Retro: Preston Tucker byl Elon Musk své doby. Z jeho auta se ale stal propadák

O revolučním projektu poválečného osobního automobilu návrháře, konstruktéra a vizionáře Prestona Tuckera koluje spousta zajímavých historek a v zaujatých článcích se dočtete o spiknutí „Velké trojky“ (Ford, Chrysler a GM), která se bála nové konkurence, a následných vykonstruovaných soudních procesech. Skutečnost není tak romantická. Preston Tucker to se svým nadějným projektem zkrátka překombinoval.

Svět ale potřebuje vizionáře podobného typu. Bez nich bychom zůstali na stromech a pojídali bobule. Jenže stejně jako v pravěku predátoři sežrali první opici, která slezla ze stromu na zem, sežral i trh v roce 1948 zajímavý projekt Prestona Tuckera. Na celé věci je zajímavé i to, že Elon Musk se se svojí Teslou počínání Prestona Tuckera dost podobá. A ani on to nebude mít lehké.

Počínání Elona Muska je hodně podobné snažení Prestona Tuckera ve 40. letech 20. století

Tucker 48 byl pokrokový vůz, který předběhl dobu snad o dvacet let. Možná i proto neuspěl

Jistě, Elon Musk prodává (zatím) auta po tisících, ale jeho přístup je velice podobný. Stejně jako Preston Tucker ve druhé polovině 40. let i Elon Musk je spíš mistr světa v siláckých prohlášeních, prostřednictvím kterých láká z nadšených investorů peníze, než přeborník v navrhování osobních aut. Oba muže spojuje jedno: vize, vůle a odvaha poslat na poměrně konzervativní a regulovaný trh zcela novou myšlenku. V tomto jsou Tucker Sedan a Tesla Model S opravdu velice podobná auta. Tesla také přichází do měnící se doby.

Doporučujeme: Šéf VW Matthias Müller se obul do Tesly: „Vyhazují stovky milionů dolarů z okna“

Preston Tucker se kolem aut pohyboval už od mlada. Bavila ho technika, provozoval čerpací stanici a prodával auta jako dealer značky Studebaker. V průběhu třicátých let Tucker závodil a když začala válka, předložil armádě několik vlastních návrhů obrněných vozidel, leteckých motorů a letadel. Připravil rychlý obrněný stíhač tanků pro nizozemskou armádu. Než byl ale projekt hotov, zemi obsadil Wehrmacht, takže ze zakázky sešlo. Tucker dokonce založil společnost Tucker Aviation Corporation, později Higgins-Tucker Aviation, a pracoval na vývoji jednomotorové stíhačky. Projekt Tucker XP-57 nakonec armáda zamítla. Vlastně jediné, co Tucker dokázal armádě prodat, byl jeho koncept otáčivé střelecké věže. Tu americká armáda používala na lodích a obrněných autech.

Od kulometů zpět k modernímu autu

Preston Tucker chtěl ale vyrábět osobní auta. Cítil, že až válka skončí, bude svět jiný a bude potřebovat něco nového. Rozhodl se navrhnout revoluční automobil zcela nové konstrukce s futuristickými prvky. Sázel na to, že zavedení výrobci budou potřebovat mnohem více času na vývoj zcela nového modelu, což byl nakonec správný předpoklad. Chtěl vytvořit auto, které bude udávat trend. A to jak po stránce designu, tak i dynamiky, bezpečnosti a technické vyspělosti.

První návrhy na počátku čtyřicátých let ukazovaly nesmírně futuristický automobil. Přezdívka Torpedo už vozu zůstala

Preston Tucker nechtěl používat asociace s vojenskou technikou, proto pro finální vůz zvolil jméno 48 podle modelového roku

Zadání pro konstruktéry nabádalo k použití vskutku futuristických technologických řešení. Vodou chlazený motor se vstřikováním paliva měl mít hliníkový blok, na všech kolech měly být kotoučové brzdy a zavěšení mělo být nezávislé, zcela nové konstrukce. Tady se začaly rodit první problémy. Tucker si ukousl příliš velké sousto. Vývoj začal váznout a prodražovat se.

