Všichni lidé si na přelomu starého a nového roku přejí, aby ten nadcházející byl šťastný, zdravý a úspěšný. Ti skeptičtější z nás doufají, že alespoň nebude horší než ten odcházející. V naší Evropské unii se bohužel blýská na horší časy. Nikoli v důsledku očekávaného zpomalení či recese ekonomiky, jak je to příznačné pro hospodářské cykly kapitalismu, ale vinou direktivních zásahů politiků na nejvyšší úrovni Evropské unie, která má za prioritní cíl přispět k omezení růstu skleníkového plynu CO2.
Například po 1. lednu 2020 musí nově homologovaná auta obsahovat speciální elektronické zařízení, které bude monitorovat skutečnou spotřebu paliva daného vozidla. To je další hrozba růstu pokut pro automobilky s kontrolou toho, zda deklarovaná normovaná spotřeba je v praxi reálná. Od roku 2021 to bude povinné pro všechna prodávaná nová auta. Různý řidičský styl jízdy se v potaz nebere. Navíc další rizika skrývá fakt, že tato data nemusí být anonymizovaná a každý řidič tak může být pod kontrolou „velkého bratra“.
Konzervativní německá politička Ursula von der Leyenová, která byla zvolena do čela Evropské komise mj. díky hlasům frakce zelených v Evropském parlamentu, v závěru roku 2019 představila „New Green Deal“, nový plán klimaticky řízeného hospodářství, který by měl do roku 2050 dovést Evropskou unii k uhlíkové neutralitě. Má-li být všech 50 proklamovaných kroků realizováno, půjde obří direktivní zásah do hospodaření všech členských zemí zahrnující všechna odvětví, zejména však energetiku, automobilový průmysl a zemědělství. Tato direktivní politika může najít srovnání snad jen se zásahy do ekonomiky v době války. Např. v energetice považuje ČR za jedinou možnou náhradu spalování uhlí dostavbu jaderných bloků, ale přitom dosud nevíme, kam bude v této EU koncepci zařazena: podle emisí CO2 totiž budou všechny energetické zdroje rozděleny do tří kategorií – pozitivní, neutrální a negativní. A podle tzv. zelených kritérií ve všech 50 proklamovaných krocích budou muset i soukromé banky poskytovat úvěry, pojišťovny počítat pojistné.
Vedle hlasitých proklamací z Bruselu o nutnosti zlikvidování obřího rozdílu mezi objemem vypouštěného a pohlcovaného oxidu uhličitého zůstává nejasné klíčová racionální opatření k naplnění této vize. Má být Evropa osázena masivně stromy na úkor zemědělské výroby? Dřevo jako biomasa je dle EU ale také obnovitelných zdrojem energie, který je vhodné spalovat. Takže sázet nebo spalovat? Kromě toho v ČR nyní zřejmě vinou „zelené“ politiky chránící kůrovce na Šumavě zřejmě přijde v příštích několika letech o třetinu všech lesů s očekávaným zhoršením schopnosti krajiny zadržovat vodu.
Všechny antiuhlíkové plány EU samozřejmě zaplatí daňový poplatník a konečný spotřebitel, protože ceny zboží a služeb mají reflektovat politiku snižování emisí CO2. Pochybnosti přitom visí i nad samotným cílem dosažení uhlíkové neutrality. Podstatná část těchto ekologických plánů totiž pomíjí tak podstatná fakta, jako je produkce oxidu uhlíku při výrobě, provozu a následně i likvidaci energeticky nestálých a z hlediska materiálů ekologicky sporných zdrojů jako jsou větrníky, solární panely a nejnověji velké akumulátory elektrických automobilů. Přitom zcela pomíjíme např. skutečnost, že klíčový prvek kobalt nutný pro výrobu autobaterií kutají v otrocké práci děti v Demokratické republice Kongo.
Masivní přerozdělování, deformace cen v podobě politicky direktivně stanovených kritérií obrovských metastáz rakovinotvorných dotací s důsledkem nesmyslné alokaci investic, to je trestuhodná politika v rukou bruselské byrokracie, která nutně povede k zničení skutečné hodnoty statků a racionálních lidských aktivit. Jak by nám to v naší části Evropy nemohlo nepřipomínat stalinistickou politiku, jejímž výsledkem bylo ve všech zemích sovětského bloku hospodářské a sociální zaostávání, stagnace, morální degradace a rozpad systému. Hrozí v důsledku nové „zelené“ ideologie hospodářské zaostávání jak EU jako celku, tak jednotlivých národních států včetně reálného zchudnutí velké části občanů? Zřejmě opravdu ano.
