Už po celý březen nás denně „bombardují“ předpovědi více či méně dokumentující současný stav – a předpovídající, že není všem dnům konec v tom záporném slova smyslu, že může být ještě hůř. Jistě, pokud člověk sleduje aktuality z dnešních válečných kolbišť, nepotřebuje ekonomy a futurology, aby si ujasnil, že se možná blíží další omezující opatření ve formě paralelních následků bojů. My starší to pamatujeme, mladší patrně čeká lekce z opakování dějin…
Ropa doprovází člověka od úsvitu jeho dějin. Před mnoha tisíci léty sloužila v Mezopotámii k utěsňování lodí, staří Babylóňané ji podle nejnovějších výzkumů používali ke svícení, ovšem její dnešní dějiny začínají až v 19. století. Tehdy americký právník George Bissell „znovuobjevil“ schopnost této chemikálie poskytovat lidem světlo a začal plnit substancí, zvanou „petroleum“ (kamenný či zemní olej), lampy.
Bissel věřil, že v podzemních nalezištích, které často vyvěraly až na povrch, musí být této sloučeniny hodně. Založil tedy společnost Pennsylvania Rock Oil Company a v roce 1859 narazil nedaleko pensylvánského Titusville na obří ložiska. Ropa se stala vyhledávanou surovinou. Postupně se do celého světa rozšířily naftové hořáky a zakrátko poháněly její frakce vznikající dopravní síť všech rozvinutých zemí.
První souvislá plocha vrtných věží se nacházela na Toluca Street v Los Angeles. V dnešní době je taková „adresa“ poněkud úsměvná (zdroj: se svolením Pavla Kopáčka, archiv autora)Po druhé světové válce, kdy ropa a ropné výrobky byly dávno zařazené mezi strategické suroviny a zahrnuté v plánování budoucích skutečných i eventuálních konfliktů, se k obřím producentům začaly počítat i blízkovýchodní země, tehdy ještě často v poručenské a koloniální správě evropských mocností – či alespoň pod jejich ekonomickým a politickým vlivem.
Nejbohatší ložiska z tehdy odkrytých zemí Blízkého východu měly Írán, Saúdská Arábie a Kuvajt. Jednou z prvních mezistátních dohod se stalo ustanovení o rovném rozdělení zisku z těžby a prodeje mezi státem s nalezišti a těžařskými monopoly. Nic nového ovšem: taková iniciativa vyšla už dávno předtím z požadavků jihoamerických producentů, arabské země se pouze připojily.
Neklid v oblasti Suezského průplavu
První signál možných problémů přišel v roce 1956 od Suezského průplavu, znárodněného egyptským prezidentem Gamalem Násirem. Většina cest ropy do Evropy mohla být ochromená doslova jedním rozmarem náhle vlivného státníka. Po následujícím konfliktu Egypta s Izraelem o Sinaj a obsazení průlivu (zapojily se i Francie a Velká Británie) nechal Násir kanál zablokovat, dokud se armády nestáhnou. Přímým následkem této ropné války je postupný vznik obřích tankerů o výtlaku stovek tisíc BRT, obeplouvajících s nákladem této krve průmyslu celou Afriku kolem Mysu dobré naděje.
Rozmach těžby ropy přinesl také rozmach tankerů. Na snímku loď Vexilla postavená v roce 1955 společností Shell (zdroj: Tiskový servis Shell)Začal čas netušeného rozvoje, který se zdál nikdy neskončit. Ropu začaly chrlit nová naleziště nejen v tradičních arabských zemích, ale i jinde v Africe, v jižní Americe, tehdejším Sovětském svazu i na severoamerickém subkontinentu. Vypadalo to, že celý svět a všechny jeho části plavou na obřích rezervoárech suroviny, jež nikdy nedojde… Našly se země, které vyvážely ropu doslova za dumpingové ceny – například Sovětský svaz, stavějící ohromné ropovody s rozvětvením do všech států, tehdy sdružených v „země socialistického tábora“. Tuto skutečnost velebila propaganda, která ze všech sil přiživovala hospodářskou závislost těchto států na sovětských ropných nalezištích.
