala účast ve startovním poli. Ale Mario vytrval, byl dokonce ochotný rozházet si to s celou rodinou, ale od závodů ustoupit nechtěl.
Americká plochá dráha a Indy daly světu mnoho nových talentů…
Počátkem šedesátých let se mladý jezdec zhlédl v populárních závodech „midgetů“, tedy výkonných monopostů, jezdících tehdy většinou na oválné ploché dráze. Mario si pořád ještě jako jezdec nevydělával tolik, aby pokryl náklady, takže jezdil jen na poloviční úvazek a mimo pracovní dny.
Velkým cílem jezdce byla účast v poháru Indy s tím, že tam by se konečně mohl profesionalizovat. V Indy se točily mnohem větší peníze, ovšem i zcela jiné nároky a rovněž i nebezpečí. Po dlouhé snaze vstoupil Andretti do poháru Indy v roce 1964, nejlépe si vedl na trati v pensylvánském Langhorne. Po několika dalších startech si Andretti vydobyl pověst dráhového rváče, zejména za volantem kompresorového speciálu Brawner Hawk s vidlicovým osmiválcem Ford.
Přihlásila se stará touha po F1
Ale Mario nezapomněl na řev formulových monopostů v Monze a stále toužil být slavným pilotem F1. Vítězství na nejslavnějších amerických dráhách v Daytoně či Indianapolis bylo super, ale do světového ohlasu na triumfy nejslavnějších es v F1 přece jen mělo daleko. Ale Andretti se dočkal: v roce 1965 si jej konečně všiml boss Lotusu Colin Chapman a závazně Andrettimu přislíbil místo za volantem formulového speciálu.
Nemůžeme uvádět všechny šampionáty Indy, jichž se Andretti zúčastnil a ani celkový seznam jeho (většinou vynikajícího) umístění. Úspěšně jezdil v Sebringu, Riverside, ale zejména v Indy, kde se cítil jako doma. Významným mezníkem se stalo Andrettiho vítězství v legendárním závodu do vrchu Pikes Peak. Tím Mario dokázal, že je všestranně použitelným jezdcem, nejen oválovým a okruhovým, ale i na těžších silničních úsecích. Pro úplnost dodejme, že vyhrával i poháry NASCAR.
Vraťme se k nejslavnějším závodům F1. Chapman dodržel slovo, a tak se už v roce 1968 mohl Andretti po senzační jízdě blýsknout za volantem Lotusu ve Watkins Glen. O rok později na něj připadla pozice náhradníka za tragicky zesnulého Jima Clarka. Andretti souhlasil, ale nikoliv na „plný úvazek“: jednak se s Clarkem velmi dobře znal a nechtěl usednout do „horkého sedadla“ tak brzy po Clarkově odchodu, jednak měl tehdy mnohem vyšší příjmy na amerických okruzích, než jako začátečník – byť dobrý a vyježděný – v F1. Ale s Chapmanem se dohodl na nepravidelném obsazování.
Nejdříve Lotus, pak Scuderia Ferrari, pak zase Lotus
Významným mezníkem v Andrettiho závodní kariéře je podepsání smlouvy s tovární stájí Ferrari v roce 1971. Ovšem situace se nevyvinula tak, jak si jezdec předsevzal. Několik závodů pro technickou poruchu nedokončil, v sezóně 1971 vyhrál jen na jihoafrickém okruhu Kyalami. Od Scuderia Ferrari dal poté ruce pryč…
Původní kompresorový Brawner Hawk se nedochoval, v americkém Indianapolis Motor Speedway Museu je k vidění pečlivě upravená replika
V sedmdesátých letech jezdil Andretti pro stáj Parnelliho Jonese s podporou pneumatikářského koncernu Firestone. Střídal Jonesův tým s Lotusem, až se k tomuto legendárnímu závodnímu vozu natrvalo vrátil v roce 1976. Jezdil na nejznámějších formulových tratích světa a v roce 1978 si připsal první (a jediný) světový mistrovský titul.
Do další dekády vstupuje Andretti se smluvně zajištěným formulovým speciálem Alfa Romeo. Bylo to ovšem jen vystoupení krátkodobé, protože jezdec v polovině 80. let skončil s aktivní činností v kokpitu F1. V podnicích Indy ovšem pokračoval, a to až do konce minulého tisíciletí!
Ani v pozdních létech neztratil Andretti nic ze svého šarmu. Veselým a jiskrným chlapíkem zůstal…
Andretti neodpočívá ani ve věku 85 let!
Dnes prožívá Mario Andretti podzim svého života v rodinném sídle, postaveném ve městě Nazareth, tedy tam, kde Amerika dala rodině Andrettiových první domov. Odtud jeli v roce 1965 slavnostně převzít doklady o americkém občanství. Sídlo se na počest rodného města jmenuje Montona. Andretti se ani po ukončení profesionální závodnické kariéry nestáhl do ústraní, spolupracoval při vývoji závodních vozidel a nejnovějších technologií, účastnil se prezentací a testovacích jízd závodních a sportovních vozů, a mnoho času věnoval i dětem a širšímu příbuzenstvu.
Mario Andretti pochází z generace, která dala světu například Nikiho Laudu, bratry Fittipaldi, Ronnieho Petersona a další hvězdy okruhů let šedesátých a sedmdesátých. Popřejme mu mnoho šťastných a krásných let v plném zdraví!
Zdroj: archiv autora, Motorsport Hall of Fame, NASCAR Digital Media