Když v polovině šedesátých let začínal vývoj Manty A, nejenže nebyl známý její budoucí název, ale ani pozice ve značkové hierarchii, kterou by nováček s tvarově podtrženým sportovním image měl zastávat. V té době ovšem vypadala situace na konkurenční šachovnici evropské nabídky zcela jinak, než jak se profilovala v době premiéry první Manty: nebylo tajemstvím, že se američtí „strýčkové“ v roli vlastníků a „Kecalů“ do odnoží Fordu a Opelu (tehdy General Motors), snaží o předání jejich vlastních zkušeností do evropských továren a garáží, což dost dobře nešlo. A tak se geny Mustangů, Camar a Firebirdů projevily jen náznakově…
Jenže tady se o herní plochu hádalo několik významných hráčů: zmíněný Ford připravoval jakési kupé s širokou nabídkou německých a britských motorů (Capri), Opel pracoval na miniaturní Corvettě, později známé jako řada GT, Alfa Romeo profitovala z prostorově skromných, ale výkonově znamenitých kupátek řady Giulia, byly tu i Simky, Renaulty a Fiaty, pořád se dobře prodával VW Karmann-Ghia – a na některých trzích bodovaly znamenité britské Triumphy či MG. A teď se orientuj, zákazníku!
Rentgenová kresba britského pravořízeného provedení je zbytečně složitá. Ve skutečnosti byla Manta A jednoduché vozidlo, technicky vycházející z Rekordu C
Rozpačité začátky a rozehrávky
Situace Opelu se v polovině této dekády stabilizovala. Cestovní modely Rekord a Kadett stály těsně před generační obměnou, velké šesti- a osmiválce, označované tradičně jednou zkratkou K.A.D. ještě nemusely reagovat na schválnosti ropných šejků, tak snad jen něco, co by překlenulo rýsující se mezeru mezi Kadettem a čím dál větším Rekordem. Původně to měla být Olympia, poněkud prapodivný pokus naroubovat slavné a historií podložené jméno na dvouprostorovou čtyřdveřovou karosérii Kadettu B (pokus ztroskotal na nezájmu), ovšem pak se kormidlo dějinné evoluce otočilo ke zcela nové modelové řadě. Ta bude jednou (z pohledu tehdejšího vývoje) pojmenovaná Ascona – a s naší sportovně vypadající hrdinkou souvisí více, než by se mohlo na první pohled zdát…
Úspěchy (exteriérově) sportovních modelů překvapily samotné vedení Opelu, v němž seděli samozřejmě i zástupci amerického koncernu GM. Když opadly výroky typu „my jsme vám to říkali“, soustředila se pozornost vedení designérského studia na to, jak bez mimořádných nákladů vytřískat z budoucí Ascony, jejíž vývoj spěl velmi rychle k slušným výsledkům, něco, co by ji připomínalo jen náznakově a tudíž se mohlo prezentovat jako rodinná varianta k chystanému GT. A tak přišel první pokus, označený jako Project GM-1450, vlastně řada hliněných modelů Ascony, jejichž záď připomínala konkurenční Capri (špionážní fotky už dávno kolovaly), příď pak zdobily rozměrné obdélníkové světlomety, známé třeba z Admiralu B. Jenže všechno vypadalo poněkud těžkopádně – a můžeme říci – že doslova šité horkou jehlou. A to by se nemuselo vyplatit. Tak začneme znovu!
Další možností levnějšího stylistického vývoje bylo přizpůsobení se některým markantům chystaného GT. Ten se ovšem měl profilovat jako čistě sportovní náčiní (s motorem 1100 cm3? Podivné…), takže pro budoucí hvězdu lépe situovaných teenagerů a mladých rodin bylo nutné postupovat opatrně. A tak vznikl jakýsi elegantní a velmi povedený slepenec, jenž naprosto ničím nedával najevo, jak moc bylo designové oddělení Opelu v úzkých, a že nováček je vlastně tvarová „z nouze ctnost“.
Povedlo se!