První návrhy futuristického aerodynamického designu s centrálně umístěným volantem se objevily v roce 1946. Tucker se dostal i do médií, kde vyvolal senzaci. Právě práce s médii pomohla Tuckerovi získat finance úpisem akcií na burze. Celkem se mu podařilo získat od investorů zhruba 17 milionů tehdejších dolarů, což je zhruba 230 milionů dolarů v dnešních penězích. To ale nestačilo. Nákladný vývoj donutil Tuckera prodat několik svých dealerství a také dokonce prodával budoucím zákazníkům dodatečnou výbavu. Tak získal další dva miliony.

Doporučujeme: Tajné a zapomenuté prototypy vozů značky Škoda z dob socialismu

Pomalu se začalo ukazovat, že Tucker má spíše hezké plány než reálný produkt. A veřejnost, zejména ta finančně zainteresovaná, začala být nervózní. Tucker jim musel něco ukázat, ale ještě v průběhu roku 1947 nebyl model Tucker 48 (měl být představen právě v roce 1947 jako vůz modelového roku 1948) hotový. Vývoj pospíchal, aby stihl auto představit podle plánu 19. června 1947 v továrně v Chicagu. Událost to byla velkolepá a přijelo několik tisíc lidí. Jenže auto nefungovalo.

Zpackaná premiéra a ostuda v novinách

Pod obrovskou vahou těžkého prototypu se den před premiérou zlomilo zavěšení, motor potřeboval externí jednotku, aby ho bylo možné nastartovat a vůz měl převodovku jen s jednou rychlostí dopředu. Tucker dělal jakoby nic. Odborná veřejnost si však nedostatků samozřejmě všimla a vše se brzy dostalo do tisku. Pověst Prestona Tuckera utrpěla značné šrámy. Nepomohlo mu ani vyšetřování financování jeho společností, i když všech obvinění byl později zproštěn. Jenže to už bylo pozdě. Firma zkrachovala a Tucker vyrobil jen 51 aut, všechno to byly prakticky jen prototypy. Takže v čem Tucker selhal?

Interiér byl velice jednoduchý a vše bylo v dosahu řidiče. Do konstrukce vozu byla chytře integrovaná ochranná klec pro případ nehody

Motor byl neuvěřitelně složitý a způsobil vývoji obrovské potíže, zejména finanční a časové. Vyrobit ho by nebylo jednoduché ani dnes

Počáteční návrh byl nesmírně zajímavý a opravdu předběhl svou dobu. Bezpečnostní konstrukci navrženou s ohledem na případnou nehodu a ochranu posádky pak ostatní výrobci kopírovali, ale Tucker si sám podrazil stoličku zbytečně komplikovaným řešením věcí, na kterých lidem tolik nezáleželo. Třeba motor, podvozek a převodovka byly neuvěřitelně složité. Přitom průzkum společnosti General Motors z konce 40. let ukázal, že lidé chtěli prostě jen hezké a hlavně bezpečné auto, které se snadno ovládá a má spolehlivý motor. Přesně to, co by jim Tucker nabídl, kdyby se držel konvenčního řešení pohonu.

Motor, který by bylo těžké vyrobit i dnes

Tucker pracoval na vlastním plochém šestiválci o objemu 9,65 l s revolučním ovládáním ventilů nikoli vačkou, ale tlakem oleje. Podobně jako rozdělovač dával k jednotlivým válcům jiskru, měl podobný systém přesně ve stanovený okamžik otevírat a zavírat ventily. Motor měl běžet na volnoběh ve 100 otáčkách, jeho pracovní pásmo mělo být 250 až 1200 otáček za minutu. Slibovaný výkon byl 200 koní a točivý moment 610 Nm v 1800 otáčkách. Při 60 milích za hodinu (96 km/h) točil motor díky jednostupňové převodovce s měničem točivého momentu jen 1000 otáček. Trochu podobné řešení bez vačkových hřídelí dnes používá třeba Koenigsegg u svých experimentálních supersportů.