Mohl ropný šok otřást tehdejším Československem?
Možná si řeknete, co s tím měla dělat naše země, když se jí to zdánlivě ještě nijak netýkalo. Ale týkalo, a dokonce víc a závažněji, než by kdo tehdy řekl. Naše hlavní město bylo od poloviny 30. let protkáno sítí trolejbusových tratí po obou stranách Vltavy – jenže přišla sovětská ropa. Vláda „v rukou lidu“ se usnesla, že je trolejbusová doprava zbytečně nákladná a obtížně realizovatelná. Samospasitelným lékem na dopravní problémy se měly stát autobusy – ale relativně nedlouho poté, co v roce 1972 zatáhl do vozovny poslední pražský trolejbus, přišlo prozření.
https://autobible.euro.cz/skoda-706-rto-lux-1961/
To sílilo až do neslavného konce socialistického impéria, po jehož rozdrolení ceny už jen rostly. A exhalace také. Marný byl pozdější pláč nad osudem trolejbusů, schopných čistě a rychle přemisťovat s návazností na podzemní dráhu statisíce Pražanů. Tím spíše, že tehdejší Československo platilo za trolejbusovou velmoc. Ale to byl jen exkurs do jiného soudku, protože všechno souvisí se vším…
Je libo příklad nad jiné ilustrativní? Na přelomu 60. a 70. let dosáhl počet aut v USA a vyspělých zemích celého světa bezmála 300 miliónů – žádná jiná statistická hodnota tak výrazně neilustruje závislost světa na ropě a zároveň nevyslovuje mlčenlivé varování před tím, kdyby naleziště téhle olejovité a páchnoucí suroviny najednou řekly své poslední slovo.
Čtyři písmena změnila svět
Nepřeháníme – zkratka OPEC (Organisation of Petroleum Exporting Countries – Organizace zemí vyvážejících ropu) se stala nátlakovým prostředkem, nenáviděným symbolem ropou rozděleného světa a mnohdy i zástěrkou pro kšefty se zbraněmi a teroristická hnízda. Společenství založila v září 1960 skupinka nejbohatších států s ropou nasáklými spodními vrstvami: Kuvajt, Saúdská Arábie, Irák, Írán a jihoamerická Venezuela.
Do svazku postupně přistupovaly další země, některé s jasně vyhraněnou nevraživostí a nenávistí, hlásanou vůči ostatnímu světu, například Libye. Bylo nad slunce jasnější, že se vývoz ropy pomalu odsunuje na druhou kolej a přednost dostává nátlak na bohatou Evropu a Ameriku. Deset let po založení OPEC se zástupci těchto zemí několikrát sešli, aby reagovali na klesající cenu ropy a domluvili si společnou strategii, jak cenový sestup zastavit a obrátit v růst. A to je vlastní počátek děsivého kolotoče, který právě tehdy začal!
Pohlednice z Autostrada del Sole, vydaná konsorciem, provozujícím síť motorestů. Vypadá to na božský klid, ale tváří v tvář dnešní cenové politice to také může být varování… (zdroj: se svolením Pavla Kopáčka, archiv autora)Aktivně si počínala bezskrupulózní a vojensky řízená Libye, po ní se připojily státy Perského zálivu a žádaly okamžité a výrazné zvýšení cen ropy. Na schůzce států OPEC v dubnu 1971 se tak stalo. Nešťastným „dovětkem“ už bylo jen zestátnění íránských ropných rezerv.