Podívejme se na nový model pohledem těch, jimž bylo dovoleno zúčastnit se předpremiéry v malém německém přímořském letovisku Timmendorf: dvouprostorová karosérie s jemnými a nijak agresivními linkami podtrhuje okamžitou líbivost. Dlouhá kapota působí z bočního pohledu příjemně svým jemným sklonem k negativně skloněné přídi. Tehdy módní vlna tvarů „Coke Bottle“, uvedená v život za oceánem, je patrná pouze v určitém zadobočním úhlu pohledu, její výraznější rysy by působily rušivě. Střešní nástavba je na zádi zakončená jemným deflektorem, poněkud tvarově připomínající stejný prvek Chevroletu Vega Coupé, vznikajícímu ve stejné době. Široký a mohutný zadní sloupek budí důvěru a zároveň podtrhuje sportovní vzhled. Nepříliš velké dveře s tradičními „mačkacími“ klikami napovědí, že asi bude trochu problém vmáčknout se na zadní sedadlo, typizované výrobcem pro tři osoby…
Opel Manta v úpravě britského Broadspeedu neměla v úmyslu klamat tělem. Úpravce uvádí výkon 156 koní, ale pouze čtyřstupňovou převodovku…
Pohledná příď je tvořená vodorovně orientovanými segmenty masky, opticky zvýrazněné velkým emblémem opelovského „blesku“ uprostřed. Dvě dvojice světlometů jsou standardem u všech provedení, eleganci přídě podtrhuje úzký chromovaný nárazník, jehož funkčnost je ovšem spíše jen symbolická. Design může vyvolat srovnání s přídí například Mazdy 1500, některých Fiatů, ale například i naší prototypové škodovky s továrním kódem 720… Nelze ale nikoho vinit z kopírování stylistických prvků, designová řeč se vyvíjela a vyvíjí podobnými kroky neustále (a zcela nedávno ještě přídě poloviny světové produkce vypadaly jako asijský škleb). Přejděme k zádi: tady je to jasné! V době hledání stylistické koncepce sáhl Opel po řešení, později použitém u řady GT, tedy dvou dvojic koncových svítilen. Jednalo se o typicky americké řešení, viz Chevrolety například ročníku 1965, Corvairy, ale zejména ikonická „Vette“ C3, vyvinutá fenomenálním Williamem Mitchellem.
Interiér byl uměřeně „sportovní“, počítalo se s několika cenově a účelově odstupňovanými pakety výbav (které ale nakonec nepřišly). Přístrojový štít působí klidně, nevzrušivě, volant pochází ze skladů Opelu a montoval se do více typů. Charakteristickou je poloha řadicí páky, šikmo skloněné zpod palubní desky. Opel takovou stylizaci sportovního řazení používal i u velkých modelů s mechanickou převodovkou (například Kapitän či Admiral), ale podobně tomu bylo třeba u Fiatu či Alfy Romeo. Pohodlná přední sedadla stačila i rozměrnějším postavám, dozadu bylo nejlépe umístit jen děti (navzdory reklamním fotografiím Manty A). Výhled dopředu i do stran vynikající, problémem se mohlo stát couvání, neboť výhled vzad značně omezují masívní sloupky.
Pátrání po vhodném jménu…
A co je to vlastně ta manta? No přece rejnok, to dá rozum… Vzpomínáte si na série americké Corvette s názvem „Stingray“ či „Sting Ray“? To je také rejnok. A od rejnoka k rejnokovi je velmi blízko, zejména tehdy, má-li se typovým názvem sugerovat veřejnosti plavný a rychlý pohyb mořského živočicha, který vyhlíží jako z říše záhad… Autorem jména Manta se stal jistý George Gallion, který nechtěl opakovat symbol rejnoka, známého z Chevroletu, a tak si nechal předložit světoznámým francouzským oceánologem a výzkumníkem Jacquesem-Yvesem Cousteau řadu fotografií a podmořských filmových záběrů půvabného rejnoka manty – a jméno bylo na světě! Krátké, originální, lehce zapamatovatelné a navíc s jasným „dravčím“ poselstvím…
Pak přišel konec září 1970 a s ním i premiéra nováčka, podtržená premiérou Ascony A – ta ovšem přišla o dva měsíce později, aby nikoho nenapadlo spojovat si tyto dvě „naprosto rozdílné“ typové řady. Ukázalo se, že Opel měl zase jednou kliku a šťastnou ruku: objednávky se jen hrnuly, prodejci je přijímali bez ohledu na skutečnost, že továrny Opelu ještě zdaleka nestačily předzásobit trh. Po technické stránce nešlo o žádná překvapení. Nové kupé mohlo mít v prvním roce výroby pod kapotou některý z trojice agregátů, technicky vycházejících ze čtyřválců Rekord C, bez výjimky spojených s čtyřstupňovou mechanickou převodovkou. Alternativou se stala třístupňová automatika Turbo Hydramatic THM 180, dodávaná americkým koncernem GM.
