Na automobilu, se kterým v roce 1888 podnikla první dálkovou jízdu Bertha Benzová, byste ji hledali marně. Ačkoliv palubní deska, stejně jako první automobil Carla Benze, má svůj předobraz v kočáru taženém koňmi, zdaleka ne všechna auta z prvních let jejich historie něčím takovým disponují. Obrat přichází až v době, kdy se motor stěhuje z prostoru pod sedadly nad přední nápravu. Tehdy vyvstane logická potřeba oddělit jej od cestujících a konstruktéři to řeší dřevěným prknem stejně, jako kdysi u kočárů.
Teprve v 20. letech minulého století se stala samozřejmostí přístrojová deska tak, jak ji známe i dnes. Kromě ukazatele rychlosti a počtu ujetých kilometrů ji zdobí i Chryslerem vynalezený, ve voze umístěný teploměr vody (1924) a hodiny, jež ostatně i v pozdějších dobách automobilkám poslouží coby levná výplň za otáčkoměr, jímž osazují až dražší výbavy.
Ve 20. letech už můžeme mluvit o skutečné přístrojové desce. Najdeme na ní rychloměr, hodiny a elektrické ovladače
Proudnicová Tatra 87 je dobrým příkladem, kam se vývoj interiérů aut i jejich ovládání posunul během jediné dekádySkutečnou renesanci však zaznamenávají přístrojové desky v letech třicátých, kdy funkčnost doplňuje také elegance. V té době už slouží dřevo jen jako obkladový materiál, novým trendem je nechat vyniknout kov. V módě je také symetrie uspořádání, což má však spíše praktický základ: Bez větších úprav lze desku použít pro levo- i pravostranné řízení.
Druhá světová válka na celou dekádu prakticky zastavila vývoj nových modelů, pokrok je v interiérech znát až v 50. letech. To je zároveň také období, kdy se automobilky nebojí experimentovat. Klasické kruhové budíky čím dál častěji ustupují hranatým ukazatelům připomínajícím stupnici rozhlasových přijímačů, první šestsettrojka neváhala do palubky v bruselském stylu implementovat obloukový rychloměr.
Když už jsme se letmo dotkli rozhlasu, právě v 50. letech se rádia začala v autech objevovat čím dál častěji. Prvním československým přístrojem je v roce 1949 představená tříelektronková Tesla 503 BV, spíše než autorádio však připomíná klasický stolní přijímač zamaskovaný v plechové krabici. Teprve záměna elektronek za tranzistory koncem 50. let dovoluje rádio zmenšit do té míry, že se stává nenápadnou součástí přístrojové desky. Ještě v 60. letech však zdaleka nepatří k samozřejmé výbavě, v poměru k ceně auta je stále příliš drahé. Teprve masová výroba v 70. letech přístroje zlevnila natolik, že si našly cestu i do aut nižších tříd.
Avšak nejen přítomnost autorádia proměňuje vzhled přístrojové desky té doby. Je to také masivní nástup plastů a skutečnost, že se automobilky ve větší míře začínají starat o bezpečí posádky. Interiéry aut přicházejí o trčící ovladače nebo ostré hrany, palubka je jednolitější, objevují se i měkčené materiály. A také módní výstřelky. Citroën nahrazuje klasický rychloměr „rybím okem“ na pohled připomínajícím dnešní head-up displeje. Předzvěstí časů příštích je Lagonda od Aston Martinu, která vsadila na plně digitální přístrojový štít se svítícími diodami a senzorovými tlačítky. Každá funkce má v Lagondě svůj samostatný ovladač, a jen na otevírání oken a nastavení sedadel jich je potřeba deset.
Konzervativce musel přístrojový štít Citroënu CX ve tvaru půlměsíce šokovat
Honba za co největším počtem funkcí a tlačítek byla na konci 80. let už v plném prouduI když se hypermoderní přístrojovka Lagondy porouchala hned při novinářské premiéře v roce 1978 a šťastní majitelé vozu s jejími vrtochy marně bojují dodnes, stala se velkou inspirací pro ostatní výrobce. S nadsázkou platí, že od uvedení Lagondy už nic není tak jednoduché, jak bývalo kdysi.
Kromě samotných diod symbolizujících příchod digitálního věku se automobilky zhlédly v přemíře nových funkcí, kterými špikují hlavně špičkové verze daného modelu. A jak jinak, každá funkce má v té době své tlačítko nebo páčku, pro kterou je třeba najít místo. Na kdysi jednoduchých přístrojových deskách dodatečně vznikají ovládací pultíky, a řidič už si za jízdy zdaleka nevystačí s nabytými zkušenostmi. Vrcholem této éry je druhá polovina 90. let, kdy do sousedství přebujelých ekvalizérů přibyla i klávesnice mobilních telefonů.
To už se ale pomalu blíží revoluce, která pomůže zkrotit množství tlačítek v autě na přijatelnou míru. Německá firma Harman Becker vlastní v 90. letech know-how na centrální ovladač pro infotainment, který odkoupí hned tři automobilky naráz: BMW, Mercedes a Porsche. Pamětníci si možná ještě vzpomenou, jakou kritikou častovali novináři i majitelé první iDrive v „Bangleově“ BMW řady 7 z roku 2001. Automobilka ani nepočkala na modernizaci v rámci faceliftu a ovládání iDrivu upravila už po dvou letech.
Jak se však s odstupem času ukazuje, ani centrální ovladač pro všechny funkce auta není samospasitelným řešením. S nástupem nových asistentů, jejichž nastavení je třeba mít rychle po ruce, množství tlačítek v autě zase rychle přibývá, tentokrát je v jejich obležení především volant. Má to svou logiku – řidič nemusí spouštět zrak ze silnice, aby hledal tlačítko na přístrojové desce, když jej může intuitivně nahmatat v oblasti, kde má na volantu palce rukou. V dobách úspor výrobních nákladů ale ani tohle řešení nemusí mít dlouhého trvání. Předskokanem nového trendu je americká Tesla, jejíž všelidový Model 3 si vystačí s jednoduchým volantem. Má po jednom tlačítku na každé straně a dvě tradiční páčky pod ním. Víc toho už na přístrojové desce není, s výjimkou obrovského dotykového displeje, který je pro ovládání celého vozu klíčový.
Evoluci designu palubních desek si můžete prohlédnout v připojené galerii s vysvětlujícími popisky.