Spouštěčem krize byla válka a arabský svět
Jom-kippurská válka v říjnu 1973 mezi Izraelem na jedné straně a spojenými egyptsko-syrskými vojsky na straně druhé dala ropě chtivému světu první citelnou ránu. Boje spolu se snížením objemu těžby měly přinutit západní země, aby přestaly podporovat Izrael a jeho politiku. Výsledek ukázal arabskému světu, jak nastoupit proti velmocem, aby jim začaly zobat z ruky.
V době, kdy si šejkové málem stavěli uprostřed pouští toalety z ryzího zlata, vzrostla cena barelu ropy o několik set procent – ze 3 USD v době vypuknutí Jom-kippurské války na 12 USD během jediného roku. Spolu s těmito příznaky blížící se katastrofy přistoupily zločinné režimy Saúdské Arábie, Kuvajtu, SAR, Kataru, Libye, Alžíru a Iráku k ropnému embargu vůči vyspělému světu.
Podobnými fotkami nás zásoboval československý tisk po dlouhá léta. Jen za příčinu uváděl kapitalisty, nikoliv vydírání arabských zemí (Newsroom UCLA)Byla to katastrofa, dokumentovaná nejen snahou Ameriky snížit prostřednictvím likvidačních federálních zákonů výkonová maxima tehdejších jedinečných motorů, ale i úplným zánikem či aspoň částečných ukončením výroby vysoce kvalitních vozidel například značek Jensen či Monteverdi. To byla ovšem jen špička ledovce, která zasáhla několik desítek nejbohatších. Šlo tu o víc. Šlo o budoucnost celého technicky vyspělého světa, kterým dokázaly smrtelně nebezpečně otřást země, jež se ještě nevymanily ze středověkých a otrokářských vzorců chování a uvažování.
Průmyslové země se otřásají v základech
Stačilo stáhnout z trhu deset procent tehdejší nabídky ropy – a panika udělala své. Sousední Německo zavedlo neděle bez automobilů, brzy se připojilo Švýcarsko a Itálie, Rakousko zavedlo jeden den v týdnu bez spalovacích motorů, podobně to vypadalo v Dánsku. Snímky nekonečných front před vyprodanými americkými benzínkami kolují po celém světě ještě dnes. V Japonsku dokonce došel toaletní papír. Ne snad, že by tato všechna opatření cílila jednoznačně na úspory, ona také měla připravit obyvatelstvo na to, že „bude hůř“.
Státy, závislé na blahovůli a rozmarech arabského světa, se daly do zoufalého hledání nových nalezišť. Ve Spojených státech rostla jedna těžní věž za druhou, pobřežní vody pročesávaly desítky sondážních lodí, v Severním moři se stavěly obří plošiny a některé státy začaly masívně přecházet na jadernou energetiku. Jen v „zemích socialistického tábora“ chrlily noviny a časopisy nechutné balábile takzvané politické satiry.
https://autobible.euro.cz/benzin-za-34-kc-nafta-za-3350-kc-podivejte-se-kde-aktualne-natankujete-nejlevneji/
Časopis Dikobraz (lidově zvaný Úsměvy strany a vlády) zpodobňoval vypasené kapitalisty v buřinkách a cylindrech, snažící se z pouštního písku vyždímat poslední černé kapky. Ale na pražském hradě se střídaly arabské delegace jedna za druhou, ba i libyjský plukovník Kaddáfí a syrský „otec terorismu“ Yasser Arafat (oceněný později Nobelovou cenou za mír) patřili k přátelům nejvěrnějším – výměnou za nějaká ta letadla, kanóny, Semtex, bojová vozidla a ruční zbraně Made in Czechoslovakia…
Jako by jedna krize nestačila…
Od první poloviny 70. let svět už nikdy nebyl takový jako předtím. Koncem 70. let ztratil v Íránu vliv prozápadní šáh Muhammad Reza Pahlaví (krátce předtím dekorovaný prezidentem naší republiky Řádem Bílého lva – a o několik týdnů později zveřejněný karikujícím způsobem na titulní straně satirického periodika Dikobraz), a na jeho místo se prodral muslimský fundamentalista Ajatolláh Chomejní a okamžitě založil islámský stát. Těžba ropy se v důsledku změn ve vedení země tak drasticky snížila, že některé sdělovací prostředky neváhaly informovat o zastavení těžby.