Zákazník měl na výběr 1600 cm3 ve dvou stupních výkonu (68 a 80 koní), špičkovou a nejdražší verzí byla devatenáctistovka (rovněž z Rekordu C) s výkonem 90 koní. Maximálky uvedených modelů se pohybovaly od 152 do 170 km/h, spotřeba nejsilnějšího motoru mohla dosáhnout až patnáctilitrové hranice. Ještě musíme zmínit tři výbavové řady: standardní, L (luxusní) a SR (sportovní). V roce 1972, kdy už naplno řádila ropná krize, dodal Opel (údajně podle rozkazu z nejvyšších míst GM) pod kapoty šedesátikoňový čtyřválec 1200 cm3, původem z Kadettu B. Jaký byl o něj zájem, si lehce můžete domyslet – prostě taková alternativa k Capri 1300 (či dokonce 1100, který zkoušeli u Fordu v Jihoafrické republice).
Manta A se objevila také v továrním prototypu pro soutěže skupiny 3. Prototyp postavili těsně po premiéře, ale zůstal osamocený
Každému jeho Manta
Manta A se stala šlágrem – a to zejména tehdy, když výrobce neustával s různými dalšími zvláštními edicemi či variantami, šitými na míru různě náročným a orientovaným zákazníkům. Tak spatřila světlo světa například Berlinetta, oblíbená v konzervativní Anglii (kde kupodivu místní Vauxhall nenabízel britskou alternativu Manty). Berlinetta sázela na podtržení elegance, nabízela se s vinylovým střešním potahem, dřevěným dekorem uvnitř, tvídovým čalouněním, speciálními odstíny nebo stereorádiem.
Uprostřed výrobního cyklu (1973) upoutala pozornost „ostrá“ Manta GT/E. Každý ji na první pohled poznal podle matově černé kapoty, mlhovek, odlišných ráfků a dalších zvláštností. Pod ní se nacházel čtyřválec 1900 cm3 se vstřikováním paliva Bosch Jetronic. Extrovka nabízela výkon až 105 koní, maximálka atakovala hranici 190 km/h. „Domácí“ konkurence v podobě Opelu GT mohla odejít do výslužby…
A když už jsme v těch oblastech maximálních výkonů, podíváme se na nějaké ty specialitky: tak například Manta TE 2800, přičemž TE znamená zkratku Transeurope Engineering… Taková nevelká nizozemská tuningová firma – a co dokázala! Pod kapotu Manty A se dostal šestiválec, původně osazovaný do vyšší střední třídy Commodore, ale i do Kapitänu a Admiralu. Z objemu 2800 cm3 dával 140 koní a Manta s ním dokázala upalovat rychlostí až 210 km/h. Také ovšem likvidovat přední nápravy přílišnou zátěží, neochotně zatáčet ve vysokých rychlostech nebo ztrácet stabilitu na mokré vozovce. Exteriérově byla ihned k rozeznání: širší blatníky, nástavec na kapotě, soutěžní ráfky, zcela jiný interiér – prostě pecka a postrach levého dálničního pruhu.
Dřevěný interiérový dekor měla sériově jen Berlinetta. Model, sázející na eleganci, nabízel například i vinylový střešní potah
Dodávala se v malých sériích (celkem 80 exemplářů) až do podzimu 1975, o odbyt se staraly tuningové firmy Irmscher a Steinmetz. TE totiž neměla vlastní odbytová střediska kompletních vozidel… Ještě zajímavější byl (nepovedený) projekt přeplňovaného motoru. Opel si pro jeho realizaci vybral britskou společnost Broadspeed, známou třeba i úpravami agregátů Austin. Rüsselsheimský výrobce se hodlal svézt na módní vlně kouzelného slůvka „turbo“, odstartované německými BMW a Porsche. Postavilo se ale jen 33 exemplářů, jež trpěly takovými dětskými nemocemi, že kusová stavba byla ukončená a Opel z projektu potichu vycouval. Zdroje se liší v počtu postavených kusů (33 až 35), dnes už se objevily falzifikáty, současnou hloupou „korektností“ nazývané klony…
Opel by Buick
Manta A sice nedobyla svět, ale podívala se alespoň do Ameriky. Samozřejmě ve zvláštních provedeních, přizpůsobených faktu, že majitelem Opelu byl tehdy největší světový producent aut, tedy General Motors. Na severoamerický trh se totiž dostalo jen nemnoho Opelů – a pokud tam pronikly, tak zásadně pomocí prodejní sítě divize Buick. Ta je nabízela se sloganem „Opel by Buick“. Základní verze se nazývala Opel 1900 Sport Coupé, dražší byla Rallye, pak existovala ještě 1900 Sport Coupé Luxury – a občas nějaká ta zvláštní edice, například Blue Max.