Doporučujeme: Od Benzu přes Škodu po Prius — Zajímavé prvotiny v automobilových motorech

Motor ale nikdy pořádně nefungoval, zejména při studených startech. Ani slibovaného sériového výkonu 150 koní nedosahoval, při testech ukazoval maximálně zhruba 88 koní. Vyžadoval výkonnější elektroinstalaci a velice špatně startoval. Nakonec vzniklo jen šest prototypů motoru, do auta se dostal jediný. Tucker potřeboval náhradu a nákladným vývojem motoru ztratil více než rok.

Specifický design vyžadoval plochý motor. Jediný, který se nakonec do Tuckeru 48 vešel, byl plochý šestiválec Franklin O-335 z vrtulníku Bell 47. Byl vzduchem chlazený a nabízel dostatečný výkon 168 koní. Jenže místo toho, aby ho Tucker prostě převzal, rozhodl se motor přepracovat na vodní chlazení. Krok obhajoval tím, že zákazníci by v chlazení vzduchem viděli něco zastaralého. Nakonec tedy opět vyvíjel vlastně celý nový motor a ztratil drahocenný čas. Tucker potřeboval více motorů a dopadlo to tak, že společnost Air Cooled Motors, která letecký motor vyráběla, koupil a zrušil všechny její letecké zakázky. To se jí stalo později osudným.

Není sporu o tom, že s konvenční technikou by se Tucker stihl vyrábět, ale zase by se o něm nemluvilo jako o revolučním autě

Dnes patří Tuckery mezi nejvzácnější auta, draží se za miliony dolarů. Vzniklo jich jen 51, sériová výroba se nikdy nerozjela

Tucker potřeboval také novou převodovku. Narychlo převzal čtyřstupňový poloautomat Cord 810, který prostě otočil o 180°. Ten se ale pod náporem točivého momentu rozpadal a Tucker ho musel přepracovat. Vznikla tak převodovka Tucker Y-1. Jeden prototyp dostal také třístupňovou převodovku Borg-Warner, ale nakonec se jako definitivní řešení ukázal systém od Warrena Rice, který navrhl moderní automat Dynaflow pro Buick. Šlo o dva spojené měniče točivého momentu, které vlastně vytvořily převodovku s plynule měnitelným převodem. Jakési CVT té doby. Převodovka byla ve výsledku poměrně jednoduchá, servisně nenáročná a spolehlivá. Mělo to být řešení pro sériovou výrobu, ale ta se už nestihla.

Soud a bankrot znamenal definitivní konec

Podobně revoluční byl i nezávislý podvozek používající zvláštní tlumící pryžové torzní elastomery, nikoli konvenční tlumiče a pružiny. Ale ani toto řešení nedokázal Tucker dotáhnout do konce. Společnost se po negativní publicitě v médiích vlastně zhroutila, hodnota akcií se propadla na čtvrtinu a Tucker sestrojil jen 50 předprodukčních aut a jeden prototyp.

Doporučujeme: Škoda „120“ je legenda. Spoustu lidí naučila řídit

Preston Tucker pak byl sice u soudu očištěn, protože se neprokázalo obvinění, že chtěl jen z investorů vytáhnout peníze a ve skutečnosti neměl v plánu žádné auto vyrábět. To už ale byla firma v koncích a soud rozprodal majetek společnosti v aukcích věřitelům. Než se ale dokázal očištěný Preston Tucker naplno vrátit a znovu naplňovat své vize jako konstruktér aut, zemřel v roce 1956 v 53 letech na rakovinu plic.

Dnes už můžeme jen, čeho všeho mohl Tucker 48 dosáhnout, kdyby se například u motoru a převodovky soustředil na konvenční řešení. Sedan Tucker byl skutečně revoluční, na svou dobu zřejmě až moc. Dnes patří Tucker mezi ozdoby veteránských srazů a přehlídek elegance. Když už se nějaký dostane do aukce, draží se za zhruba dva miliony dolarů.