Husákovy děti vozila do porodnice, zásobovala je rohlíky a rodiče doprovázela na cestě poslední. Škoda 1203 z roku 1968 na čtvrt století ovládla drobnou komerční, komunální i záchranářskou přepravu, v bývalém československu ji znali doslova všude. A zároveň se jí vysmívali, byla prý pomalá, hlučná, udrncaná, užraná a kdovíco ještě. Právem?
Příběh Škody 1203 je smutným mementem komunistického plánovaného hospodářství. Začal skvěle: Ministerstvo automobilového průmyslu zadalo vývoj tunové trambusové dodávky již v roce 1955, tedy v době, kdy měla na světě jen tři konkurenty. V prosinci téhož roku dokončili v Mladé Boleslavi projekt a Vrchlabí, které již vyrábělo užitkové verze Škodovek, se zkraje roku 1956 vrhlo na stavbu prototypu. Minibus Š 979/I vznikl v září na podvozku Škody 1201 a zdobily jej jednoduché linie se zárodkem tvarů budoucí sériové verze, do jejíhož vzniku zbývalo velmi spletitých 12 let.
Druhý, větší a honosněji tvarovaný prototyp s vysoko umístěnými světly (která oslňovala ostatní řidiče) vznikl o půl roku později a byl rovněž vybaven slabým motorem 1.2 OHV (který se, ač posílen, dožil sériové výroby), umístěným před přední nápravou. To bylo v připomínkovém řízení vytknuto, proto třetí prototyp z července posunul motor mezi přední sedadla, kde už zůstal. O dva měsíce později vznikl furgon a v březnu 1958 pak další minibus, s motorem 1.5 z vojenských prototypů Babeta (jako jediný se zachoval a stojí v muzeu Škody Auto). Ještě téhož měsíce však vláda celý projekt zamítla.
Místo něj byl zadán vývoj zmodernizovaného stejšnu Š 1202. Kdosi prý rozhodl unifikovat novou dodávku s tehdy chystaným projektem zadomotorové Škodovky. Pokus naroubovat dodávku na subtilní podlahovou plošinu byl předem odsouzen k zániku. K němu došlo už v červenci téhož roku, příznačně nikoliv v automobilce, které se nikdo neptal, nýbrž opět kdesi na vládě. Historická šance vyrobit první tolik potřebnou velkou dodávku na východ od Aše se ovšem rozplynula (předběhly nás NDR, PLR i SSSR) a svět si musel nadále vystačit s Citroënem HY, Volkswagenem Transporter a Fordem FK 1000 (předchůdce Transitu).
Takže Vrchlabí v roce 1959 otevřelo nový projekt Š 997 a rok 1960 spatřil první prototyp. Jenže v roce 1961 byl projekt, již hluboce rozpracovaný, opět změněn. Tentokrát kvůli Agromobilu, tedy univerzálnímu přepravníku pro zemědělství a armádu s pohonem všech kol, s nímž se měla dodávka technicky sjednotit. Znovu se (opět marně) vyžadoval motor 1.5 a nakonec zůstalo u 13 prototypů Agromobilu (dva se mihly ve filmu Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964). Hned v roce 1961 vznikl podle upravených požadavků prototyp minibusu, již podobný finální dodávce. Objevilo se také označení Š 1203. Celý projekt zašel samozřejmě na chybějící finance.
Kromě zdržení a finančních ztrát tím vznik dodávky utrpěl další ránu. ČZM Strakonice se měl zúčastnit jako subdodavatel motorů a převodovek. Po smetení projektu ze stolu pak Škodovka horko těžko sháněla výrobce motoru. Projekt tím byl opět odložen. Nicméně vývoj napůl divoce pokračoval. Napřesrok vznikl prototyp moderní sanitky, vyvíjené s lékaři. Konec roku pak přinesl ukončení vývoje. Začal neméně bolestivý proces schvalování, přípravy dalších verzí (pick-up ani chladírenská verze z roku 1963 se do výroby nedostaly, naopak prototyp potřebného pohřebáku vyjel až v roce 1966) a především přípravy výroby.
Vrchlabí byla kvůli stavbě boleslavské továrny zamítnuta investiční výstavba, někdejší karosárna byla de facto manufakturou. A stále chyběl výrobce motoru a převodovky. Nakonec vláda rozhodla je vyrábět v Boleslavi, kde měli svých starostí dost. Definitivní řešení našla v Trnavě v bývalé smaltovně. Ta se zapracovala na výrobě náprav pro Pragu V3S, posléze se přeorientovala na produkci motorů. Samozřejmě s kvalitativními výkyvy kvůli nedostatku odborníků. Přesto se počítalo s přesunutím výroby celého auta.
Naposledy plánovaný termín zahájení produkce v roce 1965 se posunul o tři roky. Nakonec se rozběhla v kapacitně nevyhovujícím Vrchlabí. Motor zůstal u kubatury 1.2, po modernizaci však nabídl 49 koní. To bylo málo už v době vzniku, přesto se patnáctistovky dočkala „razdvatrojka“ až v roce 1985. Na dvouokruhové brzdy čekala jen 12 let...
Škoda 1203 byla zastaralá už při premiéře, a tak se továrna snažila modernizovat. Vždy se stejným výsledkem. Neuspěl pokus o silnější motor a dvouokruhové brzdy v roce 1970 (Š 777), neprošla ani moderní, větší karoserie Š 778 s vlečenou zadní nápravou z roku 1972. U ledu později skončil rovněž prototyp zcela nové dodávky s předním pohonem, plánované pro výrobu v novém bratislavském závodě BAZ. V roce 1974 se výroba přestěhovala do Trnavy a přišla modernizovaná Š 776 s vylepšeným motorem a interiérem. Větší změna nastala až v roce 1985: zmizel antiaerodynamický kšilt nad čelním oknem, příď dostala oválné světlomety a motor konečně vyrostl na 1.5.
V roce 1993 došlo na návrat kulatých světlometů, lepší interiér a vylepšený motor s katalyzátorem kvůli Euro 1. O dva roky později přibyly boční posuvné dveře a v roce 1997 diesel 1.9. A v roce 1999 přišel konec. Vlastně ne úplný, pan Jirouš ze Žacléře pokračoval v kusové výrobě. Zájemců prý měl dost…
Škoda 1203 (1968) | |
---|---|
MOTOR & PŘEVODOVKA | |
Typ | benzinový, řadový čtyřválec OHV, uložený vpředu podélně |
Zdvihový objem | 1221 cm3 |
Největší výkon | 49 k (36 kW) při 4600/min |
Točivý moment | 95 Nm při 3000/min |
Převodovka | čtyřstupňová manuální |
ROZMĚRY & HMOTNOSTI | |
Délka/šířka/výška | 4520 × 1800 × 1900 mm |
Rozvor | 2320 mm |
Hmotnost | 1170 kg |
DYNAMIKA & CENA | |
Zrychlení 0–80 km/h |
34-36 s |
Nejvyšší rychlost | 90 km/h |
Velkoobchodní cena | 26 853 Kč |
Foto: Martin Mičánek