Ani nejkvalitnější zrcadlový lak mistrovského křídla na pódiu některé z věhlasných koncertních síní by na sebe nedokázal strhnout tolik pozornosti jako proporce a tvary amerických králů silnic. Je libo křídlatou extravaganci, nebo elitní střízlivost?
Superlativní automobily to mají těžké. Nemohou si dovolit ani to nejmenší zakolísání v kvalitě, jinak by se mohly propadnout z patricijských výšin přímo mezi obyčejné obyvatele silnic. V pozadí tohoto „srovnání“, které vlastně ani regulérním srovnáním být nemůže, je chuť dovědět se, jak běžný člověk nového milénia reaguje na jízdu dvěma rozdílnými vozidly, a sice jedním typicky křiklavě americkým a druhým, které svou marnivost zakrývá důmyslným nadčasovým designem. Budeme muset ke každému modelu přistupovat jinak? Podaří se jim po mnoha desítkách let, uplynulých od okamžiku, kdy opustily montážní pásy, probudit v nás pocity společenské třídy, pro niž byly určené? Rozevlátá křídla versus žiletkové tvary dlouhých hranatých ploch, jedna země původu, modelové ročníky 1959 versus 1963. Go ahead, boys...
V očích laika jsou to možná dost podobná auta, znalec amerik však ví...
...že Chevrolet a Lincoln značí totéž, co evropská polarita Škody a MercedesuPřistupujeme na podmínky hry, které nám mlčky definoval Continental z rodiny Lincolnů. Letos je mu půlkulatých pětapadesát let, třebaže to v tomto případě znamená jen teoretickou hodnotu v dokladech. Vzhledem k jeho stavu by se naše scéna mohla klidně odehrávat na expediční ploše Wixom Assembly v Michiganu. Jen to počasí... Vědomo si své nadřazenosti posílá nám studený předjarní vítr, promísený občasnými sněhovými vločkami, padajícími z bezbarvé oblohy.
Jen o pár roků mladší, úrovní výbavy a kvalitou zpracování však neporovnatelně modernější – to je fortelný ContinentalAni jsme nepostřehli znamení, jímž dal majitel černému krasavci povel, aby ukázal kouzlo své proměny. Bezvadná mechanika předvádí složitou kreaci, na jejímž konci se světlá látková střecha v tichosti a mírumilovném tempu zcela ztratí, ukrytá v hloubi zavazadelníku. Usedáme a vyjíždíme, třebaže se počasí stále snaží obrátit naši pozornost na sebe. Cesta je cílem; je nám jedno, kam jedeme, necítíme bodání ledového větru do tváří, naše anestezie se jmenuje Lincoln. Continental je zasloužilý termín z historie amerického automobilismu, jeho nositel překonal všechny nástrahy uplynulých dekád.
Poprvé se toto světové jméno objevilo v modelovém ročníku 1940, ale zakrátko měla Amerika (a vlastně celý svět) jiné starosti. Dějiny pokračovaly i po ukončení druhého světového konfliktu a s několika pauzami došly na samý přelom 50. a 60. let. Byla to doba urputného boje o zákazníka i o svou vlastní podobu. Tři americké koncerny, které si rozdělily bezmála celý koláč domácího trhu, sázely na osvědčené prostředky: GM v podobě Cadillacu nechal vystřelit vzhůru nejvyšší křídla automobilové historie, Chrysler svým Imperialem složil poklonu Virgilu Exnerovi a typické vizáži jeho práce a Fordova divize Lincoln představila obří těleso složitých tvarů, ozvláštněné negativně skloněným zadním oknem, jemně prohnutou zádí a dvěma páry šikmo umístěných reflektorů. Monument postrádal větší švih, při jízdě bylo znát, že je na hranici svých možností. A tak se koncern Ford odhodlal k činu, jehož dosah byl tehdy nepředstavitelný. Zahodil všechno předešlé, zakázal pohledy dozadu a zmínky o minulosti a soustředil se na budoucnost.
Třístupňový automat Turbo-Drive se stará o akustickou pohodu – drží nízké otáčky i ve vysokých rychlostech
Přechod ke střízlivějším liniím první poloviny šedesátých let se projevuje i na úsporných detailechKdyž ztichly kalkulačky, sčítající ztráty třetí generace, byl Lincoln dobře připraven. Šéf designu Elwood Engel si uvědomoval, že tvarová extravagance v podobě křídel nebude mít dlouhého trvání, a aniž by tušil, jakou módu přinesou další roky, navrhl už na konci roku 1958 puristicky jednoduchou a nesmírně čistou karoserii příštího Continentalu. Původně měl úhledný design připadnout Fordu Thunderbird, ale po delší diskusi zvítězil Lincoln v elegantním čtyřdveřovém provedení.
