Užitkové Alfy Romeo měly zachránit značku před krachem. Vyráběly se více než 50 let

Historie stavby užitkových vozidel Alfa Romeo (tedy nejen nákladních, ale i autobusů a trolejbusů) začala na přelomu dvacátých a třicátých let. Krize v odbytu doléhala na továrnu dusivě. Nedlouho předtím se krach spřízněné banky postaral o mnoho bezesných nocí členů firemního vedení. Navíc se osamostatnila divize železničních vozidel, takže bylo zaděláno na velký průšvih.

Řešení se nabízelo v rozšíření produkce o sortiment nákladních automobilů. Jenže i tady o velké tržní sousto bojovalo mnoho konkurentů. Především domácí Fiat, který polykal jednoho malého výrobce za druhým. Ani dovoz nebyl bezvýznamný. Koncem roku 1928 se správní rada usnesla hledat pomoc z nouze v zakoupení zahraniční licence k výrobě motorů a později i kompletních (zejména těžších) vozidel. V září následujícího roku podepsala Alfa Romeo dohodu s německým Büssingem a zakrátko i s Deutzem.

Řada 900 představovala poválečnou modernizaci modelu 800. Dvě nebo tři nápravy, 130 koní

AR Biscione vycházela z licence Büssing, prodloužené šasi nosilo také autobusovou nástavbu

Výrobky prvního jmenovaného se měly kompletovat v italské montovně. Deutz poskytl dokumentaci svých spolehlivých vznětových agregátů. Na jaře 1930 správní rada Alfy Romeo zakládá oddělení užitkové techniky. Díky tomu mohly už brzy vyjet z továrny v milánské čtvrti Portello modely 50 a 80 podle osvědčených užitkových Büssingů-NAG. Výroba ovšem byla velmi pomalá, takže celkový počet licenčních exemplářů nedosáhl ani dvou set. Navíc technicky a výkonově zaostávaly za parametry svých německých vzorů.

Válečný trolejbus na nejtěžším šasi oblékla turínská Carrozzeria Garavini

Bus řady 430 stavěl v prvních válečných letech Giorgio Ambrosini, pozdější zakladatel značky Siata

Během 30. let nedosáhla poptávka po těžkých nákladních modelech požadované výše a výrobce tedy musel hledat náhradu v menších tonážích. Třítuny s označením „500“ přišly na trh v druhé polovině 30. let. Nahradily absolutní propadák, Alfu Romeo 350, která byla příliš neobratná v italských podmínkách a zbytečně těžká do Afriky. „Pětistovka“ se stala bezmála ideálním modelem v nastávající vypjaté atmosféře nastupující fašizace země. Sloužila v armádě, ve městech i v koloniích. Její vznětové a zážehové motory vycházely z německých konstrukcí. Navíc se daly přizpůsobit i k pohonu na alternativní paliva.

Přečtěte si také:

Za volanty Alf Romeo 1900 M, GT 1300 junior, 2000 Berlina a Spider (916): Krása na všechny způsoby

Těsně před vstupem Itálie do války se Alfa Romeo rozloučila s tradičním kapotovým pojetím nákladního vozu a vsadila na tzv. trambusy. Vojsku na míru byla ušita řada 800, drsně vypadající bezkapotový model s třemi mohutnými žebry přes otvor masky. Tady ovšem šlo o jednotný design. Podobné kabiny osazoval výrobce i na menší řady 430 a 450. „Osmistovka“ přišla do výroby v roce 1940 a s menší přestávkou se dodávala deset let. Jediným – ale mnohdy rozhodujícím – negativem byla technická složitost, protože na jednoduchý vznětový motor navazovala dvojice redukovaných převodovek, každá na jedno zadní kolo. Takové „extrovky“ nemohla fronta potřebovat, ovšem byl to patrně italský zvyk. Podobně složitě stavěné byly i nákladní Fiaty, Lancie, Spa či OM. Konec války znamenal nejen těžké bombardování továrny, ale i následnou obnovu a rozmach. Ve výrobě zůstala čtyřválcová pětituna 430, jejíž šasi se používalo i pro stavbu autobusů.

Alfy Romeo AR 6 a 8 nebyly ničím jiným než úpravou modelů značek Iveco či Fiat

Chloubou koncernu se stal model 902 AS, jehož prodloužené provedení karosovalo studio Sicca

Posledním vyráběným zástupcem válečné unifikované řady byl typ 450 s mírně zvýšeným výkonem a komfortněji vybavenou kabinou. Dodával se až do roku 1960, ovšem už bez větších komerčních úspěchů, zatímco nejtěžší řada 900 skončila už v roce 1957. Poválečný rozmach a sdružování výrobců, kteří měli mnohem větší zázemí a zejména zkušenosti s výrobou těžké techniky, stojí za ukončením výroby těžkých užitkových řad Alfy Romeo v polovině 60. let. Produkce byla převedena do brazilské pobočky Fábrica Nacional de Motores (FNM), ale i tam za několik let skončila. Tentokrát samozřejmě kvůli tisícovým importům levných a unifikovaných amerických výrobků. Itálii zbývaly malé jednotunové vany a pick-upy Alfa Romeo Romeo, autobusy a trolejbusy. Pokud se měla produkce užitkové techniky udržet, bylo nutné buď hledat silnějšího partnera, nebo se poohlédnout po licenci. A tak se i stalo. Z výběru vyšel vítězně francouzský Saviem a jeho celosvětově úspěšná řada SG2 a SG4, kterou známe z našich silnic a dějin jako nesmrtelnou Avii (přezdívanou občas „Modrý mor“).

Řada 1000 z přelomu 50. a 60. let mohla nést nejtěžší nástavby, na snímku chladírenská skříň

Ne, není to Avia furgon, ale AR F20, rovněž vyrobená podle licence Saviem SG2

Od počátku roku 1967 začala italská doprava ožívat nejmenším modelem A15, později i nepatrně větším A19. Obě provedení byla osazená vznětovými čtyřválci s výkonem 53 kW (72 k), umožňujícími maximálku přes 90 km/h. Nejtěžší verze nesla označení A38. Byla ale motorizovaná agregátem o výkonovém maximu pouhých 57 kW (77 k). Z toho usuzujeme, že jejích jízdních vlastností si dosyta užili i temperamentní Italové, neboť ani legendární Autostrada del Sole nemohla vyždímat z motoru rychlost vyšší než 77 km/h. A38 se dodávala ve třech volitelných délkách rozvoru a za příplatek také s pohonem všech kol podle francouzského vzoru úpravce Sinpar. Doplňkem sortimentu tradičních valníků se stal celokovový furgon nebo nástavby různých provedení, například přepravník aut, cisterna, výsuvná plošina apod. Jejich montáž zajišťovali externí výrobci. Zbývá dodat, že „francouzské“ Alfy Romeo se vyráběly v pobočce Pomigliano nedaleko Neapole. Vznikl ale pouhý zlomek počtu našich Avií. Italové smontovali 3500 kusů, než se výroba v roce 1974 zastavila.

V letech 1952–53 vznikla třicítka kloubových modelů 140 s karoseriemi Macchi-Baratelli. Odvezly přes 150 osob

Pozdější AR 6 a AR 8 nebyly ničím jiným než kosmeticky upraveným Fiatem Ducato a Ivecem Daily. Navíc typ AR 6 se vyráběl pouze pro potřeby italského trhu a jeho výroba skončila v prosinci 1985. Krátce nato koncern Fiat definitivně ukončil výrobu užitkových vozidel Alfa Romeo a udělal tak tečku za její více než padesátiletou historií.

Foto: archiv autora, Alfa Romeo, Motor1