Pohled do dějin čerpání paliva: Benzin se prodával v demižonech na kila

S rozvojem automobilismu neodmyslitelně souvisí také zdokonalování podpůrných služeb. Čerpání paliva je nejzákladnější z nich.

Benzin je pravděpodobně nejdůležitějším ropným produktem. Poněkud paradoxní prvenství v jeho výrobě připadlo roku 1830 Britu Clintonovi a německému chemiku Reichenbachovi – ani jeden z nich totiž netušil, k čemu by jejich objev mohl být dobrý. Vše nabralo obrátky až s vynálezem spalovacího motoru a s jeho následnými aplikacemi do prvních samohybů. Už v roce 1904 se v Praze na Žofíně konala ustavující valná hromada Českého klubu motocyklistů v království českém, na které byl mimo jiné schválen návrh na zřízení „stanic klubu“, které by členům sloužily k doplnění paliva a chvílím odpočinku po náročné jízdě. Ještě téhož roku zahájilo prodej paliva sedmnáct vybraných hoteliérů, hokynářů, drogistů a zejména lékárníků. Tito obchodníci odebírali benzin v 35litrových skleněných demižonech z kolínské rafinerie.

Fenoménem první republiky byly takzvané garáže, tedy místa, kde jste mohli nejen parkovat, ale také třeba doplňovat benzin a servisovat automobil

Hitem prvorepublikového hegemona BZ byly i dodnes populární oleje Mogul

Benzin se zprvu neprodával na litry, nýbrž na kilogramy, členové klubu kilo pořídili za 40 haléřů, ostatní motoristé za šedesát. Méně praktické demižony byly po čase nahrazeny 180litrovými sudy, které už byly opatřeny ručními pumpami, což výrazně zefektivnilo obsluhu. Rostoucí poptávka už během prvního desetiletí 20. století zapříčinila rychlý růst cen a chemičtí inženýři hledali ekonomicky výhodnější alternativu výrobní procedury, dovolující vyrábět benzin i z těžších ropných frakcí. Tak byla v roce 1910 objevena technologie krakování, využitelná pro benzinová i naftová paliva.

Přečtěte si také:

Retro: Elektrická auta jsou starší než ta na benzín. Za sto let se moc nezměnila

Běsnění první světové války a následná ekonomická krize přinesly další levnou alternativu: lihobenzinové směsi s užitím lihu vyráběného z brambor a cukrové třtiny. Typickým příkladem paliva rozšířeného ve 20. letech byla směs zvaná Dynalkol, sestávající z 50 % lihu, 30 % benzinu a 20 % benzolu. Lihobenzinové směsi až do začátku 30. let obnášely celou pětinu všech spotřebovaných paliv a jejich užívání zcela ustalo až v páté dekádě.

Vacuum Oil Company byla československou pobočkou sítě Rockefellerova impéria. Prodávala oleje Mobil

Rok 1927 přinesl zásadní obrat v klasifikaci benzinu: jeho kvalita se nově začala měřit oktanovým číslem. Nejrozšířenější benzin byl 60oktanový, třeba společnost Fanto ale nabízela i 70oktanový. Tím jsme se dotkli dalšího zajímavého tématu, kterým je rozvoj samotných distribučních míst jednotlivých paliv. V roce 1923 instalovala firma Bratří Zikmundové na náměstí Republiky v Praze svoji první čerpací stanici a během následujících šesti let už provozovala na celém území Československa neuvěřitelných 600 čerpadel!