Nastupování do auta pro nejlépe situované pasažéry nemůže být pohodlnější, sedí se ale dost nízko
Renovace mechanismu střechy dala majiteli zabrat. Zavazadlový prostor po jejím složení zcela zanikáSlavnostní premiéra ročníku 1961 zároveň znamenala počátek čtvrté generace. Nový a z tehdejšího hlediska nesmírně futuristicky pojatý Continental přinesl kromě tvarů, nejlépe viditelných z připojených fotografií, také několik zajímavých detailů, v prvé řadě nezvyklou koncepci zadních dveří, zavěšených na opačných pantech. Byl to námět k dlouhým debatám, trvajícím vlastně až dodnes; faktem ale je, že se na zadní sedadla nastupuje mnohem lépe. Lincoln nepotřeboval desítky kombinací karoserie a techniky. Nabídl pouze čtyřdveřovou uzavřenou a otevřenou karoserii a pod kapotou monumentální sedmilitrový osmiválec.
Interiér Impaly je podobně rozevlátý jako její zevnějšek. Na pohled luxusní, při osahání však zjevně laciněji zpracovaný
Příplatková automatická převodovka Powerglide si díky mocnému točivému momentu v klidu vystačí se dvěma dopřednými stupniAmerická auta mají „povinně předepsaný“ každoroční facelift jako neměnný příkaz tzv. morálního zastarávání, ale vyskytly se případy, kdy jedinečná konstrukce vydržela s jednoduchým osvěžením nebývale dlouhou dobu. To je i případ čtvrté generace Continentalu, vyráběného až do roku 1969 s faceliftem u ročníků 1964 a 1966.
Pohyb filigránsky tenkou páčkou voliče automatiky do jízdního režimu, jemné sešlápnutí plynového pedálu, a čtyřkomorový Carter začne krmit nenasytné stádo tří set dvaceti koní. Jejich ocelová kopyta mají podobu třístupňového automatu Turbo-Drive, a to, co teď prožíváme, by se dalo nazvat fetišem akcelerace! Chvíli trvá, než si zvykneme na agilitu obřího osmiválce, jemuž je při zrychlení všechna reprezentace ukradená a stará se jen o to, abychom nejbližší obcí prolétli rychlostí vítěze Indy 500. Po fotozastávce se vracíme v původních stopách, protože nás čeká ještě jeden zástupce zlatých dob amerického autoprůmyslu, ale tentokrát půjde o model z nižších sociálních vrstev tehdejších Spojených států, pro něž výrobci chrlili milionové série těch „nejběžnějších“ modelů. Jak takový výrobek, určený řadovému motoristovi konce 50. let vypadá, nám bude ilustrovat Chevrolet Impala ročníku 1959.
Profil Impaly jasně demonstruje její příslušnost k ročníku 1959 s jejich přebujelými křídly a chromyPokud Chevrolet během své více než stoleté existence stvořil ikonu, jsou jí právě fullsize modely ročníku 1959. První použití názvu štíhlé a rychlonohé Impaly zaznamenáváme u konceptu 50. let, po několikaroční pauze se k němu Chevrolet vrátil robustním, ale štíhlým křižníkem ročníku 1958. Byl delší, širší a nižší než všichni jeho předchůdci. Pokud měl pod kapotou špičkový V8 Turbo-Thrust, dokázal to „natřít“ většině tehdejších konkurentů. Zdálo se, že jeho vyrovnané linie s náznakem vodorovných zadních křídel nedokáže nic překonat... Ale přišel průlom: na podzim 1958 se objevila kosmická loď, touha a posléze splněný sen šťastlivců a noční můra těch, kteří si něco podobného nemohli dovolit. Vypuklo davové šílenství, protože Chevrolet dokázal záď ocelového ingotu dvoumetrové šíře změnit na něžný, ale odvážný profil roztažených racčích křídel! Nikdy předtím ani potom se žádný výrobce tak neodvázal – a to ke své vlastní škodě, protože horizontální křídla na zádi Chevroletů ’59 jsou opravdu jedinečná. Designovou lahůdkou se staly proslulé „slzy“ – zadní svítilny specifického tvaru, vsazené jako drahokam do klenotnického veledíla.
Rezerva ukrytá ve zvláštním pouzdře patřila nejen v 50. a 60. letech ke známkám luxusu
Nástup na palubu je usnadněn u amerik typickým vykousnutím dveří daleko pod boky předního oknaPřední čelo nového Chevroletu vypadalo dramaticky, neslo poselství zamračené oblohy a ve zpětném zrcátku na sebe přitahovalo znejistělé pohledy. Dvojice světlometů nebyla už druhým rokem novinkou, ale dlouhé vodorovné „obočí“ bezmála nad celou plochou chladičové masky vyvolávalo názorové střety. Ale stalo se dalším markantem modelové řady a zakrátko v lehce pozměněné podobě proniklo i na přídě nákladních vozů značky Chevrolet.