Samozřejmostí je vybavení rozměrnými traverzovitými nárazníky podle amerických specifikací. Import Mant A na americký trh skončil s příchodem druhé generace.
Čas Manty A se naplnil v červenci 1975. To už více než dva roky jezdila série prototypů Manty B, od níž si mateřský koncern sliboval ještě větší průlom a likvidaci konkurence, především „dvojkového“ Capri a Renaultu 15/17. Celkový objem vyrobených Mant A se (včetně předsérií) přiblížil počtu 499 000 kusů. Dnes je každý dochovaný exemplář historickým dokladem Opelovy předvídavosti a kombinačních schopností GM.
Ne snad, že by se Manta A mohla proměnit v nepříliš povedený Amphicar. To je jen atraktivní a častý motiv z přejezdu mostu k francouzskému ostrovu Noirmoutier
Konec rejnočí historie a cenová srovnání
Dnes se dostáváme k obvyklému cenovému srovnání. Zvolili jsme německý trh v roce 1973, kdy už Manta A byla „zabydlená“ a zbavená dětských nemocí (ne všech, mimořádná náchylnost ke korozi zůstala a podepsala se značnou měrou na počtu dochovaných exemplářů). Etalonem nám je Manta 1,6 litru s výkonem 80 koní. Je nesporně zajímavé sledovat, do jakých výšin se dostaly prodejní ceny konkurenčních modelů. Tím je dána také jedna z odpovědí na mimořádný prodejní úspěch Manty A.
- Opel Manta 1,6 (80 koní) 9 705 DM (západoněmeckých marek)
- Opel Rekord C Coupé 1,7 11 630 DM
- BMW 1602 11 100 DM
- Fiat 124 Sport Coupé 12 900 DM
- Alfa Romeo Giulia 1600 GT 15 590 DM
Jak je na tom Manta A ve filmografii? Autor článku si není vědom účinkování tohoto modelu v některém našem snímku či seriálu – pokud někdo z čtenářů takovou informaci má, autor za ní bude vděčný. Na našem trhu Manty A samozřejmě nebyly. Opel se sice dlouhá léta snažil „umístit“ sem aspoň malou sérii těch nejlevnějších řad, ale jednalo se vždy jen o Kadett B či později C (podařilo se mu to až s Kadettem E).
Celá nabídková paleta krátce po premiéře. Jsou zde běžné modely v základním provedení i barevně odlišená výkonnější provedení
Manta A se sice dvakrát objevila jako poutač na brněnských veletrzích, ale jeden exemplář se vrátil zpět výrobci, jeden tu byl prodaný. Možná je to ten červený, který počátkem 80. let stával na pražském Proseku. Několik Mant A si pak zájemci dovezli po roce 1990 a později. Občas bývají k vidění na veteránských akcích – bohužel, až na několik světlých výjimek v různém a povětšinou ošklivém stavu „napadení tunerem“. Autor článku ve svém archivu nemá ani žádnou známou osobnost, jezdící svého času Mantou A…
Opel Manta A se navždy bude řadit mezi průlomové modely Opelu – dokázala to, co se nepovedlo „gétéčku“, a fakt, že po ukončení výroby Manty B přišla poněkud sterilní a v žádném případě tak přelomová Calibra, dokazuje, že i ti nejznámější výrobci se ve svých odhadech občas „seknou“…
Mantám A zdar, bohatou fanouškovskou základnu i dlouhý život!
Zdroj: archiv autora, Opel – Typenkompass, Opel, GM