Francouzský parlament schválil nedávno zákon, podle něhož budou velké osobní automobily typu SUV (tvoří 30 % všech francouzských prodejů, což je realita řady zemí EU včetně ČR) dle míry emisí CO2 zatíženy od roku 2020 daní ve výši 20.000 eur, místo dosavadních 12.500 eur. K novému velkému autu tak bude muset francouzský klient připlatit v přepočtu tolik peněz, za něž v ČR dostane nejnovější Škodu Octavii 4. generace. Řeklo by se dobře, zdaňme více bohaté ve prospěch podpory prodeje ekologických menších aut, lehčích, více efektivních z hlediska spotřeby paliva a s lepší aerodynamikou s ohledem na menší čelní plochu. Ale Francie současně snižuje dotace na současný deklarovaný ekologický hit, jimiž mají být elektrická auta. V roce 2020 ještě budou spotřebitelům poskytnuty dotace ve výši 6000 eur (153 000 korun) na nákup elektromobilu s cenou nižší než 45 000 eur (1,15 milionu korun), ale v letech 2021 a 2022 bude tato dotace snížena. Francouzi v roce 2018 na dotace vozidel s elektrickým pohonem a na vodík vyplatili zhruba 550 milionů eur. Německo podobné pobídky podle odhadu agentury Bloomberg přijdou do roku 2025 na 2,6 miliardy eur. Na 80 % současných prodejů elektroaut v EU připadá jen na čtyři trhy: Norsko, Švédsko, Nizozemsko a Německo, jež všechny tyto masivní dotace poskytují. V ostatních zemích EU jsou prodeje elektroaut zanedbatelné.
Právě od 1. ledna 2020 se začíná počítat průměr emisí CO2 z celkového ročního prodeje příslušných automobilových značek v Evropě, který nesmí překročí limit 95 g/km, jinak automobilky pak odvedou od roku 2021 do pokladny EU v Bruselu pokuty v řádech až desítek miliard eur. Splnění tohoto limitu bude vyžadovat mnohonásobné zvýšení prodeje vozidel s elektrickým pohonem. Avšak bez dotací je zájem kupců o tyto drahé vozy s reálně malým dojezdem, problematičností a délkou nabíjení akumulátorů, s nedostatečnou sítí nabíječek, s rizikem těžkých požárů a s malou zůstatkovou hodnotou minimální. Je možné, že řada automobilek bude proto prodávat elektrovozy se ztrátou, aby k nim mohla bez pokuty výnosně prodat auta s klasickým spalovacím motorem. Přitom současné stigmatizování naftových motorů po kauze VW „Dieselgate“ mělo za následek masivní nahrazení úsporných aut na naftu vozy s benzínovým motorem s vyšší spotřebou, což absurdně přineslo růst emisí CO2.
Čeští vědci z ČVUT zveřejnili v čísle 11/2019 měsíčníku Stavebnictví (dostupném na webu po registraci zdarma) rozsáhlou studii, kde v hluboké analýze podrobili zdrcující faktické kritice všechny aspekty plánu zamýšleného úplného přechodu od spalovacích motorů na auta poháněná elektřinou. Podle studie nemáme v ČR k dispozici opravdu funkční autobaterii, kterou by nedegradovalo rychlé nabíjení s obrovskou ztrátou energie kvůli souběžné produkci tepla. Nemáme schopnost rychle přejít na masivní dobíjení autobaterií bez hrozby kolapsu sítě a potřeby postavit tři nové jaderné bloky jako v Temelínu. Je nesmyslné dobíjet elektroauta z uhelných elektráren, když obnovitelné zdroje (OZE) jako fotovoltaické a větrné elektrárny nemohou kvůli nejistotě svých zdrojů (sluneční svit a vítr) být zárukou stabilních dodávek proudu. Česko nelze těmito OZE zastavět v obrovských plochách. Současně neexistují dosud funkční a efektivní úložiště elektřiny, kam by se případná nadprodukce OZE mohla ukládat.
Známý politický bonmot o politice zelených říká, že je ve skutečnosti levicová, jako když v rozkrojeném zeleném melounu narazíme na rudou. Ale současná ekologická politika Evropské unie je ve skutečnosti brutálně antisociální: v dosavadní průmyslové pýše našeho kontinentu, v automobilovém průmyslu v EU zaměstnávajícím 13 miliónů lidí, mohou v krátké době zmizet milióny dobře placených pozic. Velká auta zdraží, buď v důsledku zavedení drahých technologií, nebo jen snahou automobilek vydělat si na ztrátovou produkci elektrovozů. Malá auta v nejnižší cenové hladině zmizí, protože nové technologie je neúnosně prodraží. Se zvýšením cen nových aut logicky nastane také zdražení ojetých vozů, což se už děje.
V normálním mixu nabídky by si cenově dostupná elektrická auta, jež by nakonec autoprůmysl dokázal díky konkurenčnímu boji bez deformujících dotací nabídnout, určitě svou klientelu zejména v městském a příměstském provozu našla. Ale v ČR musí být například vyřešeny městské okruhy, zejména v Praze, vybudována záchytná parkoviště, služby hromadné dopravy poskytnuty třeba i zdarma. Pak může být centrum velkoměst zpoplatněno i mýtem a doprava omezena na nízko či zcela bezemisní automobily. Takové automobily, jež najedou cca 100 km denně, by pak byly hospodárně nabíjeny přes noc pomalu tak, aby se neničily akumulátory a nadměrně nezatěžovala rozvodná síť. Některé takové elektrické autobusy už např. v Praze dopravují cestující spolehlivě a ekologicky.