Také lidový kabriolet nabízel elektrické stahování střechy, zde je ji však nutné ručně odjistitZnačka, kterou kdysi dávno uvedl v život Švýcar Louis Chevrolet, se starala o motorizaci nejširších vrstev, podobně jako její úhlavní nepřítel a konkurent Ford či Plymouth z Chryslerovy stáje. Sice už minuly doby, kdy vlastnit Chevrolet znamenalo jezdit s řadovým šestiválcem, ale výrobce přesto musel myslet na každého a nacpat své modelové portfolio k prasknutí. Když odhlédneme od levnějších řad Biscayne a Bel Air i od dvojice kombíků Parkwood a Brookwood, zůstane nám na piedestalu Impala v celé své kráse a rozmanitosti. Mohli jste si vybrat mezi čtyřdveřovým hard topem a sedanem, devítimístným kombíkem Kingswood, úhledným dvoudveřovým Sport coupé nebo zvolit exkluzivní convertible se zvlášť rozsáhlou výbavou, jejíž maximální stupeň předvádí model z dnešní fotoreportáže.
Ani sortiment pohonných jednotek nedával důvod ke stížnostem: řada začínala běžným šestiválcem Blue Flame, následovaly testovaný V8 4,6 litru ve dvou výkonových stupních a na nejvyšší příčce již zmíněný V8 Turbo-Thrust, vyladěný až na 335 koní.
Malý motor Chevroletu vybízí spíše ke klidné jízdě, zvuk má však prvotřídní
Známý renovátor Darek Haumer neváhá luxusní Conti prohnat ani v ziměUsedáme do červeného interiéru před pětici kulatých přístrojů poměrně složitého panelu. Podobně červená přístrojovka Lincolnu se najednou zdá konvenční, až strohá. Ano, ale takový byl úmysl. Conti vznikal v době, kdy se konec křídel a zdobnosti předpokládal, zatímco Impala ’59 vývojově pochází ze samého středu bouřlivého období. A rok v automobilové konstrukci znamená hodně, zvlášť v Americe.
Byli jsme zvědaví na projevy dvourychlostní automatiky v době, kdy se výrobci předhánějí, kolik stupňů dokáží do převodovky dostat. Dojmy? Uklidňující... Jedno přeřazení, které snad ani nebylo pořádně slyšet, a pak už jen klidný běh motoru, pracujícího většinu svého života v rajsky klidné hladině nízkých otáček. Dva automobilové monumenty za sebou či vedle sebe, oběma zní z výfuků nezaměnitelná bublavá tónina, oba se jemně pohupují, a přesto je každý úplně jiný. Nemůžeme srovnávat Chevrolet a Lincoln, byť je od sebe dělí pouhé čtyři roky. Nemohli bychom to udělat ani u stejného roku výroby. Každý je krásný, budí úžas vně i uvnitř, vtahuje nás do svého světa, ale ten je rozdílný. Stejně jako si Continental nekoupil směnový mistr u výrobní linky GM, tak se Impalou nenechával vozit newyorský bankéř či majitel kasina v Las Vegas. Otevřený Chevrolet se se svou okázalostí, barevně podtrženou tvarovou drzostí a svými desítkami kilogramů chromu, vyjímá na přímořském bulváru, mohutný a decentní Conti vnuká představu mondénních obchodních tříd, parkovišť před okázalými sídly zastupitelských úřadů či luxusními letovisky, uzavřenými přísně střeženým oplocením.
Vedle extravagantní Impaly působí bok modernějšího Continentalu důstojným dojmemNaše dva zástupce nemůžeme srovnávat ani jízdními výkony. Mezi jejich motory je dvouapůllitrový rozdíl, jejich nejvyšší rychlosti nejsou důležité. V Americe se jezdilo hlídaným tempem, ostřejší starty sluší více Impale, protože si umíme představit teenagery během nějaké tajné vyřazovačky na setmělém úseku noční okresky. Jedno však mají společné: je to přínos, jímž přispěly do pokladnice dějin automobilismu, a to nejen amerického. Odráží se v nich nadbytek, nadšení, optimismus a další podobné vlastnosti doby, jež přála počátkům vesmírných objevů, křiklavým stránkám komiksů, rock’n’rollu a romantice hollywoodské filmové produkce. Celý svět se zhlédl v křídlech a ploutvích, celý svět s nadšením poslouchal dunění každého z milionů velkoobjemových motorů, a někomu tyto vlastnosti zůstaly dodnes.
Takovým lidem je věnován článek, který jste právě dočetli.
Foto Martin Mičánek