Ve 20. a 30. letech bylo hojně rozšířeno čerpadlo Hammond

Ve 30. letech se součástí čerpadel stávaly i malé kiosky

Součástí služeb byl i prodej dodnes vyhlášených maziv Mogul, nemrznoucích směsí nebo autokosmetiky. Pomalými, ale jistými kroky se firma BZ vypracovala v největšího distributora pohonných hmot na trhu – v roce 1938 provozovala už 1093 čerpacích stanic a disponovala rozsáhlým servisním zázemím. Dalšími silnými hráči na trhu byly Fanto, Kralupol a Naftaspol, která později fúzovala do Vacuum Oil Company, tuzemské pobočky slavné Rockefellerovy značky. Rozsáhlé obchodní sítě vlastnily i společnosti Apollo Nafta a Pragolea, která zprvu fungovala pod správou kolínské rafinerie. Na 175 čerpadel vlastnila distribuční firma Jakl a Štěřík (JSK Benzin a Orbis Motor Oil), středočeským motoristům byly hojně k dispozici stanice značky Vehol či Jas.

Distribuční sklady se dříve běžně nacházely v obytné zástavbě. Zde řidiči Chemy i se svými cisternami

Už od roku 1914 zásoboval převážně moravské motoristy jihlavský Excelsior, silnou pozici měla rovněž brněnská společnost ­Avion a zapomenout samozřejmě nelze ani na zlínský Baťa benzin, který prodával levnou rumunskou surovinu. Ze zahraničních společností se u nás prosadila například Standard Oil Company, později známá jako Esso. Po konci druhého světového konfliktu vzalo dřívější prvorepublikové soupeření záhy za své. Po roce 1945 přešly všechny rafinerie a největší distribuční společnosti pod státní správu, reprezentovanou národním podnikem Ramo (Rafinerie minerálních olejů), který se v roce 1951 transformoval v Benzinol.

Podnik Chema byl předchůdcem pozdější Benziny. Zde na Nepomucké ulici v Plzni, 50. léta

Známé logo napovídá, že toto už jsou výdejní stojany národního podniku Benzina

Přejmenovávací a reorganizační eskapády v petrochemickém průmyslu (podobně jako v jiných odvětvích) však překotně pokračovaly a v 60. letech nakonec vyústily ve zřízení všeobjímajícího gigantu s názvem Benzina – tento název se ale poprvé objevil už v roce 1953 v souvislosti se zásobovacím závodem Roudnice.

Přečtěte si také:

Retro: Podívejte se, jak se během let měnil vzhled SPZ na našem území

Mezitím byla v roce 1949 na benzin uvalena daň z obratu, a aby nedocházelo k podvodům, měl volně prodejný benzin nově červené zbarvení. Benzin pro národní podniky byl totiž zbarvený oranžově a hlavně levnější než ten pro veřejnost. Rozvoj sítě státních čerpacích stanic byl zprvu jen pozvolný, ještě v 50. letech zůstávala třetina čerpadel v rukou drobných živnostníků.

Běžná čerpadla nabízela v 60. letech jen 63oktanový benzin a naftu. Větší výběr býval v krajských městech

U Devíti křížů už to dnes vypadá docela jinak, v sedmdesátých letech však šlo o jednu z nejmodernějších pump

Teprve v roce 1965 byla ruční čerpadla vymýcena a přešlo se výhradně na elektrický pohon. Komfort odběru paliva se dále zvyšoval od poloviny 70. let, kdy se započalo se zaváděním samoobslužného prodeje. Do sortimentu tehdy pronikl 96oktanový benzin Super a 91oktanový Speciál, teoreticky bylo k dostání i dvacet druhů olejů a dalších maziv. Jinak ale běžné vybavení čerpadel zahrnovalo všehovšudy kompresor na vzduch do pneumatik – pokud zrovna fungoval. Z hlediska zpracovatelského byl potom klíčový rok 1955, kdy jsme přešli výhradně na sovětskou ropu, a zejména rok 1963, kdy byl zprovozněn ropovod Družba ústící v Litvínově.

Podmínky prodeje pohonných hmot za socialismu vám skvěle přiblíží také video z roku 1974, které si můžete pustit nahoře v záhlaví tohoto článku.

Mapka z roku 1954 dává dobrou představu o hustotě a rozmístění stanic po celém Československu

Foto: archiv