Nepochybně by také silnější podpora pokrokových fotovoltaických a fototermických systémů, tepelných čerpadel umístěných zejména na rodinných či bytových domech a v menších či středních firmách spolu s realizovanými podmínkami pro nízkoenergetické a pasivní stavby apod. měla vedle ještě větší potenciál k úsporám energie nejen při výrobě, ale zejména by to efektivně snížilo výdaje domácností i firem. Produkce elektřiny z uhelných elektráren, které tvoří cca polovinu z energetických kapacit Česka, by pak mohla skutečně klesnout. Zde je třeba vhodnou politikou státu překonat opravdový zločin na ekologickém vnímání českých občanů, které zdevastovaly velké fotovoltaické elektrárny, jejich stavba byla vedle možného vyprání špinavých peněz motivována vydělat stamiliardy na dotacích z daní zaplacených z kapes všech spoluobčanů, nikoli pomoci životnímu prostředí.
Česká republika bude přímo v centru těchto problémů, protože autoprůmysl je neproduktivnější oblast národního hospodářství nejméně s 10% podílem na tvorbě HDP. Jeho očekávaný dramatický pokles vinou snížení prodejnosti elektrických vozů a zdražení klasických a omezení a zastavení produkce řady dodavatelských firem logicky strhne ČR do recese, možná do hluboké krize. To může vyvolat řetězovou reakci v dalších odvětvích a vést racionální spotřebitele k silnému omezení výdajů. V Česku s kupní silou obyvatel a jejich prioritami lidé budou zajišťovat svou mobilitu nadále hlavně ojetými vozy (v roce 2018 si v ČR nový vůz koupilo jen cca 60.000 fyzických osob, ale současně se zobchodovalo 765.000 ojetin), které vinou výše uvedených faktů budou logicky čím dále starší a méně ekologické.
Problémy s klimatem naší planety nelze ignorovat, ale současně nemůže Evropská unie spáchat ekonomickou sebevraždu, protože tak rychlý přechod na bezuhlíkovou ekonomiku není ekonomicky a sociálně udržitelný. Evropě hrozí, že snahou o snížení svého světové podílu na emisích CO2 ve výši 9,5 % bude ekonomicky skutečně velmi zaostávat, přičemž hlavní světoví producenti emisí CO2 jako Čína, USA, Indie, Brazílie atd. si své hospodářství kvůli ekologii nemíní nechat podvázat.
Přitom na jedné straně pochopitelná pozitivní ekologická snaha uvědomělých bohatých občanů západních zemí EU nemůže vést k ještě většímu propadu životní úrovně členských zemí ze střední a východní Evropy. To by mohlo vést k tak velkým sociálně-ekonomickým a politickým otřesům, že by to mohlo podstatně narušit již dost křehkou soudružnost členských zemí EU. Přitom i na Západě vidíme podstatné rozdíly: Francie se už více než půl roku nemůže vzpamatovat z masového protestního hnutí Žlutých vest, které původně vzniklo z odporu k plánu vlády zvýšit cenu jednoho litru benzínu a naftu o pouhé tři eurocenty (cca 0,80 Kč) jako zdroj financování ekologických programů. Němečtí zelení, kteří by se rádi stali zase vládní stranou, požadují klasická paliva zdražit
o cca 0,80 eura (20 Kč) za litr.
Evropská věda a výzkum má nepochybně další potenciál přispět k ozdravení našeho společného a udržitelného životního prostředí. Mimochodem teprve před měsícem Evropská komise vyčlenila 3,2 miliardy eur na vývoj evropského akumulátoru. To však ještě několik let potrvá. K úsilí o udržitelnosti životního prostředí se ale musí připojit celý svět, nikoli jen 1/15 světové populace v EU, byť bohaté i vyspělé. Protože nakonec občané ve svobodných volbách budou o své budoucnosti rozhodovat nepochybně také podle toho, zda se dramaticky ne(z)horší jejich příjmy a sociální postavení. Pokud by se negativní očekávání naplnila, pak by k moci mohly být katapultovány politické síly, jejichž hlavními hesly by byly znovu nacionalismus, izolacionalismus a mezinárodní konfrontace. To je výzva i pro současnou českou národní politickou reprezentaci, aby v Evropské unii hájením národních zájmů obhajovala i to, co nám leckde začíná i v ekologii chybět: zdravý selský rozum.
Milan Smutný
Autor působí jako konzultant mj. v autoprůmyslu, v letech 1992-2002 byl tiskovým mluvčím Škoda Auto.