„Litujeme! Z důvodů krácení dodávek benzínu prodáváme pouze 10 galonů na zákazníka“. To je necelých 38 litrů, tedy nic moc… (zdroj: se svolením Pavla Kopáčka, archiv autora)Ceny barelu ropy stouply na dvojnásobek, navíc na jaře 1979 vedení OPEC uvolnilo cenovou politiku. Následkem toho barel vyskočil z 13 na 34 USD. Pak následoval už jen místní íránsko-irácký konflikt a ropa poprvé v dějinách překročila cenu 40 dolarů za barel. To byl ale současně vrchol této napjaté doby; díky prudkému rozvoji technologií na západě a nalezení mnoha úsporných řešení se poptávka po ropě do roku 1983 snížila o 42 %, ceny následně klesly na neuvěřitelnou úroveň 10 dolarů za barel (1985).
Války v zálivu – další krizový moment
Irák v roce 1990 vojensky nastoupil na bohatý Kuvajt, zatímco svět čekal, jak to otřese trhy s ropou. Po aliančním bojovém zásahu (s pomocí USA) se irácký despotický vládce musel stáhnout, ale současně jeho vojska zapálila mnoho stovek ropných nalezišť. Nad bohatým pouštním státem se rozprostřela černá mračna skutečná i hospodářsko-politická, ale kupodivu to s cenami na ropném trhu příliš nepohnulo. K tomu došlo až na konci 90. let, kdy prodejní cena barelu vyletěla až na 34 USD.
Vstříc temné současnosti
Nyní už jen krátce, neboť se blížíme k momentů, které máme skoro všichni ještě v čerstvé paměti. Hranice 50 dolarů padla na podzim 2004, čtyři roky na to neodolala magická hranice stovky dolarů za barel. Tragické předpovědi stíhaly jedna druhou, ale konkrétní dějinné momenty překonaly i postapokalyptické prognózy. Před prázdninami 2008 cena barelu kolísala mezi 140 a 150 USD.
Na vině byly nejen nepokoje v tradičních arabských oblastech, ale také už i stálé pogromy a teroristické bojůvky v místech afrických zdrojů. Svými hrstmi písku do soukolí těžařského průmyslu přispělo i hospodářsky rychle upadající Rusko, rozdrobené na mnoho nezávislých států, neochotných ke spolupráci. Ceny barelu v následujících několika létech připomínaly houpačku, ale většinou se pohybovaly okolo stovky dolarů s úskokem vpřed či vzad.
Současně ovšem začaly z úst nezodpovědných jedinců zaznívat poplašné zprávy o oteplení, ochlazení, vymírání či podobné další scénáře, ve své podstatě drastičtější než filmy slavného hollywoodského ničitele Rolanda Emmericha.
Jak všichni víme, boj o zdroje a trh jde dnes ruku v ruce s likvidací účinných a efektivních průmyslových a energetických odvětví vládami vlastních zemí, což se jimi samými už nepokládá za vlastizradu, ale naopak za věc prospěšnou, jakkoli se to příčí veškeré logice. Až sem tedy během 150 let od začátku průmyslové těžby ropy došly boje o nadvládu nad ní. Současník nechápe, jak mohli těžaři prodávat barel za 3 dolary, pamětník z oněch dob by při pohledu na dnešní ceny barelu suroviny zřejmě uvažoval o nákaze lidstva baktérií, požírající zdravý rozum. Možná by měl v něčem pravdu: ta baktérie nese i jiné názvy: prachy, kšeft, bezohlednost, smrt a hloupost. Měli bychom proti této nákaze bojovat, dokud to ještě jde…
